Čapek:

„ Říká se „naše strana“, místo aby se říkalo zkušenost, rozum, slušnost, povinnost nebo svědomí. Avšak obyčejnému a slušnému občanu se poněkud příčí, aby se oháněl „naší stranou“, pokud se může ohánět vlastním rozumem. Je-li někdo pro dobré a užitečné věci proto, že je pro ně právě „naše strana“, je snad dobrým straníkem, ale trochu špatným občanem.

Pokud budou mít politikové plné huby „našich stran“, pokud není v politice místa pro některé přirozené důvody, jako je rozum a svědomí; má-li se kdy naše politika změnit, je nám víc třeba skutečných občanů než skutečných straníků.“

(1926)

Také máte pocit, že lidé aktivní v politice mají tendence schovávat se za svoji stranu? Jsou ochotni nést odpovědnost za své činy? Dělník, který špatně vykonává svoji práci, není dostatečně aktivní a nerespektuje svého zaměstnavatele, přichází o práci. Úředníci, projektanti, učitelé – ti všichni jsou propuštěni, pokud nejsou dostatečně kvalifikovaní, nevykonávají svou práci dobře nebo již nestačí nastavenému tempu. Politik je pod ostrou kontrolou veřejnosti a ta má vztek, že není všem měřeno stejným metrem. Nebo snad máte pocit, že je v tomto státě rovnoprávnost? Domníváte se, že politici v našem státě nesou odpovědnost za své činy?

Máte pocit, že politická elita má vůbec nějaké svědomí, nebo ji při rozhodování ovlivňuje nevědomí? Jak si jinak vysvětlit v minulosti realizované hromadné amnestie? Kdo se obyčejným lidem odpovídá z nárůstu kriminality a to nejen po takové amnestii? Kdo nese vinu za rozpad našeho hospodářství – privatizace? Z doby totality jsme možná zdědili továrny se zastaralým vybavením – jeden pan poslanec se vyjádřil o Poldi Kladno, že to byla modernější manufaktura sovětského typu – ale v rámci privatizace byly tyto fabriky rozprodány zahraničním investorům a ve většině případů zlikvidovány a jejich vybavení bylo mnohdy rozkradeno.

 V souvislosti s privatizací je dobré přečíst si knihu Tomáše Ježka – Zrození ze zkumavky s podtitulem Svědectví o české privatizaci. Píše v ní: „Východisko české privatizace je třeba hledat především v historické zkušenosti moderní české společnosti, která zažila hospodářský rozkvět od poslední třetiny 19. století a která se držela ve skupině nejvyspělejších společností světa přes všechny útrapy první světové války, hospodářské krize třicátých let a nacistické okupace až do komunistického převratu v roce 1948. V národním vědomí je tato úspěšnost českého hospodářství spojována zcela jasně s podnikavostí drobných lidí, z nichž ti nejlepší dokázali vybudovat podniky světového formátu – Baťa, Škoda a další. Nebylo proto nic přirozenějšího než navázat na tuto tradici a dát politicky jasně najevo, že obnovujeme plodnou strukturu soukromých podniků a živností, na niž kdekdo nostalgicky vzpomínal a která přes všechna znetvoření stále ještě žila v základních konturách krajiny, měst a vesnic a především v pracovních návycích a dovednostech lidí.“

Když pokračujete v četbě této knihy, zjišťujete následující: „Česká společnost tak po roce 1989 paradoxně těžila z toho, že její komunisté byli tak dogmatičtí, že se nepouštěli do žádných reformních dobrodružství, zejména do uvolňování hierarchických struktur.“  Dále dostáváte tyto informace: „Komunisté zdevastovali životní prostředí, výrobní základnu, stavby a ostatní hmotné i duchovní bohatství zděděné z minulosti, ale v zahraničí se příliš nezadlužili, protože věděli, že by vypůjčené peníze neuměli efektivně utratit. Pragmaticky se proto zaměřovali na racionalizaci svého hospodářského systému, jehož meze dobře tušili. Socialismus se v Československu provozoval jako velmi spořádaný úpadek.“ V této knize je nám vysvětlen pojem privatizace jako převedení kritické masy „mrtvého“ majetku z rukou státu do rukou soukromých subjektů, aby se mohl stát předmětem dalšího svěřování, tj. aby začal pracovat trh.

Nyní použiji jiný citát z knihy Petra Husáka – Budování kapitalismu v Čechách s podtitulem Rozhovory s Tomášem Ježkem: „Pořád jsme řešili problém, že kdyby se to všechno prodalo, tak moc státu zůstane stejná, nebude mít domy, továrny atd., ale bude mít peníze. A my jsme si přece přáli, aby moc státu dramaticky poklesla. Pak jsme si řekli, že lidé peníze stejně nemají, a co by se tedy stalo, kdybychom všechen majetek rozdali? K tomu účelu by bylo možno použít něco jako potravinové lístky.“ Tolik nám říká poznámka týkající se vzniku kupónové privatizace.

Nově vzniklým vládám vadilo, že vlády za dob socialismu měly ve svých rukách veškerou moc a řídily národní hospodářství. Všechny podniky zemědělské, průmyslové a také správci infrastruktury byli státní. Vláda se chtěla zbavit veškeré odpovědnosti a podniky tak převést do soukromých rukou.

Když se vrátíme ke knize Tomáše Ježka – Zrození ze zkumavky, máme možnost se dovědět, že vláda mohla majetek prodat, neboť zjistila, že nemůže svůj majetek spravovat dobře, nebo proto, že potřebuje peníze na nějaké své plány (obnova zanedbané infrastruktury, vyčištění životního prostředí, podpora školství, řešení bytového problému atd.)

Co je ale velice zajímavé? Když Tomáš Ježek píše o druhém cíli vlády, totiž o maximalizování příjmu z privatizace, aby se mohla řešit obrovská vnitřní zadluženost země. Co běžný občan tohoto státu zřejmě nezaregistroval, bylo, že využití výnosů z malé privatizace schvaloval parlament. S výnosy z velké privatizace mohl Fond národního majetku nakládat dosti volně a postupně se tedy rozsah povolených výdajů rozšiřoval, a to pro účely nemocenského a důchodového pojištění, posílení zdrojů bank a spořitelen. Zde byly peníze určeny k poskytování úvěrů. Posílení kapitálu bank a spořitelen, ať už přímo, nebo nepřímo cestou oddlužení podniků v celkové výši 30 miliard Kč bylo proto vůbec první velkou finanční operací Fondu národního majetku v roce 1991. Nevím, zda někoho překvapí data, která Tomáš Ježek ve své knize Zrození ze zkumavky uvádí. Tvrdí, že banky postupně z Fondu národního majetku do poloviny roku 2005 vytáhly 144,8 miliard Kč, z toho Komerční banka a.s. 62,3 miliard Kč, Česká spořitelna a.s. 21,3 miliard Kč, ČSOB a.s. 51,8 miliard Kč a IPB a. s. 9,4 miliard Kč. Potom ale Fond národního majetku prodělal při prodeji akcií těchto bank celkem 58,9 miliard Kč. Prodělek musel samozřejmě hradit z výnosů prodeje nebankovního majetku státu.

Jak to dnes vypadá s naším hospodářstvím? Snad se pravdu dozvíme za pár let. Dnes je naše země plná moderních manufaktur, které byly postaveny pomocí zahraničního kapitálu. Součástky či díly se zde montují do celků. Kde je prvovýroba? V Asii? Ani v diskusích na televizních obrazovkách se ekonomové nemohou domluvit. Jedni tvrdí, že jsme montážní dílnou Evropy, a druzí to popírají. Kde zůstala ale kvalita výrobků?

Pokud se ještě vrátím k výše jmenované slévárně Poldi Kladno, stát přišel její privatizací o 7 mld. Kč, dle slov poslance Štaita, která pronesl na půdě Poslanecké sněmovny dne 11. 6. 1997. Dále pokračoval s informacemi, že region přišel o sedmnáct tisíc pracovních míst. Kdo prý zaplatí dluh poldovky, který je asi 7 mld.? Kdo bude platit další miliony na sociálních podporách? Pochopitelně to budou občané, daňoví poplatníci.

Musím také podotknout, že občan, kterému se vrátil v restituci jeho majetek, nebo občan, který v rámci privatizace nějaký majetek zakoupil, se mnohdy nechoval jinak než vláda. Zbavil se osobní odpovědnosti a nabytý majetek dále prodal často za daleko vyšší cenu než byla ta, za niž majetek pořídil. Důležitý pro něho byl okamžitý zisk. Vždyť pan Ježek ve své knize píše: „Akademický poznatek o podceňování morálky v průběhu privatizace, respektive transformace není genericky nakonec ničím jiným než recidivou starého spoléhání na všemocnost a vševědoucnost státu, který by měl morální jednání občanů zařídit, tedy spoléhání na něco, co je spíše pravou příčinou morálního úpadku než nadějí na jeho léčení.“

Nevýhodou dnešního politika je, že je na něho více vidět. Za dob Karla Čapka byl lid ovlivňován pouze prostřednictvím novin. Dnes na nás působí média, která vlastní zahraniční investoři, a není tedy jisté, zda jejich zprávy nejsou zkreslené. Působí na nás noviny a časopisy v tištěné nebo internetové podobě. Ty jsou ale v rukách magnátů, kteří si rovněž pohrávají s našimi emocemi – zejména pracují s naším vztekem, strachem, úzkostí. Kde je nějaká radost? Je korektnost novin zajištěna, když je vlastní ekonomický magnát a politik v jedné osobě? Kde je realita a kde jen hra?

Při každých volbách se snažíme z toho minimálního možného výběru vybrat to menší zlo. Vybíráme osobnosti, kterým vložíme do rukou moc na celé volební období. Po celou jeho dobu pak ale prožíváme obrovskou bezmoc. Jsme v šoku, jsme doslova ochromeni informacemi, které se na nás valí.

Jsou politici opravdu reprezentativním vzorkem našeho národa? Zcela upřímně – ano. Když se podíváme na projevy našich státníků v televizi a následně si přečteme příspěvky, kterými běžní občané komentují jejich vystoupení na internetových stránkách novin a časopisů, zjistíme, že v nich vlastně není žádný rozdíl. Velmi často zjišťujeme, že běžný občan i politik si někdy nevidí do úst a nedokáže odhadnout důsledky svých slov a činů.

Kam se poděly uvážlivý rozum, slušnost, svědomí a smysl pro povinnost?

(podklad článku – stejnojmenná kapitola z knihy Karla Čapka – Zóon politikon)

Foto: Renáta Siebenbürgerová