HistorieSpolečnost

Edvard Beneš – Počátky budování státu – stanovení hranic

Mohli bychom říci, že uznáním československého státu byly ukončeny všechny boje a všichni jeho aktéři žili svorně až do smrti? Tak to ale funguje jen v pohádkách. Ve skutečnosti boje pokračovaly ještě dlouho a jsou otázky, záležitosti, dění, které nejsou ukončeny ani dnes. Snažíme se je řešit, aniž si možná uvědomujeme, kdy a kde mají kořeny.

K popisu dalšího dění kolem osobnosti Edvarda Beneše mi je opět pomocníkem dvojdílný svazek Edvard Beneš, Politická biografie českého demokrata. Autorem je PhDr. Jindřich Dejmek DSc.

Mezi 28. 10. a 31. 10. 1918 probíhaly rozhovory Edvarda Beneše s jeho politickými společníky z české scény. Seznámil je s mezinárodní situací a postojem mocností. Projednávala se také vládní forma a složení první vlády. Kramář a Klofáč vyjasnili situaci v monarchii. Byl patrný strach, že do Čech mohou vpadnout německá vojska. O situaci na Slovensku se mnoho nevědělo. Zprávy byly neúplné. Maďaři chtěli zachovat celistvost maďarského státu.

Co se týká budoucí formy státu, stály proti sobě formy dvě: republikánský program, za kterým stál Beneš, a proti němu program monarchistický, za kterým stál K. Kramář. Ten ale nenalezl podporu u dalších delegátů.

Česká politická reprezentace prokázala nemalou prozíravost, když měla připraveny programy v oblasti jurisdikce, hospodářské a finanční správy. Řešila se otázka měny a pozemková reforma. Jednání se ale nedotkla postavení Slovenska. Jednalo se o převzetí československého státu na celém jeho území a o přepravě vojsk do Čech. Domácí politici dobře předvídali nebezpečí pro rodící se stát. Jednalo se o nebezpečí sociálních otřesů, radikalizace, o hrozbu německého vpádu do Čech v případě převzetí moci českými zástupci.

  1. 10. došlo k pražskému převratu. Za dva dny se hlásí k česko – slovenskému státu také Slovensko. Habsburská monarchie byla vyčerpaná, rozvolněná národně emancipačními hnutími, ohrožená postupem spojeneckých vojsk na Balkáně. Ofenziva Italů přinesla totální rozklad rakouské armády.

Posledním pokusem posledního císaře na habsburském trůnu, Karla, byl návrh na federalizaci Předlitavska. Tehdy ale již vítězil nacionalistický proud. Němci na území Rakouska se pokusili vyhlásit program nového německého Rakouska. Za jeho součást přitom předjímali i tzv. německá území českých zemí. Po Němcích a Češích se s monarchií rozloučily také další národy. Jihoslovanský stát měl vzniknout spojením Chorvatska, Slovinska a Dalmácie. Novým státem bylo také Polsko. Od Uher se odtrhlo Rumunsko. Druhý listopadový týden padala hohenzollernská monarchie v sousední německé říši. Habsburský trůn přežil jen o pár dní.

Francie a Británie neočekávaly brzké ukončení války, přestože byla německá vojska na ústupu. Dohodové špičky věděly málo o rozpadající se monarchii a tak plánovaly uzavřít s ní příměří. Čechy chtěly využít jako nástupiště k operacím proti Německu. To slyšel Beneš a záměr plně podporoval. Chtěl dostat československé jednotky na území Čech.

  1. 11. 1918 poslali spojenci do Berlína informaci, že jejich podmínky pro příměří musí zajistit, aby už Německo nemohlo znovu začít bojovat. Vláda Maxe Bádenského žádala Paříž o přijetí delegace. Další den Němci obdrželi podmínky s dvaasedmdesátihodinovou lhůtou na promyšlení. Vzpoura německého námořnictva odstartovala německou listopadovou revoluci. Podmínky států Dohody byly akceptovány a Vilém II. utekl do Nizozemska.
  2. 11. byla ve Vídni vyhlášena republika, Německo se zhroutilo a formálně byla ukončena válka v západní Evropě. Finální kolo jednání o existenci samostatného Československa teprve začínalo.
  3. 11. byla vyhlášena Maďarská republika.
  4. 11. 1918 byla v Praze přijata prozatímní ústava a stanovena pravidla vzniku Národního shromáždění. Kramář informoval Beneše do Paříže o obtížné hospodářské i sociální situaci českých zemí a také o třenicích týkajících se hranic nové republiky. S Rakušany došlo ke sporu o oblast nazývanou Deutschböhmen, s Poláky o Těšínsko.

První vláda ze sousedních států, která Československo uznala, byla ta německá. Hranice ze strany německé republikánské vlády nebyla zpochybněna ani v době konání mírové konference. Němci měli v souvislosti s nově rodícím se státem větší starost s Polskem. Vztahy Berlína s Varšavou byly odlišné od těch s Prahou. Jiné byly vztahy nově se rodícího státu – Československa s menšími sousedy.

Na Slovensku bylo největším problémem začleňování, čímž se rozumí slovenská politika a promyšlená aktivita maďarské republikánské reprezentace, vyúsťující ve snahu o záchranu Uher distancí od monarchie.

Beneš byl neustále v Paříži. Domů se vůbec nemohl dostat. Proto za ním přijela jeho žena, která ho tři roky vůbec neviděla. Bylo potřeba začlenit Československo do politických vztahů, včetně hospodářské složky. Navazoval kontakty se zástupci různých států – se spojenci Dohody – Belgií, Řeckem, Čínou. Jejich vlády uznaly existenci Československa. Do neutrálních států byly vyslány mise – do Holandska, Švýcarska. Tyto státy uznaly Československo až po podpisu mírové dohody s Rakouskem. Beneš zahrnul Československo do sítě hospodářské pomoci především ze strany USA a dalších dohodových mocností. Vybojoval československé hranice ještě před mírovou konferencí.

V listopadu 1918 vyhnaly maďarské síly většinu českých oddílů ze Slovenska na Moravu. Beneš požádal náčelníka spojeneckých vojsk na západní frontě, aby byly do Čech neprodleně přesunuty dva prapory existující československé brigády. Tytéž kroky byly podniknuty v Itálii. Beneš dále jednal o vyslání francouzské mise, která by pomohla s výstavbou československé armády. Francouzská diplomacie chápala, že Čechoslováci mají právo, jako uznaný spojenecký národ, obsadit své země ve smyslu smlouvy o příměří.

Obsazování území nárokované sudetskými Němci a rakouskými patrioty bylo provedeno bez boje. Beneš žádal o uznání hranic, aby nová republika mohla na svém území zavést pořádek. Francouzské ministerstvo ale odvětilo, že je potřeba počkat na mírovou konferenci. Do té doby bude mít Československo historické hranice Čech, Moravy a rakouského Slezska. Stejnou reakci musel Beneš přijmout nejen od britské a italské vlády, ale také od Američanů.

Mezitím se pražská vláda snažila ustavit státní moc nad většinou území, které považovala za součást republiky. Do poloviny prosince byla obsazena většina českého a moravského pohraničí. Do konce roku obsadila česká vojska většinu Slovenska včetně Košic. Tím byly ukončeny pokusy o tamní Slovenskou lidovou republiku, aktivně podporovanou Maďary. Spory přetrvávaly ohledně hraničního pásma s Polskem v oblasti knížectví těšínského. Oba státy si dělaly nároky na toto území z hlediska hospodářského. Byly zde uhelné doly, a pokud by toto území bylo odtrženo od Čech, mohlo se stát návodem, jak odtrhnout další území. Jednalo se také o dopravní spojení z Bohumína do Jablunkova a dále na Slovensko. Domluva obou států možná nebyla.

  1. 1. 1919 v předvečer zahájení mírové konference obsadila sporné území armáda. Tento krok podpořili všichni členové vlády včetně socialistických ministrů a původně také francouzský velvyslanec v Praze. Zákrok českých oddílů a několika francouzských důstojníků měl ale vážnější následky.
  2. 1. 1919 telegrafoval Beneš Masarykovi, jak zlý dojem tato akce udělala, a také v budoucnu měla zatěžovat vztah mezi oběma republikami.

Na mírové konferenci Beneš předal dohodovým zástupcům své představy o mírových podmínkách a také finanční požadavky vůči Rakousku a Maďarsku. Již 13. ledna předložil memorandum vymezující územní požadavky republiky. Podnikl kroky vedoucí k formálnímu spojenectví s Francií. Jednal s Francouzi a Američany o půjčkách mladému státu. Získal si dobrou pověst, která mu prosazování požadavků republiky ulehčovala. Například člen britské delegace Harold Nicolson oceňoval Beneše jako inteligentního mladého muže se široce otevřeným obzorem, který nejedná z úzkého nacionálního hlediska, ale s vědomím odpovědnosti za celou Evropu i demokratické ideály.

Beneš nebyl brilantním řečníkem, dokázal ale mluvit tři a půl hodiny a dokázal perfektně reagovat na otázky. Požadavky českých zemí byly na konferenci s drobnými rektifikacemi stvrzeny. Benešovi působily starosti hranice s Polskem a vývoj ve východní Evropě, v Rusku obzvláště. Zachování historického celku České koruny podpořili také Britové. Byla aprobována jižní hranice Slovenska a provedeno začlenění Podkarpatské Rusi do republiky. Beneš se obával nebezpečí ze strany Maďarska. Masaryk sdílel jeho obavy. Zároveň se stupňovaly kolize mezi francouzskými a italskými veliteli československých jednotek na Slovensku.

Narůstaly konflikty mezi představiteli dohodových mocností. Důsledek – nebyly dojednány podmínky míru s Německem. Krize mírové konference spočívala v tom, že Američané a Britové chránili Německo. Francie zuřila, ale měla za sebou všechny malé národy. Vždyť válka na východě trvala ještě celý rok, zvláště v Rusku. Ještě 30. 5. 1919 zahájila maďarská armáda útok na Slovensko. Podařilo se jí na několika místech prorazit obranu a proniknout do slovenského vnitrozemí. Tkvěla příčina ve faktu, že výstavba armády byla komplikována třenicemi mezi francouzskými a italskými důstojníky? V červnu měli být Italové nahrazeni Francouzi. Beneš dne 4. 6. 1919 žádal Clemenceaua o zákrok Dohody, který měl zastavit maďarský postup. Slovensko bylo roztrženo vedví, jeho nejsevernější části dočasně obsadily polské oddíly. Státy Dohody odmítly do konfliktu zasáhnout, vytvořily ale diplomatický nátlak na budapešťské bolševiky. Bolševická brutalita urychlila finální rozhodnutí zástupců velmocí o maďarských hranicích. Kramář s Benešem dostali také co proto, neboť prý Čechoslováci překročili demarkační čáru. Akce ale byla provedena na základě schválení francouzskými vojáky.

  1. 6. 1919 byla stanovena československo – maďarská hranice. Začalo stahování maďarských vojsk, boj ale nekončil. Ještě do poloviny června československá armáda osvobodila značnou část území. Dále vojsko z Podkarpatské Rusi vytlačovalo Maďary z Východu. Skutečné vyklízení pozic nastalo až 24. 6. 1919, kdy byly formálně zastaveny boje.
  2. 6. 1919 podepsala německá delegace ve Versailles mírovou smlouvu. Beneš a Kramář připojili podpisy k listině, již Německo uznávalo nezávislost republiky, přiznávalo jí v přístavech Hamburk a Štětín zřídit vlastní svobodná pásma.

V Praze nastala potřeba vládní změny. Kramář se svými představami nejen o Rusku dostával do kolize jak s postoji většiny politické reprezentace republiky, tak i veřejnosti. Po volbách, ve kterých dostal pouze 9,5% hlasů, byl ochoten podat demisi. Do čela vlády vstoupil sociálně demokratický předák s bohatými zkušenostmi z Vídně Vladimír Tusar. Beneš se stal ministrem zahraničních věcí.

Na mírové konferenci usilovali také Rakušané o změnu hranic, zejména s Čechy. Úspěchu ale nedosáhli, proti změnám se postavili Clemenceau i Wilson. Méně úspěšný byl Beneš ve sporu s Poláky, který se rozšířil o určitý počet vesnic na Oravě a Spiši. Češi se v jednáních snažili o kompromis. Polsku zůstane celý Těšín s výjimkou nádraží. To Poláci odmítli. Dohodoví právníci tlačili na politiky obou zemí, aby se domluvili, nebo že rozhodnou sami. Nejvyšší rada navrhla rozdělení území takřka striktně podle etnografické linie. V tom případě ale byla trať od Bohumína po Jablunkov na polské straně. Proti tomuto řešení se postavili Američané. Vše se mělo řešit plebiscitem, což znamenalo odložení řešení o další rok. Z toho vyplývala nestabilita v této oblasti republiky.

V létě 1919 se osud československého sboru na Sibiři stal předmětem vážných mezinárodních kombinací. Úkolem Beneše bylo dojednat urychleně evakuaci legií přes Vladivostok. Ve stejném okamžiku ale ministr války Churchill navrhl, aby sbor za pomoci dalších jednotek šel na severozápad a vytvořil koridor na Perm, Vjatku a Petrohrad nebo Archangelsk. S tím souhlasil Kramář a část velení v Rusku. Beneš psal Masarykovi, že pokud to budou chtít spojenci realizovat, tak to provedou. Československým vojákům pak ale nedají lodě do Vladivostoku. Napsal proto Churchillovi a delegátovi československé vlády do Ruska. Vláda bude souhlasit pouze tehdy, pokud bude plán uznán proveditelným a pokud bude vojsko ochotno prorazit dráhu na Archangelsk. Beneš věděl, že vojsko již ochotno není a československý delegát se postavil okamžitě proti. Evakuace vojsk ze Sibiře se prodloužila o rok a připravila Benešovi mnoho komplikací.

Neustále musel zůstávat na konferenci a zároveň si uvědomoval potřebu návratu do vlasti. Potřeboval budovat ministerstvo zahraničí.

  1. 9. 1919 byl podepsán mír s Rakouskem a jeho delegace právně uznala existenci Československa. Byly řešeny správně majetkové závazky. Byl vynucen podíl Československa na části finančních povinností Rakouska. Nejednalo se jen o platby jeho předválečných dluhů, ale také o poplatky za osvobození.

Byla také podepsána smlouva o ochraně menšin. Beneš si uvědomoval, že potřebuje získat nečeské a neslovanské občany republiky. Ještě počátkem dvacátých let se republika stala předmětem stížností slovenských Maďarů i českých Němců. Orgány vzniklé Společnosti národů neshledaly v této věci nikdy vůči Československu potřebu zásadnějších výtek.

Životopis Edvarda Beneše, jak vidíte, je spjat s „životopisem“ naší republiky. Československo bylo jeho jediným dítětem. Jeho žena Hana potratila a znovu již neotěhotněla. Oba tedy dělali pro svou vlast maximum. Jeden se obětoval pro druhého. Byli si věrnou oporou a to své dítě se snažili vypiplat doslova z plenek. Jenže rodič někdy míní, radí, a neposlušné dítě si stejně dělá, co chce. Sami víte, že v určitou chvíli již rodič ztrácí nad dítětem kontrolu a pak se také mění míra jeho odpovědnosti. Rodič nemůže pořád chodit za dítětem a napravovat všechny chyby, kterých se dopustí. Někdy musí rodič své dítě pustit z náruče, neboť by ho způsob života jeho dítěte mohl zničit. Laskavý, upřímný člověk jako rodič trpí, když vidí své nezdárné dítě dělat osudové chyby. Ne všichni rodiče jsou ale laskavými a pravdomluvnými lidmi. To je ale již jiný příběh …

 

Podklad:

PhDr. Jindřich Dejmek, DSc. – Edvard Beneš, Politická biografie českého demokrata

Titulní fotografie – Renáta Siebenbürgerová