HistorieSpolečnost

Edvard Beneš

(25. 5. 1884 Kožlany – 3. 9. 1948 Sezimovo Ústí)

3. září 2018 uplynulo sedmdesát let od umrtí druhého československého prezidenta dr. Edvarda Beneše. Zemřel jen půl roku po tom, co se v únoru 1948 ujali moci komunisté.

Čtyřicet let totalitního režimu se značně podepsalo na paměti národa. Myslíte si, že se pohled na život, dílo a práci Edvarda Beneše po sametové revoluci změnil? Kolik údajů se o něm dnes učí žáci a studenti v hodinách dějepisu? Když skončila druhá světová válka, žádal všechny spoluobčany, aby psali paměti. Byl toho názoru, že národ nesmí zapomenout na příkoří, které se mu událo. Ale ti, kdo válku skutečně prožili, již zemřeli. Ti, kteří byli dětmi, odcházejí z pozemského bytí. Nicméně i oni si pamatují, co se za druhé světové války dělo, neboť to byl tak silný zážitek, že na něj nelze zapomenout. Proto se ptejme, dokud můžeme. Pokud se dnes o Benešovi hovoří v médiích, souvisí to velmi často s jeho dekrety.  Co o nich víme? Dnes o nich nechci psát. Jen Vám doporučím knihy. Tou první je kniha Sudety od Karla Richtra. Jedna zajímavost z ní – v roce 1989 učinil Václav Havel vstřícné gesto formou podané ruky. Prezident Richard von Weitzsächer ji přijal, ale Němci pocházející z Čech a Moravy nikoli. Dle v knize jmenovaného profesora F. Seibta je smutné, když někdo neumí odpouštět. Beneš měl pravdu, když říkal, že nemáme zapomenout. Je to součást naší historie. Máme odpouštět, ale máme být na pozoru tehdy, když to druhá strana nedokáže. Druhou knihou je Cesta k dekretům a odsunu Němců. Jejím autorem je Jan Němeček a kolektiv. Na jejím konci se dočtete, že 21. ledna 1997 byla v Praze podepsána dohoda o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Její podstatou bylo, že spáchané křivdy nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit, a že přitom nesmí docházet k novým křivdám.

Součástí prohlášení byl tento text: „Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k mnichovské dohodě v roce 1938, k útěku a vyhnání lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky. Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálně socialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor. Německá strana si je vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nutné vysídlení.“

Vyjádření z druhé strany: „Česká strana se omlouvá za způsobené utrpení a křivdy způsobené nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny.“

V současnosti společnost křičí, že bylo chybou, když se náš stát nevypořádal po „sametové revoluci“ s existencí komunistické strany. Bylo to reálné? Ano, mohla být zakázána, ale její příznivci se mohli přesunout do jiné strany. To také z historie známe, např. v podobě henleinovců. Pokud budeme číst knihy o naší historii, pochopíme, jak fungovalo soužití s Němci nikoli v období druhé světové války, ale po staletí, pochopíme, že druhá světová válka byla nešťastným vyvrcholením tohoto soužití. Beneš udělal razantní krok; to, že se Němci o své krajany ze Sudet postarají, se mělo stát součástí válečných reparací. Jeho rozhodnutí nebylo nikterak unáhlené a navíc bylo schválené vítěznými mocnostmi.

Co vlastně o Benešovi víme, že si osobujeme právo ho soudit? Co víme o jeho pocitech, emocích, bolestech a radostech? Známe my své vlastní emoce?  Máme své emoce pod kontrolou? Jednáme v souladu se svými emocemi? Jsme bílí, nebo černí? Možná, že dospějete ke stejnému názoru jako já. Život nás vede k sebepoznání a v podstatě nevíme, jak se v které situaci zachováme. Nemáme tedy právo někoho soudit, aniž bychom ho blíže poznali. Co se Beneše týká, v jeho době jsme nežili a tedy se nedokážeme vžít do situací, ve kterých se ocitl.

Protože se v dobách mé školní docházky učilo jen to, že Edvard Beneš žil a byl druhým československým prezidentem, rozhodla jsem se s jeho životem blíže seznámit. Připomínáme si výročí jeho smrti, a je zvláštní, že mně se dostaly do rukou právě nyní staré novinové články pocházející ze soukromé sbírky. Zajímalo mne tedy, jak se se smrtí dr. Edvarda Beneše vypořádal tehdejší tisk, v době, kdy v naší zemi již vládla komunistická strana, ale vzpomínky obyvatel byly ještě zcela čerstvé. 

V deníku Svobodné slovo byla hned druhý den, 4. září 1948, věnována smrti druhého československého prezidenta celá čelní strana. Byla věnována jeho životu a dílu.

Cituji z tohoto deníku:

„Úmrtí druhého prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše, který se dne 7. června 1948 vzdal svého úřadu, aby měl možnost léčit se ze své choroby, naplnilo všechny československé občany nevýslovným smutkem. Vždyť každý už dávno s úzkostí v srdci sledoval statečný zápas dr. Edvarda Beneše se zlou nemocí, jež přes půl druhého roku mu zabraňovala plnou účast na veřejném životě.“

Jak to bylo skutečně? Pro tuto informaci jsem sáhla do dvojdílného svazku – Edvard Beneš, Politická biografie českého demokrata). Autorem je PhDr. Jindřich Dejmek, DSc.  

Beneš ještě tři měsíce po „vítězném“ únoru setrval ve funkci prezidenta státu prakticky kompletně ovládnutého komunisty a jejich přisluhovači – toto období patří k nejproblematičtějším fázím jeho politické dráhy. Sotva to lze zdůvodnit jinak než jeho marnou snahou zamezit již ve dnech převratu zjevnému násilí. Šest dní dramatu ho vyčerpalo. Musel se stále více podrobovat příkazům svých lékařů – tak také došlo k zamítnutí přijetí odstoupivších politiků.

Kancléř Smutný dostal pokyn, aby připravil abdikační list, a Beneš s nezvratným úmyslem rezignovat na svůj úřad o dva dny později, 27. 2., seznámil se svým rozhodnutím i nejvyšší představitele armády.

Když v pátek 27. února dopoledne Beneš přijímal na Hradě novou Gottwaldovu vládu ke složení ústavního slibu, uchovával si zřejmě ještě jistou naději, že zůstanou zachovány alespoň základy určitého politického pluralismu a svobod. Prvním  místopředsedou kabinetu se ostatně stal dosavadní lídr sociální demokracie B. Laušman. Ministrem zahraničí se stal Jan Masaryk, jeho tajemníkem  V. Clementis.

Generálové Svoboda, Hasala, Boček a Klapálek přesvědčovali prezidenta, aby neodstupoval. Beneš na ryzí projev loajality, kombinované s nepochybným patriotismem generálů, reagoval obsáhlým retrospektivním exkursem o minulé krizi. Do poslední chvíle se podle vlastních slov snažil zabránit rozštěpení národa, současně však poprvé nezastřeně označil komunistický akt za postup, který jde proti jeho celoživotnímu dílu, akt, v němž KSČ využila ulice.

Tehdy zcela realisticky důstojníky varoval – nikdo nemůže zaručit, že u nás nebudou založeny internační a koncentrační tábory. Pražský převrat může rozvířit i velký mezinárodní konflikt. V závěru audience zopakoval své odhodlání odstoupit. Téhož dne odjel do Sezimova Ústí, aby se na Hrad již nikdy nevrátil. Trvalo ještě dva měsíce, než odhodlání neposvěcovat režim svojí nejvyšší funkcí uzrálo do nezvratné podoby.

Jihočeský exil se stal protestem proti prvním násilným skutkům režimu, počínaje už odmítnutím vyvěšení prezidentské standarty.  Odmítal přijímat jakékoliv novináře i většinu politiků. Přijímal pouze Gottwalda, nejbližší úředníky kanceláře prezidenta republiky v čele s J. Smutným a J. Jírou – vojáky a pár akademiků.

Beneš sice násilný postup komunistů v rozhovorech se svými přáteli z kanceláře odsuzoval a protestoval proti němu i v prvním rozhovoru s K. Gottwaldem, proti první vlně čistek ale nevystoupil aktivně, ač na to poražení demokratičtí lídři spoléhali. Beneš se nechystal na žádné akce ani na emigraci, vzhledem ke svému fyzickému a psychickému stavu – neměl dost sil. Gottwaldovi řekl, že se chce ještě naposledy pokusit pracovat k dohodě, jež měla zabránit úplnému rozpolcení národa, s tím, že v opačném případě ihned odejde. Gottwald prý odjížděl ze Sezimova Ústí spokojen. Beneš abdikaci přinejmenším odložil, ba teď souhlasil i s vyvěšením své standarty, a začal také poněkud systematičtěji úřadovat, když, jak dosvědčuje J. Smutný, doufal, že jaksi za odměnu komunisté nerozjedou naplno své represe.

Den po výročí narození T. G. Masaryka přijal generála L. Svobodu a další důstojníky a 9. 3. také J. Masaryka, který přivezl do Ústí představit nového polského velvyslance. Masaryk se u prezidenta zdržel, i když obsah jejich rozhovorů znám není. 10. 3. Beneš obdržel zprávu, že Masaryk byl nalezen mrtev na zahradě Černínského paláce. Beneš nikdy v jeho sebevraždu neuvěřil.

Pár hodin poté parlament schválil bez jakéhokoliv odporu ohromnou většinou dvou set třiceti hlasů program, který cíleně zničil sociálně-ekonomický řád vybudovaný v předešlých letech. Výstavba komunistického státu včetně nemilosrdné očisty národního života začala. Měl-li prezident o příštím vývoji byť i jen špetku iluzí, teď je musel definitivně ztratit.

5.-8. 4. probíhaly oslavy založení Univerzity Karlovy. Tehdy byl Beneš naposledy v Praze.

5. 4. naposled oslovil své spoluobčany. V projevu hovořil o tom, jak se negativně do osudů vysokého učení promítaly těžké zápasy celého světa.

Důvodem pro odstoupení Beneše z funkce se stal návrh nové ústavy, který byl schválen 14. 4. bez ohledu na jeho připomínky.

1. 5. byl k Benešovi povolán kancléř, který dostal za úkol připravit dokumentaci. Beneš chtěl s definitivní platností odstoupil.

4. 5. Beneš zopakoval všechny argumenty pro odstoupení Gottwaldovi ve dvouhodinovém rozhovoru osobně. Gottwald mu vyhrožoval. Abdikace před ohlášením ústavy a tři týdny před volbami zdůvodněná politicky – z toho bude muset strana vyvodit důsledky. Kancléř Smutný předtím dokonce uslyšel, že to bude chápáno jako „vyhlášení války“. Beneš si trval na svém a litoval, že neodstoupil dříve. Od kritiky ústavy a voleb neustoupil. KSČ měla podle něho volby posunout. Nepřistoupil ani na několikatýdenní dovolenou.

Komunisté chtěli prosadit své záměry bez ohledu na hlavu státu. Benešův zdravotní stav se po rozhovoru s Gottwaldem opět zhoršil. Obklopen lékaři a s výjimkou Smutného nikoho nepřijímal. Od 15. 5. byl schopen přijmout pár deputací v týdnu, ovšem jeho vliv na dění byl nulový.  Do Prahy se nevypravil ani na oslavu svých čtyřiašedesátých narozenin. Gottwald věděl, že jeho stav je kritický a postup choroby může zastavit jen absolutní klid. Smířil se s Benešovým odstoupením ze zdravotních důvodů.

9. 5. byla schválena ústava a Gottwald si neodpustil útok na Beneše, ačkoli – nebo právě proto -, že znal jeho zdravotní stav.

9. 5. Beneš přijal amerického velvyslance – dva dny po volbách.

9. 6. Beneš naposledy v roli prezidenta přijal předsedu Národního shromáždění J. Davida, ohlásil mu svoji abdikaci. 7. 6. proběhl v Sezimově Ústí abdikační akt. Od 8. 6. byl Beneš soukromou osobou. Bylo mu 64 let a zbývalo mu sedmaosmdesát dní do smrti. Poslední týden v srpnu byl již v agonii.

26. 8. dostal v pořadí pátou mrtvici.

9. 8. proběhl poslední záchvat.

9. 8. vědomí definitivně pozbyl.

9. 9. následovalo úplné ochrnutí pravé ruky a levé nohy, hluboké bezvědomí.

9. 9. po 18 hodině druhý československý prezident, dr. Beneš, zemřel.

Tak takový byl odchod člověka, který se narodil 28. května 1884 v Kožlanech u Plzně. Jaký byl jeho život? Studoval v Praze, Paříži, Dijonu, Berlíně a dosáhl hodnosti doktora práv a doktora filozofie. Po návratu do Prahy se stal profesorem na Československé obchodní akademii. Roku 1912 byl jmenován docentem sociologie na pražské univerzitě a o rok později na pražské technice. T. G. Masaryk byl jedním z jeho učitelů a  Beneš se s ním více sblížil až po svém návratu ze zahraničí, kde se kromě studia věnoval také novinářské činnosti psal články o situaci ve Francii či v Anglii do různých českých deníků. Masaryk jeho články sledoval, Beneš se postupně stal jeho důvěrníkem. Když musel Masaryk zůstat v době první světové války v cizině, stal se Beneš jeho zástupcem v odbojovém hnutí nazvaném Maffie. Později ale musel vycestovat za ním, neboť bylo potřeba, aby T. G. M.  někdo pomohl organizovat zahraniční odboj spojený s vybudováním zahraničních jednotek a prosazení vzniku samostatného Československa u dohodových mocností – Francie, Anglie, Itálie, Ruska a Spojených států. Později jim byl dobrým sekundantem také M. R. Štefánik. Zatímco Masaryk jednal také ve Spojených státech a Rusku, Benešovou doménou byla hlavně Francie, kde studoval. Jednal ale také v Anglii, ve Švýcarsku nebo v Itálii. V říjnu 1918 byla vytvořena československá zahraniční vláda. Beneš se stal ministrem zahraničních věcí. Tuto funkci zastával až do roku 1935, kdy se stal prezidentem. Ve dvacátých letech ale také dva roky zastával funkci předsedy vlády.

Postavení ministra zahraničních věcí – to byl velice náročný post. Situace ve vládě nebyla vždy idylická. Známe to i z dnešní doby. Členové vlády, poslanci, senátoři – místo aby tito lidé dělali vše pro dobro své vlasti a snažili se být tvůrčí, rvou se jako malé děti. Masaryk i Beneš našli svého protivníka například v Karlu Kramářovi, který byl také členem Maffie. Již v době první světové války se tento muž netajil svou představou, že by se Československo mělo stát součástí carského Ruska. Kramář si dělal nároky na prezidentský post. Je to zajímavé, když si uvědomíte, že dnešní hlavy státu bydlí v jeho vile.

Kramářova nevraživost vůči Benešovi vyvrcholila v dubnu roku 1929. Tehdy pronesl výrok o údajných Benešových prostředcích „budících v každém člověku zvyklém mravnosti odpor“. Jeho výrok vyšel v Národních listech. Kramář ho odmítl odvolat a Beneš žádal satisfakci. Postavil se za něho prezident, když napsal premiérovi dopis v tom smyslu, že nelze trpět, aby šéf vládní strany takto mluvil proti ministrovi a prezidentovi. Kramář byl vyzván, aby svá tvrzení doložil pro tzv. čestný soud. Spor se nakonec dostal před dvojici arbitrů. Útok na Beneše byl osobní, přehnaně egocentrický; Kramář se odvolával na svou devětatřicetiletou politickou praxi a dlouholetý zápas proti Vídni. Měl snahu vyzdvihnout vlastní zásluhy, vracel se k událostem z let 1919 – 1921. Kritizoval Benešovu práci, jeho teze se ale často míjely s podstatou problému. Beneš odpověděl spisem, který je pramenem autorových názorů a postojů. Je doplněn dokumenty, úryvky z projevů a korespondencí s prezidentem. Závěr ze strany arbitrů: Karel Kramář nebyl oprávněn použíti vůči dr. Edvardu Benešovi výroku citovaného v odstavci I. tohoto spisu na základě zprávy Národních listů.

Národní socialisté ale neustali s útoky ani v budoucnu. Toto byl, je a bude boj o moc. Kdo má moc, chce ještě větší.

Je pravda, že Beneš byl plně vytížen řešením mezinárodní situace v tehdejší Evropě i mimo ni, že rozpory v domácí politice mu braly poslední zbytky sil. V roce 1926 si musel vzít tříměsíční dovolenou, kterou strávil ve Francii. Po celou dobu ale byl ve spojení s děním v Praze, ve spojení s vyslanci. Účastnil se zasedání Rady Společnosti národů v prosinci 1926 a psal knihu „Světová válka a naše revoluce.“ Podruhé se musel jeho organismus vzpamatovat po Mnichovu, kdy se uchýlil do své vilky v Sezimově Ústí, než emigroval do Anglie. Znovu jeho zdraví vzbuzovalo obavy v březnu 1945, kdy měl odletět z Londýna přes Egypt a Irán do ruského Ázerbájdžánu. V den odletu omdlel. Později se zjistilo, že šlo o první příznaky mozkového onemocnění. 

Hlavní náplní práce ministra zahraničních věcí nejsou vnitrostátní problémy, ale hájení a budování dobrých vztahů s okolními zeměmi, ale ne za každou cenu. Nezáleží na velikosti státu dané jeho rozlohou, ale na národním uvědomění, morální stabilitě, uvědomění obyvatel. To si E. Beneš uvědomoval. Ve zmiňovaném deníku Svobodné slovo je charakterizován takto:

„Dr. Edvard Beneš patřil rozhodně k nejznámějším, nejzajímavějším a nejpronikavějším osobnostem světa první polovice dvacátého století. Do veřejného života a hlavně do diplomatické funkce si přinášel dary do této doby neznámé státnickému a diplomatickému světu, vyžívajícímu se ještě i po celou dobu mezi oběma válkami a leckde ještě i dnes v mechanickém diplomatizování bez přihlédnutí k vnitřním národním silám. Dr. Beneš byl první diplomat – sociolog, jenž ve všech mezinárodních problémech bral ohled na věkovité, osobité funkce národů ve světové společnosti. To byl onen masarykovský humanismus, do té doby neznámý a snad i nevítaný v jednacích síních mezinárodních konferencí, kde za vrcholného diplomata byl pokládán jen ten, kdo dovedl druhé nejlépe obelstít.“

Ať vůči E. Benešovi nebo T. G. Masarykovi zaznívá kritika jakákoliv, je jasné, že oni pro svou zemi dýchali, žili a obětovali svůj osobní život. Masaryk ani Beneš nemohli vědět dopředu, jak první světová válka dopadne a zda ještě někdy uvidí své manželky. Hana Benešová byla za první světové války uvězněna, což se projevilo na jejím zdraví a pravděpodobně to byl i důvod, proč několikrát potratila a manželství nakonec zůstalo bezdětné.

Po ukončení první světové války zůstával Beneš v zahraničí a jeho manželka musela přijet za ním. Ministerstvo zahraničí na domácí půdě budoval T. G. Masaryk. Nápomocen mu byl rakouský konzul a několik zkušených úředníků z Vídně. Na samém začátku dvacátých let byly také položeny základy pro síť velvyslanectví Československa v metropolích všech evropských velmocí s výjimkou sovětského Ruska. K vyslancům naší republiky bych chtěla připojit jednu poznámku. Ve Svobodném slovu ze 4. září 1948 je uvedeno, že za druhé světové války mohl „politické dění Západu sledovat zase osobně, bezprostředně a že už nebyl – jako za léta prezidenství od konce 1935 do odjezdu za hranice v říjnu 1938 – odkázán jen na referáty našich diplomatů, mezi nimiž jsme tehdy měli tak málo schopných lidí.“ Je nutno konstatovat, že Benešova světová politika byla postavena právě na vynikajících zpravodajských službách zahraničních diplomatů v období první republiky. Významnou roli sehráli v té době vyslanci JUDr. Štefan Osuský (Francie), Vojtěch Mastný (Anglie, Itálie, Německo), Dr. Kamil Krofta (od r. 1920 vyslancem ve Vatikánu – výrazně se zasloužil o uznání ČSR Vatikánem; později vyslancem v Německu a po nástupu Beneše na prezidentský post se stal ministrem zahraničních věcí).

Jak jsem již napsala, po první světové válce zůstal Beneš v Paříži. Bylo potřeba začlenit Československo do politických vztahů, včetně hospodářské složky. Některé státy uznaly vznik Československa až po podpisu mírové smlouvy s Rakouskem. Beneš zahrnul Československo do sítě hospodářské pomoci především ze strany USA a dalších dohodových mocností.

V listopadu 1918 vyhnaly maďarské síly většinu českých oddílů ze Slovenska na Moravu. Beneš požádal náčelníka spojeneckých vojsk na západní frontě, aby byly do Čech neprodleně přesunuty dva prapory existující československé brigády. Tytéž kroky byly podniknuty v Itálii. Beneš dále jednal o vyslání francouzské mise, která by pomohla s výstavbou československé armády. Francouzská diplomacie chápala, že Čechoslováci mají právo, jako uznaný spojenecký národ, obsadit své země ve smyslu smlouvy o příměří. Obsazování území nárokované sudetskými Němci a rakouskými patrioty bylo provedeno bez boje. Beneš žádal o uznání hranic, aby nová republika mohla na svém území zavést pořádek. Francouzské ministerstvo ale odvětilo, že je potřeba počkat na mírovou konferenci. Do té doby bude mít Československo historické hranice Čech, Moravy a rakouského Slezska. Stejnou reakci musel Beneš přijmout nejen od britské a italské vlády, ale také od Američanů. Mezitím se pražská vláda snažila ustavit státní moc nad většinou území, které považovala za součást republiky. Spory přetrvávaly ohledně hraničního pásma s Polskem v oblasti knížectví těšínského. Oba státy si dělaly nároky na toto území z hlediska hospodářského. Československo ale také z hlediska dopravního. Vliv na polohu hranic mělo mít vedení železnice směrem na Slovensko. Domluva obou států nebyla možná a ovlivnila vztahy obou v období mezi světovými válkami. Beneš mnohokrát podával ruku pro jednání, ale Polsko nereagovalo, nebo bylo vstřícné reakci zabráněno změnou polské vlády. V roce 1933 Beneš připravoval politickou smlouvu mezi Prahou a Varšavou. Očekával, že ministerský předseda polské vlády Beck přijede do Prahy. Nestalo se tak. Místo toho se tou dobou začaly „normalizovat“ vztahy německo – polské. Hitler přijal polského vyslance. Byl udělán první krok k německo – polské deklaraci o neútočení.

Vraťme se ale do let 1918 – 1919. Na mírové konferenci Beneš předal dohodovým zástupcům své představy o mírových podmínkách a také finanční požadavky vůči Rakousku a Maďarsku. Na jednání si získal dobrou reputaci, která mu prosazování požadavků republiky ulehčovala. Například člen britské delegace Harold Nicolson oceňoval Beneše jako inteligentního mladého muže se široce otevřeným obzorem, který nejedná z úzkého nacionálního hlediska, ale s vědomím odpovědnosti za celou Evropu i demokratické ideály. Tak tomu mělo být po celou dobu jeho aktivní politické činnosti. Na mírové konferenci byly s drobnými rektifikacemi stvrzeny všechny požadavky českých zemí. Zachování historického celku České koruny podpořili také Britové. Byla aprobována jižní hranice Slovenska a provedeno začlenění Podkarpatské Rusi do republiky.

Na mírové konferenci ale narůstaly konflikty mezi představiteli dohodových mocností. Důsledkem bylo, že se nedojednaly podmínky míru s Německem. Krize mírové konference spočívala ve faktu, že Američané a Britové chránili Německo. Francie zuřila, ale měla za sebou všechny malé národy. Takto vypadala mnohá jednání v období mezi světovými válkami: bylo navrženo znění smlouvy, kdy ochotným a spolupracujícím partnerem byla Francie, ale Anglie smlouvy přepracovala, vyvrátila, neuznala …

Po první světové válce se Beneš obával nebezpečí ze strany Maďarska. Masaryk jeho obavy sdílel. 12. 6. 1919 byla stanovena československo – maďarská hranice. Začalo stahování maďarských vojsk, boj ale nekončil. Ještě do poloviny června osvobozovala československá armáda značnou část území. Na mírové konferenci chtělo změnu hranic, zejména s Čechy, také Rakousko. Úspěchu ale nedosáhlo.

Nelze popsat všechna jednání, události, rozhodnutí, kterých se Beneš aktivně účastnil. Psát jeho životopis znamená věnovat se celkovému vývoji evropských dějin. Pochopit vztahy jednotlivých států v různých časových úsecích. Pak teprve je možné obdivovat Benešovu předvídavost. Tak tomu bylo i v případě Maďarska. Panovaly obavy, že poslední habsburský císař Karel bude chtít obnovit v tomto státu monarchii. Tedy, že se vrátí ze své izolace ve Švýcarsku do Maďarska. Tak se také stalo, poprvé v roce 1921. Reakce byla taková, že se musel do Švýcarska vrátit. Znovu Karel přijel do maďarské Šoproně v roce 1922, tentokrát i se svou manželkou. Výsledkem veškerých událostí, akcí, které následovaly, bylo, že císař byl odvezen na španělský ostrov Madeiru a byl zbaven nároků na maďarský trůn.  Když přeskočíme pár let, zjistíme, že v lednu 1933 vypukla aféra kolem ilegálního dovozu zbraní do Maďarska. Bylo to potvrzení italské podpory tajného maďarského zbrojení. Beneš nabídl Maďarsku hospodářskou spolupráci, to ale pomoc v tomto formátu odmítlo.

V listopadu roku 1920 bylo realizováno první shromáždění Společnosti národů a Beneš byl delegátem na tomto ustavujícím zasedání, které se uskutečnilo v Ženevě. Byl dokonce zvolen jedním z místopředsedů. Pravidelně se pak účastnil každého shromáždění Společnosti národů a také každého zasedání Rady a to i v době, kdy si vybíral dovolenou, jak již bylo uvedeno. Na II. shromáždění Společnosti národů byla legitimována Malá dohoda. Ta vznikla z Benešovy iniciativy, jako pakt Československa, Jugoslávie a Rumunska. Toto seskupení plnilo nejen funkci hospodářské spolupráce, ale mělo také vliv na politické dění. Setkání představitelů Malé dohody se stala pravidelnou záležitostí. Byly na nich projednávány postoje, které státy zaujmou ve vztahu ke světovému dění. 

Nemůžeme přehlédnout poražené mocnosti 1. světové války – Německo a Rakousko. S druhým jmenovaným státem byla Benešem v roce 1922 podepsána smlouva o zachování neutrality v případě napadení. Dále podepsali, že nebudou na svém území tolerovat politické a vojenské organizace namířené proti celistvosti a bezpečnosti druhé země. Ze strany Rakouska to nebylo nikdy dodrženo. Rakousku byla přislíbena hospodářská podpora, neboť se zmítalo v krizi. Došlo k pádu jeho měny. Rakousko požádalo o pomoc Společnost národů a své sousedy, jako první Prahu. Jedno sto dvacetimilionový úvěr měl být mocnou zbraní proti velkoněmeckým liberálům a sudetoněmeckým spojencům, kteří chtěli zabránit ratifikaci smlouvy. Rakousku byla přislíbena diplomatická podpora u Společnosti národů. Beneš se stal spoluzakladatelem rakouské státnosti v její nové podobě. Rakousko se stalo členem Společnosti národů již v roce 1920.

Německo mělo po první světové válce zaplatit Itálii, Francii a Británii 226 miliard marek ve zlatě. Německá vláda odmítla a navrhla vlastní propozice. Západ zůstal dočasně neústupný a francouzská vojska obsadila 8. 3. 1921 města Duisburg a Düsseldorf. V roce 1922 jel Beneš do Paříže, aby zde mimo jiné přiměl novou Poincarého vládu k umírněnější politice vůči Německu. Francie ale byla neústupná. Další rozhovory vedl v Londýně. Britský premiér konstatoval, že Německo provádí hospodářskou sebedestrukci, aby nemohlo platit válečné reparace. Následující konference v Janově neměla revidovat mírové smlouvy, ale hledat společný přístup k Rusku a evropskému Východu. Na konferenci se měli zástupci jednotlivých zemí zabývat hospodářskými otázkami. Skutečným předmětem jednání se ale staly otázky politické. Kolize ovlivnily průběh summitu a nakonec dopadl úder v podobě smlouvy mezi německou a sovětskou delegací, sepsané 16. 4. v janovském předměstí Rapallu. Všichni víme, že hospodářská krize vedla ve třicátých letech k rozšíření nacionalismu a k nárůstu moci Adolfa Hitlera v Německu. Příčiny je možno ale hledat již v letech dvacátých.

Beneš nikdy nebyl lhostejný k problémům druhých národů, neboť věděl, že jejich problémy ovlivní do budoucnosti také osud Československa. Tak se stalo, že již pět let po válce, ve čtyřiceti letech, se stal důležitým faktorem v mezinárodních vztazích Evropy. Dokázal nejen pro sebe, ale také pro svůj stát prosadit pozice dalece přesahující původní důležitost Československa. Tak o něm smýšlel britský vyslanec.      

Západní diplomaté tehdy i v následujících letech často opakovali, jakým štěstím pro Československo je právě Benešova politika, vyvíjející neustálou iniciativu k progresu v budování nejen vlastního státu, ale přinejmenším celého centra kontinentu. Britský vyslanec G. Clerk si však současně posteskl, že ve vlastní zemi je Benešova vnitřní pozice „zanedbatelná“.

Před vypuknutím druhé světové války bylo Československo obklopeno státy, ovládanými Německem nebo Itálií. Tedy bylo demokratickou kapkou v moři rozbouřeném fašismem a nacionalismem. Oporou se mu nestaly Francie ani Anglie. Jedinou možností byl Sovětský svaz, se kterým uštvaný Beneš jednal. Ten slíbil pomoc, ale Beneš si uvědomil, že musí celý konflikt dovést do krajnosti. Západním mocnostem by vyhovovalo, aby došlo k válce mezi německým nacionalismem a ruským socialismem. Příčinou této války by bylo Československo, a to nemohl Beneš dopustit. Než došlo k této vypjaté situaci a konečnému rozhodnutí, prošel obrovským množstvím jednání, kdy se snažil za každou cenu domluvit se sudetskými Němci. Kde ale není protistrana ochotná se domluvit, jsou všechna jednání marná. Celá situace musela dojít až k Mnichovské dohodě. Po jejím podpisu zaslal A. Heidrich do Prahy výzvu – „chce-li ČSR slušné podmínky při berlínských jednáních, musí prezident Beneš odstoupit“. Povzbuzená část politiků a generálů žádá Beneše o rezignaci. To, že tak nakonec udělal, z hodin dějepisu víme. Již jsme se ale nedověděli, že Němcům vadila i přítomnost Beneše na území státu. Třetí říjnový týden se Beneš rozhodl urychlit svůj odchod do zahraničí – po opakovaných výzvách z předsednictva vlády, aby nové reprezentaci nekomplikoval jednání s Berlínem.

Když přiletěl do Londýna, byla, jak jsem již psala, nutná rekonvalescence. Mlčel a čekal, až vypukne válka. Byl k tomu donucen imperativy z vysoce postavených kruhů britských hostitelů. Teprve tehdy, když vypukla válka s Polskem, mohl se dát znovu do boje. Nejdříve musel prosadit uznání prozatímní vlády a pak následovalo obhajování předmnichovských hranic, jak pro okupované Čechy, tak pro fašistické Slovensko. Víme, že to dokázal, ale otázka stojí, zda jsme si tuto jeho oběť zasloužili, zda jsme byli na samostatnost připraveni. Dnes Československo neexistuje. Vznikly dva samostatné státy, ve kterých lidé stále více jdou proti sobě, místo aby táhli za jeden provaz. Ale to je již jiná otázka. Vraťme se k Benešovi. O tom, jak probíhala všechna jednání až po Mnichovskou konferenci, napsal Beneš knihu – Mnichovské dny. Další otázku, kterou musel řešit, popsal v knize Odsun Němců z Československa.

Po druhé světové válce rostla v Československu moc komunistické strany a její členové se infiltrovali do ostatních stran. Vše dospělo tak daleko, že v roce 1948 došlo k vládní krizi. Odstupující ministři si mysleli, že svým jednáním přivedou zemi k předčasným volbám. Beneš je varoval, že komunisté nebudou chtít svobodné volby. Komunisté byli na rozdíl od Beneše o všech detailech informováni. 20. 2. 1948 podalo dvanáct členů vlády demisi. Beneš demisi odmítl přijmout. Zásluhou dynamického postupu KSČ se situace během pár hodin změnila a z vládní krize se stal mocenský převrat. Zatímco část odstupujících ministrů dokonce odcestovala na víkend mimo metropoli, komunisté jednali. Zorganizovali kampaň v podobě telegramů, ve kterých žádali Beneše, aby odstoupil. Sám Beneš odjel na čtyřiadvacet hodin do Lán. Do Prahy se vracel s přesvědčením, že demise odstoupivších ministrů bude muset být přijata. Pesimismus v prezidentovi utvrdil rozhovor s šéfem sociálních demokratů B. Laušmanem. Jeho strana prý demokraty nejen nepodpoří, ale část vůdců uvažuje o přímé spolupráci s komunisty. Výčet těchto faktů je jen částečným odůvodněním, proč došlo k únoru 1948.

Kdo byl tedy Beneš?

Slova T. G. Masaryka:

Ve Švýcarsku  jsem  poznal Beneše blíže; a říkám vám, že bez Beneše bychom republiku neměli. Mezi námi je úplná shoda v hlavních liniích; i když jsem při tom nebyl, Beneš ve všem rozhodoval tak, že se to shodovalo se smluveným celkovým postupem. Jednou, to bylo později, přijel za mnou z Paříže do Anglie, referoval, co dělá, jak se naše věci vyvíjejí, jak se naše věc pomalu uskutečňuje — tehdy jsem mu na to řekl: „Beneši, budeme přáteli!“

Slova F. X. Šaldy:

Masaryk řekl, že bez Beneše neměli bychom republiky; a je to možno doplnit větou další: ani míru. Beneš je velký organizátor myšlenky mírové, a takto je již stavěn proti Hitlerovi, jako zosobněné válce, některými vynikajícími publicisty politickými. Benešova činnost ve Společnosti národů, Benešova myšlenka Malé dohody, Benešův poměr k socialistické republice ruské, to všechno jsou jen vnější nálepky na velmi intensivní a myšlenkovitě důmyslnou práci organizační, kterou koná soustavně a nepřetržitě to elektrické dynamo, jímž je mozek Benešův. Beneš stává se víc a více v představě nestranných evropských pozorovatelů politicky kulturních celým jedním pólem dnešního světa: pólem civilizace, práva, kooperace národů, přesvědčení o vítězství rozumu a ducha nad surovými pudy zvůle a násilnické expanze. Jeho jméno stává se typem a symbolem, šifrou v telegrafní abecedě dnešního evropského vzdělance. Je to zkratka za slova: boj o právo, spravedlnost, lidství. Značka E. B. není-li jí již, stane se brzy stejně proslulou a rozšířenou jako značka T. G. M.

Podklad:

PhDr. Jindřich Dejmek, DSc. – Edvard Beneš, Politická biografie českého demokrata

Svobodné slovo ze září 1948

Foto:

Použita fotografie ze Světa v obrazech – září 1948 – zapůjčeno z rodinného archivu p. V. Zíkové

 

Další obsah je dostupný pouze členům klubu. O členství můžete požádat zde.. Členství

Edvard Beneš – pohřeb fotografie

T.G.M. – dobové fotografie

Osobnosti první republiky v dobových fotografiích

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *