HistorieSpolečnost

Edvard Beneš – dětství, dospívání, studia

(25. 5. 1884 Kožlany – 3. 9. 1948 Sezimovo Ústí)

 

Kdo byl Edvard Beneš? Jakým člověkem opravdu byl? Takové otázky jsem si pokládala, když jsem začala studovat jeho život. Pomocníkem mi byly nejen knihy, které historici napsali o jeho osobě, aby čtenářům přiblížili jeho pracovní nasazení a s tím související vypětí, ale četla jsem i knihy, které napsal on sám. Přemýšlela jsem při tom o důvodech, které ho k jejich napsání vedly. Chtěl obhájit své postoje před budoucími generacemi? Povedlo se mu to? I dnes se najdou hlasy, které ho potřebují neustále soudit. Ruku na srdce – vždyť o něm absolutně nic nevíme. Mé ročníky se o něm ve škole učily jen to, že byl druhým československým prezidentem v době před druhou světovou válkou.  Dozvěděli jsme se o Mnichovu. To bylo vše. Pokud se někdo zajímal o historii, jistě získal daleko víc z vyprávění svých babiček a dědečků, kteří byli pamětníky období před a po 2. světové válce. Musíme ale brát v úvahu, jak v té době lidé získávali informace. Vždyť měli k dispozici pouze tisk a rádio. Nebyly tyto informace, názory, pocity zkreslené? Dnes máme mnoho zdrojů informací. Přesto nebo právě proto se ptám, zda nejsou zkreslovány. Do jaké míry dokáží historikové, filozofové a analytici zaznamenat nejen data, ale také správný pohled na naši dobu? Podívejte se na svůj život. Co řeknete o sobě svým dětem, vnoučatům? Také jim sdělíte jen to, co vám vyhovuje? Chcete se ukázat v lepším světle? Co když se ale vaši potomci dovědí to, co jste chtěli zatajit, od někoho cizího? Celý život je takovou hrou na pravdu. Proto se mi dnes nelíbí názory, které tvrdí, že by se děti nemusely ve školách učit takové množství dat. Prý si vše mohou dohledat na internetu. Doufám, že toto omezení se nebude týkat českého jazyka a dějepisu. Každý člověk by měl vědět, kde jsou jeho kořeny a získat úctu k zemi, v níž se narodil. Nejdříve je ale potřeba, aby se už děti na školách učily pravdu a pravdě. Je potřeba, aby se každý z nás podíval sám na sebe a hovořil pravdu, neboť na základě zkreslovaných informací nemohou vznikat správné závěry. Už jsme se ocitli u matematiky. Špatné závěry mají dopad na naše hospodářství. Vše souvisí se vším.

Tak to jsem se rozepsala jen z toho důvodu, abych vám ukázala, že žádný člověk není bílý ani černý, hrdina ani zbabělec. Podívejme se sami na sebe. Jsme si opravdu jisti, že jsme se v životě nedopustili žádné chyby? Jsme tak dokonalí? Já určitě ne. Proto si nedovoluji soudit žádného člověka, tím méně takového, jakým byl prezident Edvard Beneš. Nežila jsem v jeho době a nebyla jsem v jeho postavení, v situacích, ve kterých se během života ocitl, abych měla oprávnění ho soudit.

 

Dětství

O dětství Edvarda Beneše zajímavým a čtivým způsobem píše jeho současník Edward B. Hitchcock. Byl to americký spisovatel, který na začátku druhé světové války pobýval několik měsíců v Londýně. Na základě osobních setkání s naším prezidentem v emigraci sepsal knihu –  Zasvětil jsem život míru. Tento spisovatel sepsal tedy ty údaje, které mu byly sděleny přímo osobou, které měla být kniha věnována. Přesto takové knihy mohou být jedinečné, což dokazuje např. životopisná kniha z pera Karla Čapka – Hovory s T. G. M.

Edvard se narodil jako nejmladší z deseti dětí Anně a Matějovi Benešovým z Kožlan. Bojovnost a vůli měl malý Edvard v krvi. Vždyť Benešové jsou stará rodina. Její kořeny sahají až do čtrnáctého století. Z této rodiny pocházel Nikola Beneš, který měl zámek u Šlovic, odkud pocházel Matěj. Nikola byl jeden z generálů, kteří se slepým Žižkou bojovali za svobodu. Matějův otec i dědeček byli sedláky. Matěj pokračoval v jejich tradici. Dnes bychom mohli o Matějovi říci, že byl workoholikem. V době, kdy se Edvard narodil, měla jeho rodina 10 akrů půdy a otec jí chtěl ještě více.

Když byly Edvardovi tři roky, u sousedů hořelo a chalupa Benešových z jedné poloviny shořela. Celá rodina bydlela ve chlévě do doby, než byla chalupa opět postavena. Matěj ale dokázal mnohem víc. Otevřel v Kožlanech krámek se smíšeným zbožím a koupil pozemek, kde postavil cihelnu.

Jak Edvard Beneš charakterizoval svého otce? Byl prý přísný, nevzdělaný, pilný, inteligentní, myšlenkově nezávislý, lidský, morální, nepokřivený. Po kom asi byl jeho syn, že? Protože byl nezáludný a čestný, neměli ho lidé rádi. Bylo by to dnes jinak?

Maminka Anna měla být ženou přímou, která si vždy hleděla svého. Pokud děti něco provedly, vyplácela je ona, neboť otec se nikdy nikoho nedotkl.

Benešovy děti byly vychovávány katolicky, byly pokřtěny, naučily se modlitbám a katechismu. Edvard dělal dokonce ministranta. Moc si nehrál, příliš ho zaměstnávalo učení. Sál do sebe vědění a poznávání jako houbu. Velký vliv na něho měli dva nejstarší bratři – Václav a Vojtěch. Ti vozili z Prahy, kde studovali, nové knihy, myšlenky, nové pokrokové ideje. Tak se stalo, že již v útlém věku Edvard pochopil, že Habsburkové zneužívají církev k nadvládě nad Čechy a že Jan Hus vedl Čechy k tomu, aby bojovali proti špatným mravním a sociálním poměrům v katolické církvi. Mezi osmým a devátým rokem měl dokonce napsat ódu na Mistra Jana Husa – opěvoval ho, protože ho Němci upálili na hranici. Díky tomu, když opouštěl rodné Kožlany, aby studoval v Praze, byl z něho radikál.

 

Dospívání

Edvard se sice narodil jako desáté dítě, ale dvě zemřely a tak jeho rodiče vychovali osm dětí – z toho šest bylo hochů. Rodiče se snažili, aby všem šesti dali vzdělání. Jan se ale nechtěl učit a odmítl sloužit v rakouské armádě. Odjel proto do Ameriky. Bedřich studoval na obchodní škole, Ladislav pak školu průmyslovou. Pro Edvarda ale byli těmi nejdůležitějšími vzory a podporovateli bratři Václav a Vojta. Oba studovali na učitele.

Edvardovi bylo jedenáct a půl roku, když opustil Kožlany. Měl studovat na gymnáziu v Praze na Vinohradech. Těšil se, že již bude moci jen studovat a nebude ztrácet čas prací v domácnosti a na poli. Bude patřit jen sám sobě, bude nezávislý. V té době mu ubytování poskytoval bratr Václav.

Je potřeba dokreslit jeho osobnost v období dospívání, abychom pochopili, jaký člověk se z něho stal v dospělosti. Jak se tedy Edwardovi B. Hitchcockovi svěřil, neměl v období studií čas sbližovat se důvěrně se spolužáky. Kamarádství stálo peníze a čas a on měl neustále naspěch. Měl cíl. Když bylo Edvardovi patnáct let, odešel otec na odpočinek. V té době mělo hospodářství čtyřicet akrů půdy, koně a dobytek. Dům a pole dostal Bedřich. Peníze byly rozdány ostatním. Edvard dostal šest set korun, dvaceti korunami přispíval Václavovi každý měsíc na bydlení. Mezi patnáctým a šestnáctým rokem se od Václava odstěhoval a začal se živit kondicemi. Nepil a nekouřil. Tím byl pro své spolužáky nudným. Dalším důvodem, proč měl tak málo společného s kamarády, byl jeho postoj k erotice. Byl vychován ve víře, že pohlavní čistota je věc přirozená, vliv na něho měl i vesnický původ. Na vesnicích se dbalo na spořádanost. Jeho otec byl moralista, který šel svým dětem příkladem – děti až po svatbě.

Na gymnáziu byl o rok starší než ostatní hoši. Byl i názorově vyspělejší. Pro něho existovaly důležitější záležitosti, než byla děvčata. Se studenty a profesory se neustále přel. Bohatí studenti i profesoři, kteří v jeho očích tehdy sloužili Rakousku, byli pro něho nebezpeční.

V té době si vypěstoval metodu – „v opozici“ – kterou si ověřoval skutečnost. Raději kritizoval, než souhlasil. Dobíral se tak skutečností, proséval návrhy, až zůstalo jen to, co bylo základní a důležité. Tak docházel k vlastním závěrům. Tuto metodu používal tedy také později, když se již věnoval politice. Neměl dobrý prospěch, ale spolužáci si uvědomovali, že ví víc než oni. Zakázané knihy se mu staly programem. Do studijního života se mu nesmazatelně zapsali tři profesoři – češtiny, dějepisu a filozofie, se kterými zůstal v kontaktu až do jejich smrti. Profesorem češtiny byl Václav Flajšhans – znalec života a díla Jana Husa. Jak si tedy můžeme domyslet, tento muž prohloubil Edvardovy znalosti získané v dětství.

Kdo ale dnes o Edvardu Benešovi ví, že byl také sportovcem, který vynikal v kopané? Byl vyzván, aby se stal členem slavného mužstva Slávie. Stal se jím a hrál pravidelně na levém křídle. Až jednou si při hře zlomil nohu, omdlel a byl odvezen do nemocnice. Ve škole nemohl říct, kde se mu to stalo. Byl by vyloučen. Šest neděl se schovával v nemocnici. Opatřil si knihy a učil se, aby se třídou udržel tempo. Profesoři s pomocí policie objevili, kde se ztracený student skrývá. Od té doby musel po celou dobu pobytu na gymnáziu platit školné. Za šest měsíců začal fotbal hrát znovu a to až do doby, kdy vstoupil na univerzitu. Později ho zajímal také tenis. I toho se vzdal při studiu na univerzitě.

Maturoval roku 1904 a to nikoli se skvělým prospěchem. Už tehdy se ale prý chtěl dostat do politiky, proto chtěl začít se studiem jazyků. V říjnu se zapsal na české filozofické fakultě Karlo – Ferdinandovy univerzity.

 

Vysokoškolská studia

Další informace jsem čerpala z dvojdílného svazku – Edvard Beneš, Politická biografie českého demokrata (dále PBČD). Autorem je PhDr. Jindřich Dejmek, DSc. Zde jsem se dočetla, že svá pětiletá univerzitní a mimouniverzitní studia realizoval většinou mimo Čechy a Rakousko. Zásluhou své píle a sebevzděláváním se stal jedním z Čechů s největším evropským rozhledem.

Již v zimním semestru ve školním roce 1904 – 1905 studoval u T. G. Masaryka. Pevnější harmonie mezi nimi nastala teprve po Benešově tříletém pobytu na Západě. Zajímavým Benešovým rysem je, že raději četl knihy od svých profesorů, nežli poslouchal jejich přednášky. Přesto na všechny, na které se zapsal, poctivě docházel. Aby měl peníze, začal pravidelně přispívat do ústředního deníku soc. demokracie „Práva lidu“.

 

Francie

V roce 1905 byl již v Paříži. Zamiloval si ji pro tradici veliké revoluce, pro velkorysost národní historie, kulturu a také mimo jiné pro státní zřízení – v té době zde fungoval pravidelně volený parlament. Vláda zde řešila vážné sociální problémy cestou reforem. Beneš tedy vnímal, jak ve Francii velice dynamicky probíhá politický rozvoj. V zimním semestru studoval na Faculté des Lettres pařížské univerzity. Zaměřoval se na studium jazykové a historii literatury. Pracoval šestnáct až osmnáct hodin denně. V roce 1907 se zapsal ke studiu politických věd na univerzitu v Dijonu.

Vydělával si články, které začal od března 1906 zasílat do socialistických listů, ale také do revue Volná myšlenka do rodných Čech. Psal také do Práva lidu. Každý týden posílal zprávy o aktuálním dění ve Francii, později také o dění ve Velké Británii, a to až do roku 1908. Francii měl ale raději.

Nyní si dovolím vložit několik poznatků z knihy Edwarda B. Hitchcocka, která dotvářejí pohled na Edvarda Beneše jako na pilného studenta a muže, který ví, co chce, a jde si za svým cílem. Peníze, které psaním článků vydělal, investoval tak, že se z laciného hotelu přestěhoval do vlastního pokoje. Najal si celu v bývalém klášteře v rue Tournefort č. 19. Tento pokoj byl vybaven velmi skromně lehátkem, stolem, dvěma židlemi a poličkou na knihy. Kupoval knihy levné, ale cenné. Hledal knihy, kde byly opačné názory, než měl sám. Když jel do Berlína, měl již dvanáct beden knih a téměř nic jiného. Nedopřál si chleba ani maso, hlavně že měl knihy.

V roce 1907 pracoval Beneš na francouzsky psané „thesi“ o „české otázce“ v moderním Rakousku, chystané pro dijonskou univerzitu. Beneš je tedy prvním činným propagátorem českého nacionalismu v moderní Evropě.  Svým studiem v zahraničí získá kontakty, vybuduje vztahy, které budou zúročeny při budování Československé republiky v době první světové války.

 

Vztah s Hanou

Z téže knihy získávám informace o pařížském seznámení mladého Edvarda s Hanou Vlčkovou. Patřila ke třem dívkám z vyšších společenských vrstev, které přijely do Paříže z Prahy, aby zde studovaly na Sorbonně. Hanin otec sice pracoval na dráze, ona ale žila u jeho bohaté sestry a byla tedy vychována měšťanským způsobem. Pro dívky byl Beneš úkaz. Nepatřil k jejich společenské třídě, nestrojil se pěkně, nedbal společenských forem a těžce se přizpůsoboval. Podnikal slovní výpady proti otci Haniny kamarádky Oličové. (Toto jméno si zapamatujte.) Beneš začal přátelství tím, že byl v opozici. Dívky ho měly přesto rády, obzvlášť Hana.

Když se dívky vracely do Prahy, on jel do Anglie. Beneš byl s Hanou rád, rád se s ní procházel a hovořil. Reagovala na jeho myšlenky rychleji než kdokoli jiný. Nikdy v životě neflirtoval a nebyl z těch mužů, kteří se snadno žení, a to si opakoval znovu a znovu. Kdyby se chtěl oženit, uvědomoval si, že by si vzal Hanu. Po návratu do Paříže se tam vrátila i Hana. Edvard ji začal připravovat na životní změnu – chudobu, jiné společenské styky. Bude muset studovat jeho obor – sociologii, filozofii a literaturu, aby mohla být činná ve veřejném životě. Ona zase připravovala jeho na roli manžela – učila ho pořádku, oblékání, pravidelné stravě, chování. Když jel Beneš do Berlína, jela Hana také. Doprovod jí dělala Anna Oličová. Hana a Edvard byli oddáni v Praze 10. 12. 1909

 

Německo

Dle PBČD se Beneš v roce 1907 zapsal na filozofickou fakultu univerzity v Berlíně, v letním semestru roku 1908 se připravuje na dráhu profesora jazyků. Necítil se zde v kontrastu s Francií dobře. Z Francie si přivezl zásobu filozofických a zvláště socialistických spisů, čímž provokoval německou policii. Nenadchly ho militantní německé aktivity – pruská disciplína, atmosféra nesvobody. Odpuzovalo ho okázalé stavění německé síly na odiv.

V květnu 1908 se Beneš rozloučil po formální imatrikulaci na berlínské univerzitě s hlavním městem Německa. Vedení právnické fakulty univerzity v Dijonu schválilo jeho doktorskou „thesi“ a 24. 6. 1908 vystavilo doktorský diplom. Ten ale v tehdejším Rakousku – Uhersku uznán nebyl a tak Beneše čekala další studia v Praze. Tehdy nemohl tento mladík tušit, jak se mu bude diplom z Dijonu hodit v budoucnosti.

 

Návrat do Prahy

V září 1908 se již Beneš po návratu do Prahy začal připravovat na českou dizertaci a začal navštěvovat přednášky na filozofii – některé pouze formálně. Na právnické fakultě se přihlásil dokonce na dvojí kurz – o dějinách a systému římského soukromého práva. Docházel na přednášky o soukromém právu německém a lekce o právu církevním. Mezitím obhájil doktorskou práci a získal absolutorium na vyučování němčiny a francouzštiny. V červenci 1909 získal doktorát filozofie.

 

Rodina

Z knihy E. Hitchcocka se dozvídám, že Benešova matka zemřela v roce 1908. Jeho otec se po její smrti hodně změnil. Úlevu chtěl najít u syna v Praze. Nakonec se ale vrátil na venkov za synem Vojtěchem, učitelem. Zemřel v roce 1910. Obě sestry si vzaly malé sedláky ze západních Čech a byly spokojeny. Na bratra byly pyšné, nic však od něho nechtěly. Žádný z bratrů si nečinil žádné nároky a Edvard jim nic nenabídl. Sňatkem s Hanou získal hmotné zajištění. K němu patřil také byt v Praze. Vojta vynikl vlastním přičiněním – stal se poslancem, senátorem a později vysokým úředníkem ministerstva školství v Praze. Václav byl nějaký čas ve vězení, protože byl bratrem Edvarda Beneše. Dvakrát kandidoval za Masarykovu stranu. Propadl. Zemřel v roce 1919. Bedřich se stal sedlákem. Jan žil v Milwaukee ve Wisconsinu, kde byl váženým občanem.

 

Politické vzdělávání, praktická politika a protihabsburské revoluční hnutí

Dle životopisu sepsaného E. Hitchockem se po návratu do Prahy Beneš sblížil s T. G. Masarykem. Ten totiž četl jeho články napsané v zahraničí a získal o něm výborný dojem. Beneš byl připraven postavit se Masarykovi po bok. Chce se stát profesorem a Masaryk mu slíbil pomoc. Jeho předměty by byly filozofie a sociologie. Prvním stupněm k profesuře – soukromý docent. Je to povolání bez platu. Pokládám si otázku, jak tomu je dnes? Tuto pozici mohl zaujímat i několik let, dokud by nenabyl pedagogické praxe. Pak se mohl stát mimořádným profesorem, což byla nejvyšší dosažená meta pro českého občana mocnářství rakousko – uherského. Masaryk ho chtěl nejdříve dostat do Vídně do parlamentní knihovny, ale neuspěl.   

Když se v roce 1909 Beneš přihlásil ke zkušební komisi za účelem získání učitelské způsobilosti z němčiny a francouzštiny, bylo mu dvacet pět let. Uspěl a od září se stal suplujícím učitelem na pražské Českoslovanské obchodní akademii. Přednášel francouzštinu a národní hospodářství.

Další poznatky jsou získány opět z PBČD. Díky vazbám k T. G. Masarykovi a Františku Drtinovi se Beneš zapojil do aktivit české pokrokové strany a angažoval se v řadách její mládeže (Realisté). V té době malé strany neměly šanci zasahovat do politiky a vlivnější strany, které se snažily o česko – německé vyrovnání byly od roku 1908 blokovány na zemské úrovni sudetoněmeckou reprezentací. Patový stav se stal podnětem k likvidaci posledních zbytků české autonomie.

Beneš, ač byl přesvědčen o vývoji k sociálnímu státu, do sociální demokracie nevstoupil. Ve straně se angažovali jeho bratři. Vojta bojoval v roce 1911 o poslanecký mandát do říšské rady.

Beneš jako třicetiletý vydal čtyři knihy, přispíval do několika politických a teoretických revuí. Více jak tucet studií věnoval vývoji politických proudů na Západě. Na přelomu let 1910 – 1911 pobýval v doprovodu manželky v Paříži. Studoval role politických stran v moderních demokraciích. Získal stipendium od vídeňského ministerstva kultury. Uvědomoval si, že Francie i Anglie prošly za dva a půl roku od jeho odjezdu velkými politickými i sociálními změnami. Po dvou měsících pobytu v Paříži zvolil za své útočiště Londýn. Od května 1911 stoupalo sociální napětí, Německo požadovalo kompenzace za vyslání francouzských vojsk do Maroka. Beneš měl o čem psát. Stal se přísným soudcem formální demokracie. Kritice již ale podroboval i strany sociálních demokratů. Tady je vidět vývoj jeho smýšlení, kdy postupně ustupoval ze svých vysloveně radikálních názorů. Paradoxně svou pozornost nevěnuje zahraničním problémům Francie s rozpínavým vilémovským Německem, nekomentuje marockou krizi. Zajímá ho ale zpoždění chystané volební reformy. Sociálním stranám v Čechách vytýká nedostatek vzdělaných teoretiků. Mají prý spíše proletářský charakter a nejednoduché je zde podle něho postavení intelektuálů. Vyřešení národnostního problému vidí v prosazení všeobecného hlasovacího práva.  Beneš poukazoval na to, jak podpora jednotlivých národních sociálních stran poskytovaná školským spolkům a dalším kulturním institucím vyvolávala vzájemné kolize a napomáhala udržovat privilegované pozice Němců. Jaké názory měli němečtí socialisté? Jdou za sobeckou politikou svých národních stran a žádají na českých socialistech, aby souhlasili s tím, že dle programu socialistického se má dáti národní autonomie Němcům v Čechách. Češi žádají ve Vídni vyučování v mateřském jazyce, ale Němcům se tento požadavek nelíbí. Beneš toto označil za mravní, ale též socialistický bankrot. Viděl, že dohoda není možná. Byl tedy ohledně vývoje Rakouska pesimistický. Vyostřovaly se národnostní tenze, které se nejvíce projevovaly v českých zemích, kde Vídeň upřednostňovala Němce.

Beneš chce získat titul univerzitního docenta. Tématem jeho práce se stává fenomén politického stranictví z hlediska sociologického. Spis Stranictví je hotov na jaře roku 1912. Jednalo se o velice odvážný počin, kdy byly poprvé formulovány jeho názory na tuto zásadní politiku a také první detailnější naznačení východisek a názorů na závažný prvek moderní demokracie. Beneš zde uvádí mimo jiné, že strana usiluje především o uskutečnění ideálů a cílů těch skupin, které zastupuje. Strana pracuje pro svůj ideál, pro svůj plán celku, pro celek budoucnosti. Strany prosazují zájmy skupinové. Vůči cílům stran byl značně kritický. Konec své práce zaměřil na vztah stran vůči třídám. Možná, že by nebylo marné, v souvislosti se současným politickým vývojem, si tuto práci přečíst.

Benešovi bylo dvacet devět let, když se stal docentem sociologie na české filozofické fakultě. Na semestr 1913 – 1914 mohl vypsat své první přednášky. V době, kdy byl schvalován Benešův spis, došlo k balkánské válce, kdy se rakousko – uherská politika ostře postavila srbským aspiracím. To Vídeň zahnalo na samý pokraj války. Situace, kdy Masaryk dělal prostředníka mezi Vídní a Bělehradem, vehnala Beneše do aktivní politiky. Srbové tehdy na doporučení Petrohradu a Paříže ustoupili a znemožnili tak válečné straně ve Vídni řešit útokem nejen jihoslovanskou otázku, ale působit také na Čechy. Zde byla situace z hlediska finančního skutečně vážná a to v důsledku německé obstrukce pražského sněmu. Umocňovala ji nechuť většiny českoněmecké reprezentace dále vyjednávat před splněním základního požadavku, totiž schválení národnostního rozčlenění dosud nezpochybnitelné jednoty království na ryze německá a smíšená, převážně česká teritoria.    Beneš se tou dobou shodoval názorově s Masarykem. Byli pro federalizaci pod Rakouskem, přičemž by byla částečně uznána práva Čech jako jednotného celku, třebaže by zatím České země zůstaly uvnitř státu. Tehdy se české politické strany nedokázaly sjednotit v postoji proti Vídni. 

Psal se podzim roku 1913 a Beneš ještě studoval na právnické fakultě německé univerzity v Praze. Školu nedokončil. Prý těžko říci, zda to bylo množstvím práce nebo stále hlubší česko-německá roztržka.

Co se týká politiky, Beneš v tehdejších stranách viděl tendence k absolutismu, despocii, netoleranci a machiavelismu, obřímu přeceňování. Neodpustím si jednu poznámku. Nemyslíte, že podobné rysy můžeme najít také u stran současných? Ani ony se nedokáží dohodnout. Beneš stále více pracoval na vědecké bázi. Zabýval se mimo jiná témata alkoholismem a populační otázkou. V té době se snížila porodnost v evropských zemích a Beneš ve své práci uvedl, že tento problém souvisí s ekonomickými a sociálními kořeny. Příčinu dával do souvislosti s novými životními ideály, vycházejícími z moderní demokracie. Mění se psychologie obyvatel, a tedy se jedná o problém sociálně etický. Upozorňoval na morální a na sociální hlediska problému s tím, že společnost musí být schopna zdravé reprodukce. Opět další téma, které je dnes živé.

 

 

Podklady:

Hitchock – Zasvětil jsem život míru

PhDr. Jindřich Dejmek, DSc. – Edvard Beneš, Politická biografie českého demokrata

Foto:

Použita fotografie ze Světa v obrazech – září 1948 – zapůjčeno z rodinného archivu p. V. Zíkové

Fotografie – škola a kostel v Kožlanech – Ivana Šmucrová

Titulní fotografie – Renáta Siebenbürgerová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *