Mohlo by vás zajímatSpolečnost

Kontrola

Zvláštní slovo, nepříjemné slovo, vyjadřující, že je nad námi vykonáván neustálý, pravidelný či náhodný dohled.

Když jsme byli dětmi, byla kontrola prováděna nejen rodiči, prarodiči, ale také později učiteli, sousedy. Byla sledována čistota těla i oblečení, strava, způsob komunikace a později naše znalosti, které nám byly dospělými vštěpovány. Znalosti jsme získávali i zásluhou svých vrstevníků. Za ně jsme ale byli někdy i trestáni. Vůbec jsme netušili, že stejná kontrola probíhá i mezi dospělými. Měli jsme klapky na očích i uších a tak jsme se těšili, až budeme těmi dospělými a užijeme si svobodu, jakou mají rodiče.

Každému klapky spadly z očí v jinou dobu, neboť jsme lidé s individuálními zkušenostmi a zážitky a vzešli jsme z odlišného rodinného zázemí.

Když jsme končili školu, již jsme věděli, že nastává tvrdá realita. To byla ale pro mne a mé vrstevníky doba totality. Kolik z nás chodilo v té době při škole ještě na brigády?

Díky tomu jsme si více uvědomovali, v jaké době, v jakém zřízení žijeme a co všechno nesmíme. Lidé byli, jsou a budou zlí. Nejsou ale takoví všichni. Jak to máme poznat? V době totality vám dokázali ublížit i slovy.  Ač jste se ve společnosti nijak neprojevovali, prohlašovali, že jste nepřítel režimu. K vám se sice tato informace donesla, ale jak bylo možné se jí bránit? Žalovat toho dotyčného pomlouvače u soudu? V tehdejší době? Nemožné.

Vracíme se do takové doby? Vzpomínám si opět na dobu školní docházky, kdy mohli někteří trpět šikanou a řešili, zda si jít postěžovat paní učitelce a být později nazýván žalobníčkem, nebo nadále tiše trpět. Proč? Protože tím, kdo šikanoval, byl syn zástupkyně ředitele školy? Dnes to může být syn podnikatele, který finančně podporuje školu.

Jak se říká – pod svícnem je často největší tma. I dnes můžeme mít pocit, že se měří dvojím metrem. Bohatí jsou od soudu propouštěni na kauci, chudí si trest či vyšetřovací vazbu musí odsedět. Jaká je záruka, že ti movití neutečou svému trestu? A lze to vůbec kontrolovat?

28. října se konala na Václavském náměstí demonstrace, které se lidé účastnili jen proto, že mají strach z činnosti současné vlády a ve své podstatě s tím, co vláda činí, nesouhlasí. V médiích pak bylo organizátorům vyčítáno, že demonstraci realizovali v den vzniku Československa a v té době, dle jejich kritiků, se neměly konat žádné jiné akce než oslavy vzniku státu. Ale existuje ještě vůbec povědomí o československé státnosti? Co by říkali Masaryk, Beneš, Štefánik na jeho rozdělení? Je co oslavovat? Nevymkli se politici kontrole již dávno?

V době, kdy uplynulo sedmdesát let od smrti Edvarda Beneše – v roce 2018 – prohlásil o něm jeden náš politik, že nám již dnes nemá co říci. Nesouhlasím. Edvard Beneš napsal ve své knize „Demokracie dnes a zítra“, že největší chybou před druhou světovou válkou bylo, že politika byla značně roztříštěna. Napsal, že každý, kdo byl nespokojený s politikou strany, ve které se nalézal, z ní vystoupil a založil stranu vlastní. No řekněte, není to podobné tomu, co se dělo v Československu a nyní v České republice uplynulých více jak třicet let postkomunistického období?

Nevymkli se i dnešní politici a politika kontrole? Neukazuje tuto situaci dostatečně akce ministra vnitra v den oslav vzniku Československa, kdy jsme měli oslavovat vznik státu, který již dnes neexistuje? Událost, kdy se na fasádě ministerstva objevila nejen vlajka česká, ale také ukrajinská a mezi nimi vlajka s vyobrazením ruského prezidenta Vladimíra Putina ve vaku, který se používá na přepravu mrtvol, nebude zapomenuta. Ptám se, zda je tento akt hoden státníka? Kým byl schválen? Byl tento den – 28. říjen – vhodný k této provokaci? Byl tento akt oslavný? Co ukázal? Budovu ministerstva v dezolátním stavu viděl celý svět. Vzpomněla jsem si na situaci, kdy si po revoluci jeden novodobý milionář nechal postavit dům, ve kterém byly všechny obklady z mramoru. On v restituci zdědil ocelárny. Jeho dělníci se ale neměli ani kde se pořádně umýt. Dnes, kdy máme šetřit s energiemi, stát vyhlašuje jednu dotaci za druhou, aby si lidé stavěli pasivní domy nebo zateplovali ty staré, sám ale vlastní budovu, která má, jak je na fotografii vidět, ztrouchnivělé okenní rámy a o keramikou obložené fasádě raději ani nemluvím. Mnoho lidí ale stejně nemá peníze na to, aby dům zateplovalo. Že by ale na úpravu objektu nemělo ministerstvo vnitra?

Vrátím se ale ještě k české vlajce. Ptám se vás, zda v den oslav československé státnosti měl ministr vnitra vyvěšovat tyto vlajky společně na budovu ministerstva? Pokud ano, pak asi nemůže být nikomu vyčítáno, že na Václavském náměstí byla demonstrace, na níž lidé vyjadřovali strach z politiky naší vlády. Je oprávněný?

Dohledala jsem si tedy záznamy televize CNN z demonstrace 28. října. Nedohledala jsem mezi demonstranty jinou vlajku než českou. Demonstranti se tedy tento den hlásili k českému národu. Když jste se podívali v tentýž den na budovu Národního muzea, vlály i zde vlajky České republiky. Kde ale byly umístěny? Na dva stožáry, stojící na chodníku pod schody směřujícími k budově muzea. Na její fasádě ale dominovala vlajka Ukrajiny. Čemu to přirovnat? Stupínku vítězů. Kdo zde v památný den vzniku Československa dominoval? Asi se zase něco, někdo vymkl kontrole?

Nastala doba, která je značně citlivá. Každý z nás je přecitlivělý. Politici by nás chtěli mít pod kontrolou, ale mají pod kontrolou sami sebe? Čím více chceme mít něco, někoho pod kontrolou, tím více se kontrole vymyká, až nám ta kontrola může přerůst přes hlavu. Čí?! To už nechám na vás.

 

Foto: Ivana Šmucrová