HistorieSpolečnost

O duchu demokracie

Čapek:

„Chce-li někdo říci o politických stranách v demokracii něco hrozně strašného a hanlivého, řekne, že jsou církevnické. Po jisté stránce je to pravda: politické strany jsou fanatické, nesnášenlivé, omezené, zarputilé, bojovné a pitomé jako církve. Ale po jiné velmi podstatné stránce jsou docela nepodobny kterékoliv církvi na světě, včetně církvím lidožroutským, nejsou totiž ani za mák slavnostní, obřadné a zkrátka církevnické.

Církev jest pospolitost; a každá a upřímná pospolitost se projevuje plesáním a účastí na společném rozjaření. Proti tomu být údem politické strany znamená dostavit se jako jeden muž na schůzi a zachmuřeně poslouchat, co ten pán na pódiu povídá, aniž by pak člověka doma čekala lepší a bohatší večeře na znamení sváteční radosti. Jsou-li politické strany církevnické, jsou jenom úpadkem církevnictví.

Zaráží mne, že veškeré obřadné zvyky života jsou jen konzervativně udržovány, pokud nejsou pomalu odkládány; a že se vůbec nerodí nové.

Jsem rád, že dosud žádný pokrokový politik nenavrhl zrušení Vánoc; mám za to, že by nedovedl pak vymyslit nějaký osvícený důvod pro pojídání kapra, dávání darů nebo rozsvěcování svíček na vánočním smrčku. Každá pořádná církev, od starých Řeků až po Nové Kaledonce, pokládala čtvero ročních dob za událost dost důležitou a obecně zajímavou, aby ji obřadně oslavila. Demokracie však nerozdělila rok na čtvero ročních časů, nýbrž na čtyři platební kvartály.

Je jakýsi nepsaný a tajemný zákon, podle něhož si demokracie nepotrpí na pompu a obřady; zvláštní však je, že démos čili lid si naopak na pompu a obřady potrpí; dokonce pompa a paráda bylo to jediné opravdu lidové ve starých monarchiích a teokraciích.

Demokracie jaksi vylučuje okázalost; toliko v monarchiích mají ministři vyšívané fraky a prsa pokrytá řády.

Symbol nevzniká jenom tím, že znamená něco hlubšího, nýbrž tím, že je poznán a uznáván všemi nebo velmi mnoha lidmi. Koruna je symbol království, protože lidé mohli spíše poznat krále podle koruny nežli podle nosu nebo podle moudrosti. … Každá větší společnost si vytváří obřady týmž pochodem, jako se vytváří symboly; symbol není tak tuze obraz nějaké věci, jako spíš obraz a odznak společného smýšlení a chování, a nejen to: je to zároveň oslava. … Protože nemáme smyslu pro symboliku státu, nemáme smyslu ani pro skutečnost státu; pokud si nepředstavíme stát jako prapor nebo jako krásnou pannu, nepředstavíme si jej vůbec. … Nic nesdružuje lidi tak jako symbol; nic je neizoluje tak jako přemýšlení.

(1925)

 

Nevím, zda dnes někdo říká o politických stranách, že by byly církevnické. Dá se ale říci, že plno lidí zanevřelo na církev. Totéž se nyní děje i ohledně politických stran. Lidé pochopili, že je lhostejné, která strana je u moci, zlepšení života obyčejných lidí se nekoná. To, co dělala církev, dělají i politici ve vládě – výkvět politických stran. Co dělají? Káží vodu, pijí víno.

Slova Karla Čapka jsou platná i v dnešní době. Což se politici nechovají mnohdy až jako fanatici, jen aby schodili politika opoziční strany? V médiích se ukazují jako omezenci. Jejich proslovy prozrazují jejich nesnášenlivost, zarputilost, bojovnost. Lidé se nemění.

Dnes se zatím udržují všechny křesťanské svátky, přestože jejich význam mnohdy lidé ani neznají. Pro dnešní generaci není například důležitá oslava narození Krista, nebo příchod Cyrila a Metoděje do Čech, ale možnost odpočinout si od každodenní práce a oslava konzumu. Přestože církev projevuje snahu o onu upřímnou pospolitost při společném plesání, jak píše Karel Čapek, vychází mnohdy její snaha naprázdno.

Také dnes politické strany pořádají schůze, kde muži i ženy sedí a poslouchají, co člověk u mikrofonu káže. Ti, kteří vydrží až do konce, jsou obdařeni občerstvením. Tak si mohou užít společenskou konverzaci.

Můžeme ale konstatovat, že svátků u nás přibývá. Přibývá? Běžný člověk neví, jaké svátky se slavily za Karla Čapka. Slavíme svátky, které Karel Čapek znát nemohl, neboť vznikly až na základě událostí, které se staly až po jeho smrti, jako například 8. květen – konec druhé světové války, 17. listopad – mezinárodní den studentstva.

Usmívám se, když čtu, co Čapek napsal o Vánocích. Má radost, že dosud žádný pokrokový politik nenavrhl jejich zrušení. Budeme Vánoce slavit i v budoucnu? To ukáže čas. Má pravdu, že je jen málo svátků, které se slaví téměř v celém světě. Každá země, každý kontinent má jiné zvyky a nesmíme zapomenout, že Vánoce jsou především svátky církevní, jsou tedy spojené s oslavou narození Ježíše. Latinskoamerické země jsou silně katolické a Vánoce se tam slaví. V některých zemích dostávají dárky na První svátek vánoční a v jiných až v předvečer svátku Tří králů. Severoamerické zvyky jsou rozmanité a prolínají se zde vlivy jejích dobyvatelů, kolonizátorů. Se západními tradicemi se můžeme setkat také v Africe, zejména té subsaharské, kam je přinesli misionáři či bývalí kolonizátoři. Nejméně se slaví Vánoce na asijském kontinentu, kde hlavními náboženstvími jsou islám, hinduismus a buddhismus. Mezi hlavní buddhistické svátky patří „Vesak“. Buddhisté oslavují narození historického Buddhy sedmého dne ve čtvrtém měsíci.  Tento měsíc lidé nezabíjejí zvířata a dávají almužnu každému, kdo o ni požádá. Přestože i v muslimských obchodních domech jsou vidět přání k Vánocům, muslimové jsou citliví na jakýkoli druh kulturního imperialismu. Islámské náboženské autority se prý odvolávají na jeden z hadítů, náboženských pojednání, v němž prorok Mohamed praví: Kdo napodobuje nemuslimy v jejich zvyklostech, stává se jedním z nich. Jak jsem se dočetla, situace je dosti komplikovaná, neboť Ježíš je i muslimským prorokem. Jeho arabské jméno je Ísa a těší se velké úctě. Nicméně islám neslaví narozeniny jiných proroků. Pokud někdo slaví Ježíšovy narozeniny, vyjímá tohoto svatého muže z řady ostatních proroků.

Zamysleme se nad jinými církevními svátky v souvislosti s onou upřímnou pospolitostí, o které píše Čapek. Kde se o Velikonocích dnes místo zvonění zvony ozývají řehtačky, klapačky, mlýnky, trakářky? Je pravda, že po sametové revoluci se obnovila tradice pomlázek. Jeden den, kdy má muž povoleno vyšlehat svou ženu pomlázkou.

Znáte další církevní svátky? Nesmíme zapomenout na Cyrila a Metoděje, den Tří králů a na Památku zesnulých. U posledně jmenovaného svátku mi přichází na mysl, jak se současná generace dívá na své předky. Bude tato generace ještě chodit ke hrobům svých rodičů, prarodičů, aby jim projevila úctu a poděkovala za to, že jí dali život? Přijde k jejich hrobu alespoň ten jeden den v roce? Všimli jste si někdy, kolik mladých lidí chodí na hřbitov, aby zde položili kytičku na hrob svých předků?

Kde ale mladou generaci najdeme? Na pivních festivalech. Opravdu jsme státem pivařů? Napadá mě ale, že pivo je více uctíváno než sám člověk. Pravdou je, že na takovém festivalu na sebe mohou upozornit malé pivovary. Jaká je jejich výhoda? Pivo je zde vyráběno s větší láskou a citem, s větší pozorností místního sládka, neboť ten musel vložit obrovské úsilí do založení pivovaru, jeho prosazení a udržení na trhu. Jedině láska k práci, kterou vykonává, ho může povznést na vyšší úroveň. Obrovské gigantické pivovary se zahraničními vlastníky mají také potřebu udržet se na trhu, obrovskou roli zde ale hrají peníze. Mohou mít k vyráběnému pivu osobní vazbu?

Novou formou oslav, kde je možné účastnit se kolektivního veselí, jsou různé hudební festivaly, koncerty hudebních skupin. Za života Karla Čapka nebyla televize a lidé byli schopni a ochotni si povídat a zpívat. Dnes zpíváme snad jen ve škole na hodinách hudební výchovy, a pokud nás nechytne nějaká skladba z médií za srdce, abychom si zazpívali společně s interpretem, jen mlčíme a hudbu vnímáme jako kulisu všedního dne. V poslední době mají ale problém ti, kteří neumějí žádný jiný jazyk než svůj rodný. Ti už si nezazpívají vůbec, leda by přepnuli televizi na kanál, kde hrají vesměs samé dechovky.

Kde má rovněž Čapek pravdu? Demokracie jaksi vylučuje okázalost, napsal. Na pivních nebo hudebních festivalech jde veškerá okázalost stranou. Kde snad ještě je nějaká okázalost k vidění, to jsou festivaly filmové. Zde v Čechách k takovým okázalým festivalům patří festival v Karlových Varech, kde se filmové hvězdy oblékají do gala, aby se prezentovaly na červeném koberci. Stejně okázalou akcí je ples v Opeře.

Když ale Karel Čapek píše o symbolu, přemýšlím marně, jak toto téma uchopit. Co by se dalo říci o symbolech našeho státu? Když čtu jeho slova, že symbol není obraz nějaké věci, ale společného smýšlení a chování, a nejen to – je to zároveň oslava, mám v hlavě prázdno. Vzpomněla jsem si na dožínky, které byly symbolem, oslavou ukončení žní. Kde je dnes dožínkám konec? Také každoroční poutě a posvícení postupně mizí. Je jen málo míst, kde se dosud tyto tradice drží.

První slovo, které mne napadlo v souvislosti se symbolem tohoto státu, je korupce. Vzápětí jsem si uvědomila, že se bráníme multikulturalismu – a stejně už je tady. Když se zamyslíme, kolika tradic jsme se již zřekli, dojde nám, že jsme se odpojili od vlastních kořenů a že v tom novém pojetí multikulturalismu pěkně lítáme.    

Když Čapek píše o symbolu státu, nevidím tento stát ani jako prapor ani jako krásnou pannu. Možná jako nejisté dítě, které neví, co má dělat. Neví, co má dělat? Tedy přemýšlí. Ovšem tehdy se dostává do izolace, neboť na přemýšlení musí mít klid.

 

(podklad článku – stejnojmenná kapitola z knihy Karla Čapka – Zóon politikon)

Foto: Ivana Šmucrová

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *