Když slyšíme, že někdo trpí závislostí, máme tendence ho soudit. Soudíme ho za závislost na cigaretách, na alkoholu, na drogách. Neptáme se již, proč se tak stalo. Není to tím, že dotyčnému chybí opora? Není tomu tak, protože nezvládá realitu? Nezvládá situaci v rodině, ve škole, v zaměstnání, nemůže sehnat práci, nebo nezvládá situaci ve společnosti jako celku? Nevidíme příčinu, ale soudíme následek.

A jak jsme na tom my, kteří jsme závislí na sladkém, na mase, na kávě, ale také na automatech a různých počítačových hrách? Dokážeme tuto svoji závislost omezit nebo zcela zrušit?

Světem se ale od nepaměti šíří, narůstá a kumuluje zcela jiná závislost, o které se mlčí, neboť na této závislosti vydělávají jen ti nejmocnější, nejvlivnější a zároveň nejinformovanější. Která závislost to asi může být? Možná, že si myslíte, že největší závislostí je ta na lécích. Kdysi se lidé zcela běžně léčili bylinkami, až moderní věda začala z výtažků bylin vyrábět léky a bohatnout na naší pohodlnosti a zároveň budovaném strachu z nemocí, kdy jsme starost o naše těla předali do rukou medicíny a odmítli jsme nést odpovědnost.

Mnohem hlouběji uloženou závislostí je ta na penězích. Jakou hodnotu mají? Dříve byly raženy z kovů, které měly určitou odpovídající hodnotu a postupně v průběhu času získávaly i hodnotu sběratelskou. Potom začaly být mince nahrazovány bankovkami, které byly kryty zlatem. Od sedmdesátých let minulého století ale tato jistota neplatí. Ve svých peněženkách máme v podstatě bezcenné papírky, kterým je ale přidělována určitá hodnota podle hodnoty zboží a jeho množství, které za tyto papírky pořídíme. A do budoucnosti se počítá s tím, že tyto bankovky budou všude zrušeny a nahrazeny nic neříkajícími číslicemi v bankách. Jakou skutečnou hodnotu má taková číslice? Má takovou hodnotu, jakou jí přisoudíme. Nakoupíme za ni věci, předměty, ale jakou skutečnou hodnotu tyto věci mají? Kdo tuto hodnotu určuje? Výrobce, obchodník, prodávající, kupující?

Říká se, že hodnotu zboží určuje trh. Je zajímavé, že hodnota výrobků neustále roste, roste cena materiálu, ze kterého se předměty, věci vyrábějí, ale cena lidské práce klesá. Klesá? Klesá i kvalita mnohých výrobků a přesto platíme za nekvalitní zboží stále vyšší ceny.

Říkáte si, proč píši, že cena lidské práce klesá? A co dovoz levné pracovní síly? Stěhování fabrik do zahraničí za levnou pracovní sílou, nebo automatizace výroby, kterou ale zase musí zaplatit zákazník.

Během staletí byla vybudována závislost lidí na penězích. Jejich pomocí jsou nyní ovládáni, využíváni a zneužíváni. Je v nich budována zcela jiná závislost, která je uložena ještě hlouběji, než je závislost na měně. Je to závislost na majetku, na hmotě, na potřebě něco vlastnit, mít a udržet si to. Lidé ještě neměli peníze, ale již existoval směnný obchod a v něm záleželo na schopnosti prodávajícího prodat a nakupujícího nakoupit. A pokud možno co nejvýhodněji. Vlastnictvím hmoty se pak poměřuje bohatství člověka jednotlivce, bohatství rodiny a rodu. Pro tuto hmotu jsou lidé schopni okrádat a vraždit druhé. Z důvodu vlastnictví něčeho, v očích mnohých cenného, jsou lidé okrádáni, znásilňováni, popravováni a vražděni. Z majetkových důvodů a tedy vlastnických práv na majetek se rozpadají rodiny, rody, ale i státy.

Jsme tak závislí na poměřování se s druhými, a jsme k tomu cíleně vedeni, že nevidíme sami sebe.

V posledních třiceti letech se technologický vývoj tak urychlil, že běžný člověk ho nedokáže sledovat a už vůbec v něm žít. Je to záměr? Lidé dnes mají klapky na očích a sledují jen jeden cíl – mít se co nejlépe, třeba i na úkor druhých. Záleží jen na tom, kde má každý z nás své hranice, které by již nepřekročil.

Jsou mezi námi lidé, kteří by neublížili ani mouše, a jsou mezi námi i lidé, kteří jsou schopni ničit životy druhých, aby se zmocnili jejich majetku, ale i třeba lidských orgánů, aby měli z jejich prodeje osobní prospěch.

Jsou lidé tak opojení penězi, majetkem a pocitem moci, kterou na základě tohoto vlastnictví mají a získávají, že nevědí, kdy mají dost a chtějí mít ještě větší majetek a větší moc, i kdyby se měli třeba „upsat ďáblu“. Je to stejná závislost jako ta na drogách, cigaretách, alkoholu? Kdy si alkoholik nebo narkoman přizná, že má problém? Někdo si to neuvědomí nikdy. Uvědomuje si to člověk, který je závislý na vlastnictví? Nahý se narodil a nahý zemře. Jen těm, kdo lpí na tom svém majetku, se prý odsud hůře odchází.

U dnešní mladé generace se projevuje nová závislost – na sociálních sítích, na internetu a různých počítačových technologiích, které sice ulehčují práci, ale … I tyto technologie stárnou a člověk jako jednotlivec se nedokáže ubránit tlaku, který ho nutí kupovat stále novější technologické systémy, programy a počítačovou techniku. Je ještě člověkem, když nevlastní žádný počítač, mobil …? Je člověkem, když na tyto technologie nemá peníze? Kdy nám, lidem, v této modernizaci dojde dech? Ty nejvyspělejší civilizace zanikaly, jak nás učili ještě na základní škole. Příroda se zmodernizovat nedokáže a člověk ji systematicky ničí. Nezávislost na ní si dokazujeme budováním obrovských skleníků, ve kterých pod umělým světlem pěstujeme zeleninu. Má ale tato zelenina stejnou chuť a výživovou hodnotu jako ta, která byla vypěstována na poli? Jakou výživovou hodnotu mají plodiny vyživované anorganickými hnojivy? Zkrátka a jasně nevracíme přírodě to, co ji bereme.

Kdy si člověk uvědomí, že je na přírodě závislý a tedy ji ke svému životu potřebuje? Kdy ji přestane ničit a začne si jí vážit? Máte jiný názor?

Foto: Ivana Šmucrová