Před časem jsem napsala článek, který se jmenuje „Naděje“. Zabývám se v něm dvěma výrazy – nadějí a vírou. A nyní otevřu malou knížečku s Brunovými citáty a na samém jejím začátku čtu:

„Člověk jedná podle své vůle. Jaká je vůle, taková je i myšlenka. Myšlenka vede člověka k činu.“

Pokud člověk má pouze naději, že se mu vyplní nějaký sen, že se něco, někdo změní, vnímám to jako stagnaci. Mám před očima člověka, který stojí na místě a má vizi, že se něco změní. A tak se ptám, co pro tu změnu udělal on sám?

K tomu je potřeba víry, víry v sebe. Víra v sebe prohlubuje, umocňuje vůli k realizaci myšlenky.

„Chceš-li to Boží zažít, musíš se o to snažit.“

Co myslí Bruno oním Božím? Každý z nás chce být šťastným. Bohužel v dnešním materiálním světě je štěstí  spojováno s pocitem něco mít a vlastnit. Toto štěstí je ale velice pomíjivé. V okamžiku, kdy cíle dosáhneme a zažijeme onen pocit štěstí, stanovujeme si další, vyšší cíle a onen pocit štěstí rychle vyprchá. Bohužel se takto materiálně chováme také k dětem, starým lidem a zvířatům. Ztratili jsme empatii, cit a sounáležitost. Bohužel společnost musí zcela stejně jako jednotlivci padnout na samé dno, aby se v ní cit, empatie a sounáležitost probudily. Teprve tehdy zažije jednotlivec i společnost to pravé Boží štěstí. Musí padnout na samé dno? Toť otázka.

„Dobro přitahuje zlo, zlo přitahuje dobro. Dobro chce překonat zlo, zlo chce dobro zničit.“

Podívejme se do našich školních let. Které děti jsou šikanované? Ty zlé, provokující, hrubé, agresivní? Nikoli. Ty hodné, které sedí někde v koutu, jsou klidné a tiše pozorují své spolužáky. Nemají potřebu v rámci kolektivu vyniknout, a přesto vynikají. Ty zlobivé děti je nejdříve provokují, pak zaútočí. Hodné děti se snaží veškerou provokaci snést a zachovat klid. Provokatéra tato ignorace vyburcuje ještě k tvrdší reakci. On chce ten klid narušit a zlomit. Povede se mu to?

„Dobro může vejít jenom tam, odkud je odstraněno zlo.“

V každé školní třídě je nějaký provokatér, někdo, kdo má pocit, že má tu možnost a moc zasahovat do života třídy agresivně a vyvolávat tak v dětech pocit strachu. Ti slabí a ustrašení se jím nechají ovládat, aby jim nebylo ubližováno. Ti, kteří se k němu nepřidají, jsou mu trnem v oku. On je chce okamžitě zlomit, pokořit, oslabit a tedy na ně všemi způsoby útočí. Některé oslabí tak, že se k němu přidají. Jiní jsou jím znechuceni a jeho řady opouštějí. Udělají to ale jen ti stateční. Ti, kteří zůstávají stát mimo, trpí, ale stávají se citlivějšími, empatičtějšími, jemnějšími, ale zároveň silnějšími. V okamžiku, kdy se provokatér s rodiči odstěhuje, tedy ze třídy zmizí, situace se postupně uklidňuje a mnozí jeho přisluhovači se často zastydí.

„Vytrvalé dobro překoná zlo.“

Pokládám si otázku, co pomůže dobru, aby překonalo zlo? Stačí k tomu vůle? I neřád má vůli, odhodlání, energii a přesvědčení, že má právo a moc zasahovat do života ostatních. Co ho tedy může zranit? Co ho může oslabit? Co stojí na straně dobra, nikoli však zla? Pravda.

„Dobro je možno prokázat pouze skutky. Nechte skutky mluvit! Rozhodující je vždy dobrý skutek, ne slovo.“

Nebýt sociálních sítí, nikdo by dnes již nevěděl, že je stále potřeba pomáhat v povodněmi zasaženém Jeseníku a okolí. Ale i zásluhou médií, zásluhou vlády, prostřednictvím zpravodajství je pozornost posluchačů odváděna jinam. Slova mohou být prázdná, neupřímná, zákeřná, nicneříkající. Slova jsou hlavně a stále jen slova. Za nás nehovoří slova, ale činy. Dobrým skutkem je třeba i jen to, že pustíme starého člověka v dopravním prostředku sednout. Dobrým skutkem je, když pomůžeme člověku, který upadl, vstát. Nemyslím tím jen člověka, který upadl na zem, ale člověka, který upadl a přišel o všechno, přišel o zázemí, přišel o bezpečí. Mnozí se stydí požádat o pomoc, ale i to je jejich učení. Pokud dokáží o pomoc požádat, jsou vysvobozeni, neboť to je cesta ze dna. Tam se dá pomáhat, neboť takový člověk si bude pomoci vážit. Nesmíme si ale plést prosbu s žebráním. A jste na omylu, když si myslíte, že se dá žebrat jen o peníze. Žebrat lze i o váš čas, kdy se nešťastník vypovídá a je spokojen. Dál nic neřeší.

„Ve slově je význam, je v něm i vědění a je v něm i umění.“

Každé slovo má určitý význam a také rozdílnou energii. Vždyť zkuste nevnímat pocit těch dvou již zmiňovaných slov – naděje a víra. A proto není jednoduché překládat knihy do cizích jazyků. Je uměním, aby překladatel v cizím jazyce dokázal najít slovo se stejným významem, ale také se stejnou energií. A proto musí vědět – mít bohatou slovní zásobu. Každý z nás by měl mít bohatou slovní zásobu, aby se dokázal, vyjádřit co nejpřesněji, co nejpřesněji dokázal formulovat své pocity, emoce, požadavky, potřeby.

„Na nikoho se nezlobte, přátelé! Zlobit se znamená, že jste přijali zlo, a už to je ďábelské. Od toho v budoucnu upusťte!“

„Miluji své nepřátele. Zlo se chytí do svých vlastních sítí.“

Pokud máme vztek, zkusme si navnímat vlastní tělo. Je napjaté? Přepadá nás pocit úzkosti? Můžete dýchat? Víte vy, jak si takovým postojem ubližujete?

Na zlo, které nám druzí činí, je nutné podívat se jako na naše učení. Pokud máme potřebu zlo oplácet zlem, tak jsme se nikam neposunuli. Spíš se máme zamyslet nad tím, co nám ten druhý, protivník, oponent, svým názorem, svou agresivitou ukazuje. Povýšenost? Moc? Jsme poníženi? Jsme bezmocní? Jsme tací, jaké myšlenky nás v tu chvíli, v tom okamžiku, v té situaci přepadají. Je na čase tyto myšlenky změnit. V krásné české pohádce Pyšné princezně říká král Miroslav ševci: „Ševče, važ si svého řemesla. Nad nikým se nepovyšuj, před nikým se neponižuj.“ Já k tomu jen dodávám – ani sám před sebou.

A také bychom neměli zapomínat, že tady a teď vytváříme svoji budoucnost. Neměli bychom být slepí a hluší vůči svému okolí, neboť na světě nejsme sami, nežijeme v izolaci, ač bychom to občas i chtěli. Život je o neustálém hledání pravdy, neboť veškeré zlo je vytvářeno pomocí lží. Myslíte si, že se plní přísloví našich prarodičů – kdo druhému jámu kopá, sám do ní padá? Lež má krátké nohy? Nemáte pocit, že jsme přestali hledat svou pravdu a z pohodlnosti jsme přijímali pravdu ostatních? Neztratili jsme ale tak sami sebe?

Foto: Ivana Šmucrová