HistorieSpolečnost

Edvard Beneš – Budovatel nového státu a nové Evropy

Milý čtenáři, nyní se dostáváme do období, kdy Edvard Beneš budoval ministerstvo zahraničí se všemi zahraničními zastoupeními a kdy se stal členem rady Společnosti národů. Všechna data jsou převzata z  dvojdílného svazku Edvard Beneš, Politická biografie českého demokrata. Autorem je PhDr. Jindřich Dejmek DSc.

Je samozřejmé, že nelze popisovat charakter Edvarda Beneše, aniž bychom nepopsali cestu, kterou musel během svého života vykonat. Již víme, že na svou politickou dráhu se připravoval prakticky od dětství. Od útlého věku měl potřebu na sobě neustále pracovat a vzdělávat se. Nestačilo mu ale jen přejímat názory druhých. On si nutně potřeboval vytvářet názor vlastní, který s názory ve svém okolí konfrontoval. Měl bytostnou potřebu ověřovat si své názory tak, že napadal názory těch druhých, a oni si je pak museli v jeho očích obhajovat. Metoda, kterou si přenesl z dob svých studií do praktické politiky. Jak to tedy tehdy bylo?

  1. 9. 1919 pronesl Beneš první projev na půdě Národního shromáždění. V něm stanovil dvě priority. Tou první bylo vést politiku státu na základě demokratických principů v souladu s dohodou o přátelství s našimi dosavadními spojenci. Druhá priorita se týkala politiky vůči našim sousedům. Měla být spravedlivá a poctivá, loajální a korektní zejména vůči Německu. Plně si uvědomoval, že možnost takových vztahů je závislá na politice sousedních států. Spolupráci s Polskem bránilo nedořešené Těšínsko.
  2. 11. 1919 v dalším projevu viděl Beneš jedinou cestu k překonání rozvratu střední Evropy v pevném zakotvení jejího nového uspořádání, jež by vycházelo z principů demokracie a závazků mírových smluv. Tehdy Wilsonův návrh na Společnost národů existoval stále jen na papíru.

Druhý týden v listopadu roku 1919 odjel Beneš do Paříže. Řešil těžbu uhlí v místech, kde není rozhodnuto o politické příslušnosti. Chtěl získat první úvěr u francouzských a britských bank. Tehdy ale také o něco přišel. Na cestě ho doprovázela jeho těhotná manželka, a jak jsem již prozradila na konci minulého článku, cestou potratila. Výsledkem tehdejších politických jednání bylo ustanovení, že podmínky pro mír s Maďarskem nebudou měněny. Byla dohodnuta evakuace československého sboru z východní Sibiře. Proběhlo jednání a uzavřena byla smlouva s právě vyhlášeným Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců. Ve stejném duchu se snažil sondovat možnost aliance s Rumunskem. Rakouský kancléř byl pozván na návštěvu do Prahy. Finančním výsledkem byl ale jen nevelký úvěr na nákup cukru a příslib na půjčku ve výši dvou set padesáti milionů korun u konsorcia pařížských bank. Z Londýna si odvážel v tomto směru jen nezávazné přísliby.

První základní kameny ministerstva zahraničí vybudoval v Benešově nepřítomnosti T. G. Masaryk. Nápomocen byl rakouský konzul a několik zkušených úředníků z Vídně. Na samém počátku dvacátých let byly položeny základy pro síť velvyslanectví Československa v metropolích všech evropských velmocí s výjimkou sovětského Ruska.

V polovině roku 1920 bylo pod Benešovou taktovkou dvacet vyslanectví a dvacet osm efektivních konzulátů, vyslanec v USA, v Japonsku, v Brazílii …

Podepsání mírové smlouvy s Maďarskem se neustále oddalovalo. Byla to dlouhodobá záležitost, neboť situace v samotném Maďarsku byla velice nestabilní. Maďaři napadli v prosinci 1919 v Paříži mírové podmínky a žádali o vyhlášení plebiscitu na území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Plebiscitem bylo míněno lidové hlasování. Jeho výsledek měl pomoci určit hranice států. Zainteresované nově vzniklé státy – Československo, Rumunsko, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců zásadně odmítaly s Maďarskem jednat. Tehdy byla odmítnuta habsburská restaurace v centrální Evropě. Zásluhou tohoto jednotného postoje došlo k zahájení sbližování s Rakouskem a část reprezentace německé minority se musela začít smiřovat s existencí československého státu.  V té době vznikly v republice první německé strany.

  1. 1. 1920 byl podepsán protokol o politické spolupráci mezi Československem a Rakouskem. Tím se obě země postavily proti dvěma protivníkům nově vytvořeného řádu – habsburské restauraci a maďarské politice. Takovou spolupráci nebylo možné navázat s Německem, kde proběhl puč vyvolaný více aktivitou dělnictva nežli pevností republikánských institucí. Beneš si plně uvědomoval nestabilitu křehkých demokratických řádů v Evropě. Tou dobou se rozbíhalo nové kolo polsko – ruské války.

Beneš volal po každodenní konstruktivní práci, což v jeho představě znamenalo provádět politiku demokratickou a moderní. Denně by se měl každý věnovat také drobné práci, za kterou se skrývala prakticky organizace politická, hospodářská a finanční. Odmítal se angažovat v ozbrojeném boji proti bolševismu, po kterém volal Kramář a v jiné podobě regent Horthy. Benešovi protivníci to považovali za jeho slabost či dokonce sympatie k bolševismu. On však chtěl především uzavřít problémy pohraničí.

Druhý týden v květnu 1920 odjel Beneš na služební cestu do Paříže a Londýna. V Paříži zasáhl do jednání s Maďary a také s Tureckem.  21. 5. 1920 projevili Maďaři ochotu podepsat mírovou smlouvu dle podmínek Dohody. Beneš dostal příslib, že Československu budou přiznány výhody tzv. „kapitulace“, jaké budou přiznány ostatním vítězným mocnostem. Především přispěl k určitému zvratu ve vývoji těšínského sporu, neboť podpořil záměr Francouzů vyřešit jej arbitráží zástupců vítězných velmocí. Jak ukázala reakce z Prahy, také prezident a ministerský předseda V. Tusar byli toho názoru, že tento způsob řešení těšínské otázky je přijatelnější než plebiscit prováděný v prostředí vybičovaném nacionalistickými vášněmi.

  1. 6. 1920 podepsal Beneš společně s vyslancem Osuským mírovou smlouvu s Maďarskem.
  2. 6. 1920 se Beneš sešel s polským ministrem zahraničí. Ten souhlasil s arbitráží, kterou předtím Beneš projednal v Londýně a s níž Britové souhlasili. Jednalo se samozřejmě o oblast Těšínska.

Následoval podpis trianonské smlouvy, která se stala důležitým momentem zrodu republiky. Konečně v ní svým podpisem uznávala také maďarská vláda existenci Československa. Ve východní Evropě však akcelerovala válka.

Polsko mělo zájem vytvořit federaci s nezávislým Ukrajinským státem. Zjara zrealizovalo rozsáhlou vojenskou kampaň na Ukrajině. Jednání bylo záhy v troskách. Začalo jít o existenci Polska a celé střední Evropy.

Leninova vláda nabízela výhodný mír Polsku. Uznala samostatnost Estonska i dalších států. V roce 1920 vrhla na Západ své armády, aby vyprovokovala bolševické revoluce. Cílem bylo zničení „kapitalistického“ řádu. Za asistence Rudé armády byla vyhlášena Běloruská sovětská republika, sovětská Halič, vznikl Prozatímní polský revoluční výbor, zárodek příští polské komunistické vlády, která se měla postavit do čela Polska. V Československu měla bolševická vláda řadu stoupenců. Tusarova vláda byla pod jejich tlakem a tato situace včetně nedořešeného územního konfliktu znemožňovala jakýkoli zásah Československa ve prospěch Polska.

Benešovy a Masarykovy názory a postoje napovídají, že kořeny pražské neutrality vůči polsko – ruskému konfliktu jsou hluboké. Poznamenaly vztahy mezi Prahou a Varšavou ve třicátých letech minulého století a také mezi exilovými reprezentacemi v období druhé světové války. Otázku ruskou vnímal Beneš pod vlivem T. G. Masaryka a ruských demokratických emigrantů. Polskou problematikou se až do sklonku Velké války nikdy vážněji nezabýval. Za správnou cestu vůči Rusku považoval směr, jenž volila část západních zemí v čele s britskou vládou – „zásadu hospodářských styků s ruským národem“.  Tento směr zaujala československá politika ve vztahu k problémům východní Evropy včetně rusko-polské války v dalším období.

  1. 2. 1920 podepsal smlouvu týkající se podmínek evakuace československých vojsk z Ruska. V únoru 1920 reagoval na výzvu šéfa sovětské diplomacie Grigorije V. Čičerina. Ten vyzval Prahu k vzájemným rozhovorům. Pražská vláda souhlasila, již proto, že získala informace o tajných jednáních bolševiků s Poláky.

V červnu Beneš odcestoval do Londýna na setkání se sovětským obchodním zástupcem Lvem Krasinem. S ním projednal možnost obchodních styků.

V té době v Československu komunistická strana neexistovala. Levicový proud socialistů se ale netajil snahou změnit republiku v socialistický stát, což nebylo radno podceňovat.

Když Polsko žádalo státy Dohody o podporu a vše se mělo projednávat na konferenci v belgickém Spa, mohl Beneš využít svého pozvání na tuto konferenci, aby diplomatický duel o Těšínsko dokončil. A skutečně, 10. 7. 1920 podepsal se šéfem polské vlády společnou deklaraci, podle níž měla spor vyřešit arbitráž dohodových zástupců. O dva týdny později se stal skutečností Benešův předpoklad, že dostane maximum možného. Na české straně zůstala bohumínská dráha a většina dolů, v polský prospěch byly provedeny drobné korektury v oblasti Oravy a Spiše. Pro oba státy to bylo Pyrrhovo vítězství. Podkopalo totiž možnost dobrých československo – polských vztahů. Pravice také protestovala proti definitivnímu rozdělení Těšínska ještě před Benešovým odjezdem.

Mezitím se bolševici probojovali až k Varšavě. Československo vyhlásilo neutrální postoj k tomuto konfliktu.  Varšava se ubránila zásluhou obrany, naplánované maršálem Piłsudskim. Do Prahy dolétla informace, že maďarská armáda nabídla Polsku nasazení vlastních jednotek za cenu obsazení východního Slovenska a Podkarpatské Rusi. Politici byli k této informaci skeptičtí. Také se hovořilo o tajných jednáních mezi Budapeští a Paříží. Do Maďarska měly být nasměrovány investice do průmyslu a dopravy. Tato podpora ale mohla nabýt politických rysů. Zde byly obavy na místě, neboť francouzský generální tajemník se zabýval myšlenkou protibolševického bloku. Ten mělo tvořit Polsko, Maďarsko a Rumunsko. Beneš se rozhodl jednat a odjel v srpnu do Bělehradu a Bukurešti.

 

Malá dohoda

V srpnu Piłsudski dokončil přípravy na rozhodující protiúder polského vojska a Maďaři se pokusili získat Západ pro plán pomoci Polsku za cenu okupace Podkarpatí. Tehdy Beneš dojel do jihoslovanské metropole, aby zde podpisem zajistil konvence, které oba státy zabezpečí proti Maďarsku. To se totiž stále nebylo schopné smířit s novým uspořádáním států po rozpadu monarchie. Spolupráce měla posílit mezinárodní postavení obou států i vůči západním velmocem, zvláště pak vůči francouzsko – maďarské kombinaci. Podařilo se, ač Francie v předvečer podpisu smlouvy poslala do Bělehradu svého generála s úmyslem podpis smlouvy zbrzdit. Cílem smlouvy, která byla podepsána 14. srpna, bylo udržet mír získaný za cenu tolika obětí. Pokud Maďaři napadnou jednu stranu, přispěchá jí ta druhá na pomoc.

Beneš, povzbuzen úspěchem a opakovaným pozváním šéfa rumunské vlády, opustil Bělehrad a jel do metropole Rumunska. Výsledek tohoto jednání byl mírnější, a to díky zásahu z Paříže, která do Bukurešti vyslala generála Joffrea. Pomoc v případě útoku Maďarů byla stvrzena podpisem a stala se základem pro vznik aliance – Malé dohody. Beneš tento krok chápal jako vytvoření bloku, který by mohl uplatňovat vlastní politiku vůči existujícím i potenciálním blokům na kontinentu – demokratickému Západu, Německu, Rusku. Doma měl Beneš podporu. Jinak tomu bylo ze strany Maďarska, což se dá pochopit. Kritika zazněla také ze strany Polska. V tomto případě skončily naděje na vytvoření silného protiruského bloku. Negativní postoje nakonec zaujaly také kabinety většiny evropských velmocí. Francie vyjádřila znepokojení nad izolací Maďarska. Negativní reakce přišla také z Itálie.

Československá diplomacie napnula všechny síly, aby právě zrozené spojenectví bylo vnímáno jinak než jako protimaďarský instrument. Zajímavé je, že britská vláda zaujala jiný postoj. Sledovala s nelibostí francouzské pokusy o výraznější ovládnutí Podunají, zvláště Maďarska. Proto prohlásila, že politika, obecně charakterizující Malou dohodu, jež je ryze obranného charakteru a je založena na hájení mírových smluv, má plnou podporu Jejího Veličenstva také proto, že poskytuje sebeobranu proti francouzským a italským intrikám. Téměř současně se dostalo „alianci“ odlišného ocenění také v Paříži. Příčinou byla změna generálního sekretáře. Rázem nastala změna politiky nejen vůči Malé dohodě, ale také vůči Maďarsku. Polsko vyhrálo nad bolševiky a stalo se hlavním spojencem Francie, která začala usilovat o spolupráci Polska a Československa – k malé radosti Beneše a Masaryka.

Dle Beneše byla prevencí proti sociálním rozvratům rekonstrukce válkou zničených kontinentů společně s promyšlenou sociální politikou.

V polovině září byla málo stabilní Tusarova vláda nahrazena úřednickým kabinetem v čele s Janem Černým. Tehdy již existovala také v Československu komunistická strana. V prosinci došlo k mocenské zkoušce, ale státní aparát pokus o generální stávku ustál. Došlo ale ke změnám v oblasti finanční, hospodářské i sociální. Tím došlo ke konsolidaci československé demokracie.

 

Společnost národů a zahraniční politika Československa

Téhož roku v listopadu bylo realizováno prvé shromáždění Společnosti národů. Beneš byl delegátem na tomto ustavujícím zasedání, které se uskutečnilo v Ženevě. Byl dokonce zvolen jedním z místopředsedů. Zasedání probíhalo tři týdny a Beneš na něm v praxi prezentoval, jak si představuje rekonstrukční politiku v centrální Evropě. Do Společnosti národů bylo v prosinci přijato také Rakousko jako poražená mocnost a obdobně bylo přijato také Bulharsko.  Masaryk jako autorita se měl zasadit o urovnání Bulharsko – jugoslávského konfliktu. Masarykova nemoc v roce 1921 oddálila Benešovu cestu do Itálie, Velké Británie a Francie. Kamil Krofta měl Benešovi pomoci dobudovat jeho úřad, aby ho mohl později převzít a aby mohl Beneš nastoupit na místo prezidenta.

  1. 1. 1921 měl Beneš opět v Národním shromáždění projev, který byl zaměřen na zahraniční politiku. Zdůraznil sepětí se západními demokraciemi – Francií a Velkou Británií. Předpokládal, že ony budou dirigovat kontinent. Z tohoto předpokladu měla vycházet zahraniční politika Československa. Beneš se také zasadil o mezinárodní pomoc Rakousku, neboť to mělo velké hospodářské a finanční potíže. Sice si přál navázat spolupráci také s Německem a vstřícná slova adresoval také do Budapešti, s těmito zeměmi ale bylo obtížné získat sociální a politickou kompatibilitu, a to bránilo v realizaci jeho představ. V projevu také věnoval pozornost Polsku a naznačoval politiku vůči Rusku.
  2. 2. 1921 odjel Beneš do Říma, kde řešil bilaterální problémy a rozptyloval nedůvěru v souvislosti s podporou jugoslávského státu. Jeho návštěva Vatikánu nebyla tak úspěšná, neboť v rámci jednání prosazoval možnost vlády ovlivňovat z politického hlediska nominace biskupů a přizpůsobení církevních struktur novým politickým poměrům v centrální Evropě.

Zatímco Benešova jednání s polskými politickými představiteli pokrok ve vztazích nepřinášela, byla 19. 2. 1921 podepsána polsko – francouzská aliance. Toto spojenectví ovlivnilo mezinárodní postavení Československa.

  1. 2. 1921 se Beneš setkal s neoficiálním emisarem maďarské vlády, a to byl prolog k vůbec prvnímu setkání ministrů obou států. Maďarsko požadovalo korekturu slovenské hranice ve prospěch Maďarska. Beneš to odmítl a málem došlo k ukončení jednání. Jedinou záchranou bylo, že Maďarsko by se po neuskutečněném jednání ocitlo v izolaci. Beneš souhlasil s nevelkou korekturou hranic tam, kde žijí výlučně Maďaři, ovšem za podmínek, že se výrazně zlepší postavení slovenské menšiny na druhé straně Dunaje a Ipolu.

 

Maďarsko a císař Karel

Co se Maďarska týká: neustále hrozilo, že se bude chtít do této země vrátit poslední císař z rodu Habsburků – Karel. To se také stalo dne 25. 3. 1921. Předpokládal, že bude mít pro částečnou restituci monarchie podporu v Chorvatsku a snad na Slovensku. Vždyť měl příznivce také ve Francii, hlavně v osobě ministerského předsedy A. Brianda.

To šéf maďarské vlády P. Teleki ho přesvědčoval, aby se raději vrátil do Švýcarska. On se ale vydal do Budapešti. Chtěl převzít moc z rukou regenta Horthyho. Setkal se s rázným odmítnutím a zásluhou Beneše skončila celá akce debaklem. Beneš se o Karlovi dověděl pozdě, v téže době byl již excísař vykázán z Budapešti i zásluhou zástupců dohodových mocností. Zůstal ale v Maďarsku. Beneš ovšem prohlásil, že pokud Karel neopustí Maďarsko, vyhlásí blokádu a vojenskou demonstraci. Tak byli instruováni vyslanci v Bělehradu a Bukurešti. Kontaktoval také vyslance ve Švýcarsku, aby zajistil, že se Karel nebude moci do této země vrátit. Protože Karel dále zůstal v Maďarsku, navrhl definitivní řešení. Maďaři, když viděli reakci Evropy, chtěli se sami excísaře zbavit. 2. 4. dostali povolení od Švýcarů k jeho znovupřijetí a Rakušanů k jeho průjezdu. 5. 4. Karel odjel do exilu pod Alpami. Malá dohoda tehdy potvrdila svoji akceschopnost. Proti Karlovi se postavily také Itálie, Francie a Anglie, Rakousko i Polsko. Tehdy se zlepšily vztahy s Polskem. Ukázalo se, že malé státy jsou schopné se v rámci obrany domluvit. Zlepšovaly se ohledně hospodářské spolupráce také vztahy s Rakouskem. Po habsburském dobrodružství začaly opět rozhovory s Maďary.

 

Německo

Beneš měl zasáhnout také do komplikujícího se vztahu mezi Německem a západními velmocemi. Berlín měl na válečných reparacích Itálii, Francii a Británii zaplatit 226 miliard marek ve zlatě. Německá vláda odmítla a navrhla vlastní propozice. Západ zůstal dočasně neústupný a francouzská vojska obsadila 8. 3. města Duisburg, Ruhort a Düsseldorg. Praha verbálně podpořila Paříž. Začátkem května německá vláda podmínky přijala.

Jako místopředseda shromáždění Společnosti národů Beneš zasáhl i do jednání Rady, aby zvýšil akceschopnost instituce ve věcech bezpečnostních, hlavně posílením regionálními pakty. Společnost přijala rezoluci v duchu československého návrhu.

V létě roku 1921 se situace ve střední Evropě zdánlivě stabilizovala. V červnu se konečně objevily první signály, které znamenaly změny v polsko – českých vztazích. Prioritou nové polské vlády byla náprava vztahů. Proto polský vyslanec v Praze zahájil jednání o možné politické smlouvě mezi oběma státy. Beneš reagoval pozitivně. Dobrý kurz nabraly vztahy s Rakouskem. Ten pokračoval i po výměně vlády.

Do Evropy začaly pronikat informace o hladomoru v Rusku. Beneš považoval řešení ruské otázky za stěžejní pro rekonstrukci starého kontinentu. Podporoval mezinárodní akci pro Rusko, která byla organizována Ženevou a Mezinárodním červeným křížem. Veškerá pomoc měla být směřována k lidovým organizacím, za tím účelem vytvořeným.

Koncem srpna odjel Beneš do Paříže na II. shromáždění Společnosti národů. Byla zde legitimována Malá dohoda. Československá delegace se vyslovila proti přijetí Maďarska. Malá dohoda se snažila řešit problém týkající se Burgenlandu. Toto území se stalo ohniskem napětí mezi Rakouskem a Maďarskem, ač na ně mělo nárok Rakousko. Beneš se stal prostředníkem v jednání mezi těmito dvěma státy. Nakonec Rakousko mělo získat Burgenland a Maďarsko oblast Šoproně. Oba státy souhlasily, ale do jednání vstoupila Itálie a Beneš měl další povinnosti. Uprostřed září byl pověřen vytvořením nové vlády. 26. 9. 1921 zasedl v Kolovratském paláci jako předseda ministerské rady.

Vraťme se ještě na chvilku k Maďarsku a Rakousku. Beneš počítal s tím, že pokud bude vyřešena burgenlandská otázka s příslibem ústupku Maďarům, pomůže to zlepšit vztahy mezi Prahou a Budapeští. Neuspěl. Došlo k reakci v Římě. Tam Maďaři očekávali více podpory než v Praze. Šéf italské diplomacie si vynutil podpis dohody, ve které se Rakousko zavazovalo nevstupovat do jakéhokoliv politického ani ekonomického bloku nástupnických států. Itálie pak sjednala dohodu mezi Maďarskem a Rakouskem o Burgenlandu. Tento výsledek jednání komplikoval postavení Jugoslávie.

Jak vidíme, není možné psát o Benešovi a popisovat jen události, kterých se bezprostředně účastnil nebo je snažil řešit. Benešův životopis je nutné popisovat v kontextu s děním v celé Evropě a mnohdy i mimo ni. Jak vidíme na současnosti, politiku nedělá jeden člověk a jeden stát, přestože to někdy může z pohledu diváka tak vypadat. Dnes máme média, která nás zahlcují informacemi o událostech v celém světě. Přesto nejsme schopni správně uchopit souvislosti v celosvětovém měřítku. Není to tak dlouho, kdy nám bylo z televizních obrazovek sděleno, že lhaní je v dnešní době zcela běžnou záležitostí. Je to smutná informace, ale není nová. Upřímnost je považována za jednoduchost. Proč se ale lidé naučili lhát? Protože mluvit pravdu je někdy velice těžké? Je nám tedy lépe, když situace, události, věci přikrašlujeme? Jak si pak vytvořit správné závěry, jak se zachovat tak, aby to bylo správně, když máme špatné informace? Je důležité uvědomit si, zda každý z nás jedná a hovoří v souladu s pravdou. Ačkoli si myslíme, že jsme jen pozorovateli politického dění, ve skutečnosti jsme jeho aktivními strůjci. U nás politika začíná a také končí.

 

Podklad:

PhDr. Jindřich Dejmek, DSc. – Edvard Beneš, Politická biografie českého demokrata

Titulní fotografie – Ivana Šmucrová