Je první den nového roku. Probudila jsem se a v hlavě se mi honily myšlenky, které si snad pokládá každý. Pokládá si je každý člověk? Většina? Někdo?

Musím konstatovat, že obrazem úrovně naší společnosti je i úroveň naší televizní zábavy a to celkově, nejen na Silvestra. Ještěže máme ten hokej. Blahopřeji pardubickým hokejistům, kteří sice nezískali Spenglerův pohár na turnaji ve švýcarském Davosu, ale i druhé místo je nádherné. Obzvláště po zápase s Kanadou, který probíhal jen třináct hodin před posledním zápasem turnaje. V něm, ač Pardubice prohrávaly, nasázely Kanadě v posledních pěti minutách tři góly a vyhrály.

Proč vám to píši? Protože v tom vidím symboliku. Symboliku našeho života, jeho žití a prožívání. Ne nadarmo naše babičky říkávaly: nestahuj kalhoty, brod je ještě daleko. Ač se nám zdá život v naší společnosti značně neutěšený, zdevastovaný, prohráváme, přece není koncem. Naděje umírá poslední. Každý člověk má naději na lepší život, ale ten nezíská postáváním v koutě. I když naši hokejisté v posledním utkání prohráli, neprohráli v našich srdcích. Získali respekt. A tedy se ptám: potřebujeme vždy vyhrávat? Potřebujeme respekt? K tomu, abychom ho získali, potřebujeme vyhrávat?

Naděje. Co to je za slovo? Co si za ním představujeme? Vizi, představu toho, co bychom chtěli. Ale každý očekáváme, chceme něco zcela jiného. Naše vize jsou rozdílné, jedinečné úplně stejně, jak jedineční jsme my sami. Každý máme jiný úhel pohledu na tento svět. Někdo se dívá jen na sebe a nevidí, třeba nechce vidět, co se děje kolem něho. Proč? Je to pro něho složité a nepochopitelné? Bude se namáhat, aby pochopil? Není pohodlnější pouze řešit jen sám sebe? Vidí člověk, který nechce vidět vnější svět, vlastní rodinu? Opravdu ví, co se v ní děje? Nevidí opět jen to, co chce vidět? A jak je na tom člověk, který vidí jen to, co se děje kolem něho, a nevidí sebe? Nerozčiluje se pro každou maličkost? Neodhání tím od sebe své okolí? Koho tím ničí? Sám sebe. Nerozčiluje se právě proto, že druzí nevidí to, co vidí on? Proč to nevidí? Protože všechny oči jsou nasměrovány na něj – rozčilujícího se člověka, kterému je potřeba se vyhnout, nikoli mu naslouchat. Nejvyrovnanější lidé jsou ti, kteří vidí sebe i své okolí. To jsou ale vyzrálé osobnosti, aktivně na sobě pracující – tedy neposedávají v koutku a nečekají, až to někdo udělá za ně.

Jako mnozí z vás jsem poslouchala projev předsedy vlády o již loňských Vánocích. Měl pravdu, když prohlásil, že žijeme v nepředvídatelné době, která nám bere staré jistoty a přináší nové hrozby a nebezpečí? Jakou emoci směrem k nám, jeho posluchačům, ve své řeči vyslal? Strach. Komu můžeme věřit? Můžeme věřit sami sobě? Jsme sami k sobě upřímní? Pokud ano, tak je pravděpodobné, že tuto upřímnost, srdečnost, pokoru šíříme dál. V tom je naše síla, tak proč se bát? Každý z nás, jak jsem již napsala výše, je svým způsobem jedinečný nejen po vizuální stránce, ale také po té emocionální, vzdělanostní, komunikační … Naše životy a osudy jsou zcela jedinečné. A v tuto chvíli si pokládám otázku, do jaké míry se každý z nás dokáže vcítit do osudu, jednání, emocionálního prožívání jiné bytosti? Opravdu takovému člověku věříme, když se nám něco ošklivého stane a máme strach z budoucnosti, že chápe naše nepohodlí, složitou životní situaci, únavu a obavu z toho, co přijde? Opravdu nám podobná prohlášení pomáhají? Nejsou to jen prázdná slova?

Tak se opět pojďme podívat na projev našeho předsedy vlády, hovořícího o naději, že příští rok 2024 už bude mnohem lepší. Proč? Protože snad poklesne inflace na hodnotu 3%. Na tuto výši inflace jsme prý byli zvyklí z doby před 3 lety. Jinými slovy údajně skončí neustálé zdražování a reálné mzdy opět začnou růst.  A nyní je nutné položit si otázku, zda je tento výrok správný. Neboť pokud by ceny přestaly růst, znamenalo by to stagnaci a nikoli inflaci. Inflace znamená opětovný růst cen. V uplynulých čtyřech letech došlo ke značným politickým změnám v Evropě a ve světě. V jejich důsledku došlo ke změnám v hospodaření jednotlivých zemí. Pokud jsme se zadlužili jako stát v době covidové, bylo to z toho důvodu, že se stát snažil podporovat místní podnikatele a živnostníky. Obrovský nárůst cen spotřebního zboží, potravin nastal v posledních dvou letech i v důsledku zvyšování cen energií. Proč se tak stalo? 24. února 2022 vypukla válka na Ukrajině, která byla napadena Ruskem, jak dnes všichni víme. Ceny veškerého zboží tedy rostly i v důsledku naší energetické závislosti na Rusku. Naše vláda se ale s touto situací dokázala vyrovnat nejhůře ze všech vlád Evropy vzhledem k našim hospodářským výsledkům a obrovské inflaci, která má dle předsedy vlády nadále růst. Slibuje, že mají opětovně růst reálné mzdy.

Reálná mzda je ekonomický termín, který vypovídá o skutečné hodnotě výdělků. Vyjadřuje, co je možné si za takovou odměnu koupit. Vyjadřuje kupní sílu mezd. Ještě v září minulého roku ekonomové hlásili, že vlivem inflace reálná mzda klesla posedmé v řadě. Reálný růst mezd se odvíjí od růstu spotřebitelských cen. Vzhledem k růstu inflace ve druhém kvartále roku 2023 o 11,1% však mzda reálně klesla a Češi si tak za své výdělky koupí méně. Tato data byla čerpána z portálu Seznam.cz. Byla uveřejněna 4. 9. 2023. Musíme si ale také říci, že zde hovoříme o průměrné reálné mzdě. Do ní se započítají nárůsty platů lékařů zastupujících státní sektor, ale také případné propuštění šesti tisíc zaměstnanců hutního podniku Liberty Ostrava. Vlastníkem této firmy je od roku 2019 indicko-britský podnikatel Sandžív Gupta. Tento hutní podnik je součástí skupiny Liberty Steel Group, která je součástí globálního uskupení GFG Alliance, patřícímu výše uvedenému podnikateli. Sídlí v Londýně a působí v 10 zemích světa, kde má celkem 35 000 zaměstnanců. V médiích proběhla zpráva, že tytéž problémy mají ještě další firmy tohoto podnikatele, nicméně některým přispěchala údajně EU s finanční výpomocí. Uvidíme v následujících dnech, jak se k tomuto problému postaví naše vláda. V prosinci 2023 oznámila sklárna Květná 1794 – nejstarší sklárna na Moravě – ukončení ruční výroby skla ke konci ledna 2024. Sklárna oznámila, že usiluje o automatickou linku s třísměnným provozem. Kolik sklářských mistrů přijde o svou práci v okamžiku, kdy Česká republika získala zápis na prestižním seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO, uspěla s nominací ruční výroby skla? Kolik firem ukončí v následujícím roce v souvislosti se stále narůstající inflací svoji činnost? Kam se podějí všichni zaměstnanci těchto firem?

Premiér vlády oznámil ve svém vánočním projevu, že Česká republika bude mít po mnoha letech zdravé veřejné finance. Co jsou vlastně zdravé veřejné finance? Válka na Ukrajině stále pokračuje. V uplynulém roce byl ještě stát Izrael napaden palestinským hnutím Hamás.  Tento čin nezůstal bez odezvy ze strany Izraele. I zde je vývoj situace nejasný. Co dělá česká vláda v této situaci? Přesouvá peníze z kapes svých občanů prostřednictvím daňového „ozdravného“ balíčku do rukou vlády. Jak s těmito penězi naše vláda naloží? Prezident Pavel v dnešním projevu prohlásil v souvislosti s naším vstupem do EU a NATO: „Právě letos si připomínáme 20. a 25. výročí vstupu do těchto organizací. To nám nabízí příležitost ohlédnout se a zároveň se podívat do budoucna, kterým směrem chceme jít. Je to také příležitost připomenout si závazky, které jsme při vstupu do Aliance a do Unie dobrovolně přijali. Prvním jsou výdaje na obranu země. Ten letos po dlouhé době opět plníme.“

Nesmíme také opomenout, že jsme byli informováni v prosinci roku 2022 o legislativním balíčku, kterým Evropská unie umožnila, aby Ukrajinu v roce 2023 podpořila finanční částkou ve výši až 18 miliard eur. Jaký měla úkol? „Cílem je poskytnout Ukrajině bezprostřední finanční pomoc, financování okamžitých potřeb, obnovy kritické infrastruktury a počáteční podpory směrem k udržitelné poválečné rekonstrukci, a tím zemi podpořit v cestě k evropské integraci.“ Zajímavý je ale následující text: „Většinu úrokových nákladů pokryjí členské státy prostřednictvím vnějších účelově vázaných příjmů. Záruky za tyto půjčky poskytne buď rozpočet EU, nebo členské státy.“ Citováno z  https://www.consilium.europa.eu/cs/press/press-releases/2022/12/10/council-adopts-18-billion-assistance-to-ukraine/.

Ráda bych se naší vlády zeptala, z jak velké sumy platí úroky náš stát. Válka pokračuje. Bude Evropská unie dávat k dispozici Ukrajině další peníze? Na výše uvedené webové stránce jsem se dověděla, že Evropská unie finančně podporovala Ukrajinu v letech 2014 až 2022 částkou 7 miliard eur ve formě půjček a grantů. Kdy začne Ukrajina tyto půjčky splácet? Dočtete se zde i o dohodě o přidružení mezi EU a Ukrajinou, která vstoupila v platnost 1. září 2017.

Na stránce  https://www.psp.cz/eknih/2021ps/stenprot/012schuz/s012001.htm je možné se dočíst, že premiér Fiala dne 22. 2. 2022 navštívil parlamentní sněmovnu, aby zde mimo jiné prohlásil:

„Pokud jde o další kroky vůči Ukrajině, už 26. 1. schválila vláda návrh Ministerstva obrany darovat Ukrajině 4000 dělostřeleckých granátů ráže 152 milimetrů použitelných pro děla ukrajinských ozbrojených sil. Jsme připraveni jednat o dalších formách pomoci, pokud o to ukrajinská strana požádá. Další pomocí je smlouva o zdravotnické asistenci ukrajinským ozbrojeným silám, kterou za Českou republiku v Kyjevě uzavřel ministr zahraničních věcí Jan Lipavský. Předmětem této smlouvy je ochota České republiky přijmout lidi na léčení.“ Dále informoval poslaneckou sněmovnu, že Ukrajině byla poskytnuta dodávka traumatických balíčků prostřednictvím Červeného kříže v hodnotě zhruba 3,5 milionu korun. Kolik nás tato válka již stála a ještě bude stát? Je to hodnota vyčíslitelná? Premiér Fiala hovořil ve svém projevu o naději, že ten nastávající rok bude mnohem lepší. Pro koho? I on se ve svém projevu zmínil, že se bude investovat daleko více do bezpečnosti a obrany. Zmínil se také, že se bude daleko více investovat do dopravní infrastruktury. Ta ale souvisí s bezpečností a obranou našeho státu, není-liž pravda? Nezmínil se ale o výstavbě státních bytů na podporu rodin.

Dále je v tomto roce očekáváno, že se pozitivně začnou projevovat změny prováděné v našem školství. Děti a mladí lidé by měli dostávat vzdělání odpovídající 21. století. Za posledních téměř čtyřicet let prošla naše společnost a tedy i školství obrovskou změnou. Změnou, která je již nevratná. Je nevratná zcela? Toť otázka. Z našeho života i ze školství zmizela etika a morálka. Zmizel veškerý respekt. Jinak by nemohlo dojít k šikanování učitele žáky. Jaké má učitel pravomoci? Jaký má respekt? Učitel ztratil respekt, neboť to dovolil. Ale respekt ztratili i rodiče, neboť to dovolili. Kdo stál proti učitelům a rodičům? Systém. Ideologie. Můžeme tomu dát různé pojmenování. Tato ideologie byla šířena prostřednictvím médií. Prostřednictvím médií, kterým dnešní mladá generace většinou bezmezně věří a není schopna a ochotna si vytvořit vlastní názor. Vždyť si vzpomeňte, jak jsme neustále slýchali, že jsme nevzdělaní. Tak bych docela ráda věděla, kam směřuje naše současné školství a zda nebude opomíjena naše příslušnost k určitému národu a jeho historii. Vždyť veškerá snaha vedení Evropské unie je vytvoření multikulturní Evropy. Evropa byla multikulturní vždy, neboť každý národ na jejím území žijící měl své kulturní tradice, vycházející z historie. Každý národ by si tyto tradice měl hájit, neboť jsou jeho kulturním dědictvím. Bohužel pokoj a pořádek v současné Evropě je narušován migrací a to nejen ze zemí více či méně zasažených válkami.

Jak nedávno prohlásil úřadující ministr práce Marian Jurečka, Čechů v naší zemi ubývá. Proč? Protože, když zde dostudují, odejdou za pracovní příležitostí do zahraničí? Protože se zvyšuje počet starých lidí a s tím související úmrtnost a snižuje se porodnost? Nerodí se zde více cizinců než Čechů? Není to tím, že mladí lidé mají strach přivést na svět děti do současných politických, ekonomických a nemorálních podmínek?

V květnu loňského roku vyšel článek https://www.novinky.cz/clanek/denni-tisk-ekonomika-denni-tisk-muze-pribyt-az-40-tisic-cizincu-na-praci-40432364  , ve kterém bylo možné se dočíst, že výše uvedený ministr prohlásil, že je pro to, aby se průměrná migrace z let před válkou na Ukrajině více než zdvojnásobila.  Tehdy k nám údajně přicházelo třicet tisíc lidí ročně. Tento počet by měl být navýšen na sedmdesát tisíc lidí až do roku 2030. Pak by úřadující ministr prohlásil – stop, nepřijímáme? Čtete jen čísla, ale za těmito čísly jsou lidé se svými zvyky, tradicemi, morálkou a také potřebami a představami. Jak se tito lidé budou chovat, pokud jejich potřeby a představy nebudou naplněny?

Jak tomu bylo s přijímáním uprchlíků po druhé světové válce v Americe? Byli přijímáni mladí muži. Než do USA uprchlík přijel, měl přiděleného ručitele a měl zajištěnu práci. V případě, že o práci přišel nebo onemocněl, musel se o něho postarat jeho ručitel. Jak to funguje u nás v současnosti? Kolik nás stojí taková řízená imigrace? Je zde opravdu takový nedostatek pracovních sil? Není špatně vedeno naše hospodářství? Jak jsou vychovávány naše mladé generace? Jak je na tom naše školství? Nebo snad cenu výrobků dole drží levná pracovní síla z dovozu?

Každý imigrant má stejné nároky jako každý člověk kdekoli na světě. Ke svému životu potřebuje potraviny. Tentýž ministr byl v roce 2016 ministrem zemědělství. Tehdy připouštěl, že Česko je v řadě věcí exportní zemí, ale pokud jde o základní potraviny typu vepřové maso, drůbeží maso, ovoce, zeleninu či vejce, převažuje import. V roce 2015 dovezlo Česko potraviny v objemu 35 miliard korun. (https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/ekonomika/jurecka-vice-lidi-se-pousti-do-potravinarstvi-cesky-trh-ma-nevyuzity-potencial-115493). Dodávám, že všechny potraviny, které nejsou určeny k dalšímu zpracování na našem území, jsou prodávány v nadnárodních řetězcích, které většinou vlastní Němci. K upevnění jejich pozice na trhu pomohla doba covidová, kdy byly pozavírány malé prodejny a paradoxně proti veškeré logice otevřeny tyto velké supermarkety a hypermarkety. V článku, na který přikládám odkaz, se dočtete, že nákupem v supermarketu nepodpoříte žádnou českou společnost. (https://www.kupi.cz/magazin/clanek/11971-komu-patri-ceske-retezce)

Vracím se ale k vyjádření ministra zemědělství Mariana Jurečky, když ho cituji: „Z drtivé většiny ho umíme vyrobit, máme k tomu dobré klimatické a přírodní podmínky, máme tady know how, ale bohužel celou tuto přidanou hodnotu jsme nechali vytvořit někde jinde někoho jiného.“ V roce 2016 tehdejší ministr zemědělství ještě viděl pozitivní trend do budoucna v nárůstu počtu firem a lidí podnikajících v potravinářském sektoru. Jak tomu je ale v současnosti? Víme, že kupní síla Čechů klesá. Jak by tomu bylo bez válečných migrantů z Ukrajiny? Jaká by byla kupní síla obyvatelstva? Nezničí naše zemědělské podniky dovoz obilí z Ukrajiny? Nezničí zbývající potravinářské firmy inflace a dovoz levných potravin z válčící Ukrajiny? Každý člověk, který přichází do našeho státu v důsledku řízené imigrace, vytváří tlak na stát. Má své potřeby, a to nejen ohledně výše zmiňovaných potravin.

Potřebuje se také někde ubytovat. Kdo ho ubytuje? Stát, který upraví migrační politiku? Firma, která ho potřebuje? Zatím jsou tito zahraniční dělníci umístěni do různých ubytoven, ale také si pronajímají byty a celé domy? To platí i o válečných uprchlících z Ukrajiny. Všichni tito imigranti zvyšují tlak na náš zdravotnický systém.  Na konci minulého roku se sice mladí lékaři v nemocnicích vzbouřili proti množství přesčasů, zatím se ale nechali uplatit a tak k žádné změně v jejich působení nedošlo. Jak tomu ale bude dále? Vždyť i některým německým nemocnicím hrozí v souvislosti se zdražením energií, zdravotnických přístrojů a materiálu uzavření. (https://www.zdravotnickydenik.cz/2023/11/nemecke-nemocnice-maji-obrovsky-problem-letos-skonci-ve-stamiliardovych-schodcich/). Budou nás zachraňovat lékaři z Ukrajiny a jiných zemí? Jaká je jejich úroveň? Jak se s nimi dorozumíme?

Co říci závěrem? Cituji z knihy Valerije Pjakina – O světě křivých zrcadel: „Ideologická moc určuje svrchovanost a funkčnost zákonodárné, výkonné a soudní moci na území státu. Jestliže ideologická moc přichází zvenčí a je ve státě cizí, nemůže být ani řeči o svrchovanosti ´tří větví moci´ a stát je pak odsouzen k zániku.“

A ještě jeden citát: „Státní struktura disponuje takovými nástroji působení, které nemá žádná jiná společenská moc (monopol na zákonodárnou moc, bezpečnostní složky atd.). Na druhou stranu však neplatí, že státní moc vždy dominuje nad jakýmkoliv jiným druhem společenské moci. Stát může zrušit libovolný návrh strukturální společenské organizace, je však absolutně bezmocný vůči projevům společenské iniciativy, pokud se uskutečňují nestrukturovaným způsobem. V případě, kdy státní moc vstupuje do konfliktu se společensky dominantní ideologickou mocí, může být poražen a stát rozbit stejně, jako se to stalo se SSSR v roce 1991. Rozpad státu může způsobit transformaci státnosti a vytvoření nového státu na základech starého. Nový stát může vzniknout na celém území starého nebo jen na části a může být silnější i slabší než předcházející.“

Tak si tak říkám, že s rozpadem státu máme své zkušenosti. Současná střední generace zažila rozpad Československa. Naši předkové zažili jeho vznik v souvislosti s rozpadem Habsburské monarchie. Tak to v životě chodí. Rozpadají se vztahy v rodinách a rozpadají se i státy, aby vznikly nové a funkčnější. Vždy utíkáme od diktátu ke spolupráci. Kdo z nás snáší dobře diktát, nadřazenost? Takové vztahy jsou nefunkční a směřují k zániku.

Foto: Renata Veselá (Norsko)