SpolečnostZdravá duše

Jízda

Právě jsem se ocitla v ranním vlaku do Plzně. Je neděle ráno a já sedím ve vagonu sama. Říkám si: „To je zase jízda.“

Co mi toto slovo říká? Co mi tato situace ukazuje? Ač jsem tu sama, cítím se zde bezpečně a svobodně, dokonce se dá říci uvolněně.

Co mi dává tento pocit bezpečí? Je to řád. Ač i na železnici dnes existuje konkurenční boj, pro prostého uživatele osobní dopravy znamená vlak pocit jistoty, neboť provoz na železnici je staven řádem, který je dodržován v maximální možné míře. I zde se stávají poruchy, nehody, jako všude. Co se zde ale v žádném případě nemůže stát? Nelze, aby se na kolejích dva vlaky honily nebo se předjížděly. Prostě na železnici v tomto směru musí vládnout pravidla, která smluvní strany dodržují a respektují.

Stejně tak funguje doprava tramvajová. Také tramvaje mají stanoven jízdní řád a koridor, kterým se pohybují. Ten je určen jen pro jejich pohyb. Jak vlakové, tak tramvajové trati se občas kříží s komunikacemi, určenými pro osobní přepravu. Zde je kámen úrazu.

Dnes je snad v osobní dopravě trendem nedodržování pravidel silničního provozu. Pravidlem se stala netolerance, nedisciplinovanost, soutěživost, agresivita … A všichni spěcháme.

Každý z nás ukazuje, jakým je člověkem svými činy, svým projevem. Co se stalo s dnešními lidmi? Doba, která nastala po „sametové revoluci“, měla být dobou otevřených možností. Byla? Jak pro koho.

Byla to jízda, kdy někdo abnormálně stoupal nahoru a neštítil se ničeho, neboť tehdejší zákony mu to umožňovaly. Byly šity horkou jehlou a je otázkou, zda mezery, které v těchto zákonech byly, vznikly neúmyslně, neboť ti, kteří je využívali, se těšili přízni tehdejší vlády.

Někteří zažili také pád a dnes sedí v zahraničí ve vězení. Jiní jsou v hledáčku Interpolu a tak se skrývají na místech, která tyto zločince nevydávají. No a ta poslední suita, která překročila určité mezní hranice, dnes mezi námi není, neboť je jejich vlastní konkurence, cítící se ohrožena, nechala zlikvidovat. O jejich životech se dá říci, že to je nebo byla jízda jako na horské dráze.

Není ale život každého z nás jako jízda na horské dráze? Každý z nás má své dny, kdy se cítí „pod psa“ a pak pravý opak, kdy se mu chce létat. Teď je však třeba položit si otázku, které dny v tom našem životě převažují.

To, jak se cítíme, neovlivňujeme jen my sami, ale nás ovlivňuje zejména prostředí, ve kterém se pohybujeme. Je tomu tak již od narození. Je rozdíl, zda se narodíte a vychovává vás pouze matka samoživitelka, nebo žijete v rodině, kde máte oba rodiče. Je rozdíl, zda se narodíte do rodiny dělníka, inženýra, vysokoškolského profesora nebo lékaře. Každý člověk se v takovém případě ocitl na jiné startovací čáře a pro svoji životní jízdu má tedy rozdílné podmínky. Na to se ale stále více zapomíná.

Všichni víme, že jsou potřeba lidé všech vrstev vzdělanosti. Potřebujeme jak vysokoškolsky vzdělané lidi, tak lidi dělnických profesí. Stále více si ovšem uvědomuji, v jakém rozporu jsou život a informace nám podávané.

Již první vlády, které přišly po sametové revoluci, hovořily o placeném školství. To sice neprošlo a dosud mohou děti studovat na státních školách zcela zdarma, ale studenti po dokončení vysoké školy odcházejí pracovat do zahraničí a doma chybí. Ptám se proto, jak jsou nastaveny podmínky například pro lékaře, že raději odjedou do ciziny? Kdo z nich se vrátí? Kde je archetyp českého Honzy? Kde jsou investice do jeho vzdělání? Jsme tak bohatým státem, že si to můžeme dovolit?

Jsme prý nevzdělaní, hlásala naše média. A co říkali a říkají rodiče svým dětem? Říkají, že s vysokoškolským titulem se budou mít lépe. Tak tedy máme dnes i soukromé vysoké školy a všechny ty školy vychovávají vysokoškolsky vzdělané lidi, kteří očekávají, že se budou mít lépe. Najdou uplatnění?

Život je jízda. Život je obrovská sázka do loterie. Každý den tohoto života může být dnem zvratu, kdy budeme na žebříčku hodnot, které má každý ve vlastní hlavě, klesat nebo padat, a také se může stát, že se neprobudíme vůbec. Podle tohoto žebříčku hodnot posuzujeme sebe i ty druhé. Na jeho vytvoření měli vliv rodiče a také společnost, ve které se pohybujeme.

Vracím se nyní domů, opět vlakem, a říkám si, že sice vlaky dávají pocit řádu, pravidel, ale není v tom omezení? Není ten řád umělý? Jízda autem je sice stále více riskantní, ale nedopřává nám více volnosti? S automobilem se dostaneme téměř všude a poskytuje nám tedy větší volnost, neboť vlaky jsou vázány na koleje. V tom je jejich nevýhoda.

Není ale svobodná vůle svazována tím, že se neustále vážeme na nějaký dopravní prostředek, ale zapomínáme na vlastní nohy? I ve své životní jízdě se stále více spoléháme na ostatní a zapomínáme spoléhat na sebe. Jindy ale zase nevidíme nikoho jiného než sami sebe. Kde jsou hranice?

 

Foto: Ivana Šmucrová