Kdo má rád tuto emoci? Kdo je rád smutný? Někdy tato emoce člověka přepadne, aniž by tušil proč. Opravdu? Vždy je smutek spojen s pocitem bezmoci, s pocitem, že nemůžeme tu danou skutečnost ovlivnit, s pocitem, že veškerá naše snaha byla marná. Smutek je tedy spojen s naší kapitulací. Smutek člověka bolí, tělo se stahuje do sebe. Smutek nás může doslova ochromovat – omezí, až zcela zastaví naše tělo i naši mysl. Hlava v tu chvíli řeší jen jednu věc – co způsobilo její smutek.

Smutek bere tělu energii. Pod jeho vládou je naše tělo těžší a těžší. Jak se z tohoto stavu dostat? Jedině s pomocí vzteku nebo radosti.  Dá se tedy říci, že pokud nedokáží mít lidé radost ze života a jsou neustále ve smutku, nakonec onemocní.

Člověk, který neustále žije smutkem k sobě, nepřitahuje žádné přátele. Je tedy izolován. O to víc žije sám se sebou a pouze se sebou. Možná, že právě vztek mu dává pocit, že ještě žije. Vztek je emoce, která smutného člověka dokáže nabudit k činnosti.  Ono je ale otázkou, jaký vztek to je?

Vztek na druhé lidi smutného člověka nikam neposouvá. V tu chvíli, kdy se vzteká na ostatní, dochází sice k nárůstu jeho energie, ale následně třeba i k nárůstu frustrace. Kolik energie získá, když se vzteká pouze v sobě, ale směrem ven se neprojeví?

Větší energetický zisk zaznamená člověk, který si svůj vztek zcela otevřeně vylije na své okolí i z toho důvodu, že má pocit, že může. Takový proces ale tohoto člověka také nikam neposune. Jen si zvykne na způsob jednání, kdy jeho tělo bude získávat energii. Bude se tak chovat stále častěji? Je jeho mysl tak vyspělá, že si tento proces bude uvědomovat? Když vztek pomine, uzavře se tento člověk zpět do sebe. Myslíte, že si svůj způsob jednání, konání vyčítá? Má pocit, že se vlastně nic nestalo? Má svůj způsob chování za normální? Omluví se někdy? Vidí vůbec k tomu důvod?

Jak a kdy se dotyčný může posunout, změnit? Jedině tehdy, když si způsob svého konání uvědomí a dostane vztek na sebe. Jaká emoce, jaký prožitek je spojený se smutkem? Trpí smutný člověk lítostí, nebo více sebelítostí? Počátky jeho způsobu chování pramení v dětství. Prvních šest let života dítěte má zásadní vliv na způsob jeho chování v dospělosti. Tehdy si uvědomuje, kým je ono, kdo jsou jeho rodiče a další příbuzní. Na koho je ale dítě navázáno nejvíce? Na rodiče. Co se ale děje s dítětem, pokud z jakéhokoli důvodu jeden z rodičů chybí? Je dítěti líto rodiče, který právě přišel o svého partnera či partnerku? Trpí dítě sebelítostí? A jak je to s dětmi, kterým se jeden nebo oba rodiče nevěnují? Rodiče jsou vzorem pro své děti. Jak se později budou děti chovat v dospělosti ke svým partnerům? Přenesou si problémy nedořešené v dětství do svého partnerského „dospělého“ života?

Mohou prarodiče nahradit skutečně rodiče? Úlohou prarodičů je rozmazlování vnoučat. Oni mají svým vnoučatům zpříjemnit jejich život, učení. Pro velký věkový rozdíl ale nejsou schopni nastavit vnoučatům řád a pravidla. Pokud rodiče chybí, prarodiče se litují a litují také svá vnoučata. Jakou psychickou výbavu mají pak vnoučata do svého života? Mohou být odolná, ale přesto křehká?

Jaké mohou být děti, které přežijí válku a zůstanou sirotky? Lítostivé, křehké, silné navenek, odolné …

A jednou provždy budou poznamenány vztekem a nenávistí vůči těm, kdo válku vyvolali a podporovali ji. Nemusíme tedy ve válce bojovat jako jednotlivci, jako národ, neboť i tak nás každá válka poznamenává. Můžeme snad říci, že nás druhá světová válka nepoznamenala? Jaký vztah měli naši předkové k německému národu? Jaký vztah mají dnes Ukrajinci k nám a my k nim? Berete jejich vyzbrojování v současné válce Ukrajinců s Ruskem za správné, pozitivní?

Je mi to líto, jsem smutná ze všech zmařených lidských životů a mám vztek na všechny, kteří válku vyvolali a podporují ji. Může snad někdo z vás říci, že má na této válce osobní zájem? To mohou říci jen jednotlivci. Jak je možné, že většina je bezmocná? Je udržována ve strachu. To už je ale jiná emoce.

Foto: Ivana Šmucrová