HistorieSpolečnost

Edvard Beneš – Předseda ministerské rady republiky

Stejně jako je tomu dnes, ani po vzniku republiky nebyla politika v parlamentu a vládě pouze jednostranná. Také tehdy byli v čele státu ti, kteří chtěli politiku směřovat na Západ, a jejich odpůrci hleděli na Východ. Jak se současným prezidentům asi žije v Kramářově vile? Tento muž – Karel Kramář – byl člověkem, který se viděl v úloze prezidenta republiky. Již v době první světové války si představoval, že se po odtržení od Rakouska – Uherska staneme součástí carského Ruska. Ač byli s Benešem v Maffii, neznamenalo to, že by byli po válce přáteli. Naopak, stali se protivníky. Když se Beneš v roce 1921 stal předsedou ministerské rady republiky, nebyla jeho pozice vůbec lehká. Je nutné si uvědomit, že navíc většinu času od konce války trávil na cestách v zahraničí.

Dne 17. října 1921 vystoupil s projevem v poslanecké sněmovně. Slíbil, že bude zahájena příprava osnov starobního, invalidního, vdovského a sirotčího pojištění a že se vláda začne zabývat bytovou otázkou. Pokračovat se mělo v pozemkové reformě, měly být provedeny také reformy politického rázu. Mělo dojít k řešení komplikovaného vztahu státu a církve. Neodpustím si tedy poznámku, že vztah státu a církve byl vždy složitý. Proč asi?

Maďarsko

Nedá se obejít událost, která potvrzovala, že Beneš měl pravdu ohledně obav týkajících se excísaře Karla a jeho touhy po restauraci monarchie. 22. října 1922 král Karel přicestoval do Šoproně i se svou chotí a s vojenským transportem se vydal do Budapešti. Ještě v Šoproni sestavil novou vládu. Horthy ale odmítl předat roajalistům správu země. Nekompromisní postoje zastávaly Francie, Británie, Itálie, státy Malé dohody. 24. října upadli Karel i Zita do zajetí a proběhlo zatýkání členů jejich vlády.

Beneš si uvědomoval, že pokud se definitivně nezamezí možnosti habsburské restaurace v Maďarsku, nelze jakoukoliv pevnější novou strukturu v centrální Evropě začít ani budovat. Ne s muži, kteří vedli politiku dvojí tváře. V Československu došlo k částečné mobilizaci. Na části území Slovenska a Zakarpatské Rusi bylo vyhlášeno ve dnech 23. až 25. října stanné právo. Byl přerušen poštovní, telegrafní a další styk s Maďarskem. Vojenská opatření učinily vlády Jugoslávie a začala je chystat vláda rumunská. Beneš znal postoj Horthyho. Ten si získal kabinety západních demokracií nekompromisním postupem. Itálie a Rakousko si nepřály posílení malodohodové aliance. Šéf italské diplomacie prohlásil československou mobilizaci za ukvapenou. Proti Habsburkům, ale pro Horthyho, se vyslovili diplomaté Jeho Veličenstva Jiřího V.. Prahu podpořila pouze Paříž.  Na západě se rozhodli řešit záležitosti co nejmírněji a hlavně ke spokojenosti vlády v Budapešti. Pařížská konference velvyslanců notifikovala 30. října pražské vládě, že sdílí její stanovisko ohledně habsburské monarchie a maďarského trůnu. Vyjádřila souhlas se spoluúčastí malodohodových zástupců při sledování maďarského odzbrojení. Mobilizační výlohy nebyly proplaceny, ale ohledně stanoviska vůči Habsburkům Beneš triumfoval. Maďarská vláda 31. října vydala císaře dohodovým mocnostem a zbavila Karla nároků na maďarský trůn. Karel byl deportován na portugalskou Madeiru. 16. listopadu Beneš celou anabázi vysvětloval v poslanecké sněmovně.

 

Polsko

  1. 11. 1922 přijel do Prahy šéf polské diplomacie. Měla být podepsána smlouva mezi oběma republikami. Beneš smlouvu vyhodnotil jako historickou nutnost. Odmítl však, že by její podpis znamenal výraznější vliv na vztahy republiky k Německu nebo sovětskému Rusku. Polsko se na smlouvu dívalo ještě odtažitěji a to předurčilo její osud. Ratifikace smlouvy byla podmíněna symbolickým ústupkem Československa v oblasti Tatranské Javoriny. Otázka této vesnice přerostla v následujícím roce do kauzy hýbající veřejným míněním.

 

Rakousko

Pět týdnů po návštěvě polské diplomacie přijeli do Prahy představitelé Rakouské republiky, aby položili základy spolupráce. Pakt Rakouska a Československa byl veřejností přijímán příznivěji. Smlouvou se oba státy zavazovaly zachovat neutralitu v případě napadení jednoho z nich. Dále podepsali, že nebudou na svém území tolerovat politické a vojenské organizace namířené proti celistvosti a bezpečnosti druhé strany. To ale ze strany Rakouska nebylo nikdy dodrženo. Po sepsání smlouvy odjel do Vídně první titulář – K. Krofta. Malá dohoda se o Rakousko rozšířit neměla. To ale mělo být co nejvíce izolováno od Německa a Maďarska. Rakousku byl tedy dán příslib finanční a hospodářské podpory, neboť se zmítalo v krizi. Jedno sto dvacetimilionový úvěr měl být mocnou zbraní proti velkoněmeckým liberálům a sudetoněmeckým spojencům, kteří chtěli zabránit ratifikaci smlouvy. Ta byla uskutečněna ve Vídni 26. ledna 1922. Beneš si uvědomoval, že ke skutečné rekonstrukci kontinentu je třeba stabilizace co nejvíce států a začlenění Německa a Ruska do hospodářských vztahů.

 

Podkarpatská Rus

V době, kdy byl Beneš předsedou ministerské rady republiky, vydal se také na cestu po republice, hlavním cílem byla její nejvýchodnější část. Podkarpatské Rusi nebylo možné vzhledem k situaci na tomto území udělit autonomii, ačkoli byla původně Masarykem přislíbena. Tehdy ovšem byla válka a on neznal podmínky, ve kterých se lidé na tomto území nacházeli.

Závěr, který vyvodil Beneš na konci cesty, snad prozrazuje vše. Za dva roky se zde udělalo dost práce, ale uvědomění místního obyvatelstva přirovnal k situaci v Čechách v polovině 19. století. Problémy viděl nejen v oblasti politické, v níž vládla přemrštěná stranická roztříštěnost, a politické strany zde navíc nebyly pevnými organizacemi. Výstavba nových zařízení vázla kvůli nedostatku inteligence. Celá oblast byla národnostně nevyhraněná. Minority zde tvořili Maďaři, Židé, ukrajinští Rusíni. Posledně jmenovaní usilovali o etnické odlišení od sousedních Ukrajinců na území polské Haliče. Jaká byla sociální a hospodářská situace? Docházelo k postupné likvidaci posledních pozůstatků feudálních vztahů včetně místní formy roboty. Řešení mnoha problémů se protáhla na dlouhé roky.

Slovensko

Nová osamostatněná ľudová strana vedená Andrejem Hlinkou komplikovala situaci vládních lidovců a celkově oslabila pozice koalice ve východní části státu. V lednu 1922 byl sice podán oficiální návrh na uzákonění autonomie Slovenska, vláda však nemohla toto řešení přijmout a kabinet se jím ani nezabýval. Ve stejné době byl ale premiér nucen jednat se zástupci českých Němců, kteří zůstávali vůči vládě v absolutní opozici.

Čechy   

Beneš se snažil mimo jiné smírně řešit otázku Stavovského divadla, obsazeného v létě 1920 českými herci. Chtěl získat do vlády německé ministry. To byl záměr, se kterým politická reprezentace budovala tento stát, a dosud nebyl naplněn.

V únoru musel Beneš odložit odjezd do Londýna a Paříže, kde potřeboval završit některá hospodářská jednání. Cesta byla také vyvolána změnou francouzské vlády. V té době ale došlo na území republiky ke generální stávce téměř většiny hornictva. Tím byl ohrožen každodenní život v metropoli. Na začátku byl běžný mzdový konflikt horníků v sokolovské pánvi.  V předchozím období se kabinet snažil situaci usmířit zřízením komise. Jenže i mezi jejími členy došlo ke sporům, zvláště mezi ministry obchodu a průmyslu Ladislavem Novákem a zdravotnictví Bohumilem Vrbeckým. Prvně jmenovaný oprávněně upozorňoval, že stávka může být vzhledem k ekonomické situaci jen první v řadě. Radikální socialista a později člen KSČ Vrbecký opakoval, že „sanaci průmyslu na účet hornických mezd považuje za neproveditelnou“.

Situace byla nakonec vyřešena zásluhou ministra veřejných prací Aloise Tučného, kompromisem, a to do týdne. Bohužel jsem se nedopátrala, v čem onen kompromis spočíval. V knize, ze které čerpám – Edvard Beneš, politická biografie českého demokrata, jejím autorem je Jindřich Dejmek – není tento kompromis specifikován. Je zde ale uvedeno, že již v květnu proběhla další generální stávka.

Beneš odjel do Paříže 11. února. Snažil se přimět novou Poincarého vládu k umírněnější politice vůči Německu a ke koordinovanému postupu obou velkých západních demokracií vůči ruskému problému. Závěr z jednání byl následující: Změna je možná vůči Rusku, nikoli vůči Německu – z hlediska bezpečnostního a reparačního. Prezident pak nesouhlasil ani s ústupky vůči Rusku.

Beneš následně odjel do Londýna. Zde jednal o komplikující se půjčce Československu. Co se dalších rozhovorů týká, britský premiér konstatoval, že Německo provádí hospodářskou sebedestrukci, aby nemohlo platit válečné reparace. Následující konference tedy nemá revidovat mírové smlouvy, ale hledat společný přístup k Rusku a evropskému Východu. Odmítl jednat o summitu se zástupci menších států. Beneš sepsal dokument o možných přístupech západních demokracií k Rusku a Německu. Část, která se týkala Sovětů, byla šéfem britské diplomacie označena za nepřijatelnou. To byla předzvěst nezdaru v Janově.

Výsledek janovské konference Beneš ovlivnit nemohl. V jeho politické práci i nadále převažovaly záležitosti zahraniční nad vnitropolitickými. Pro Benešovu vládu bylo příznačné, že zásluhou socialistické majority, k níž se tiše přikláněl i ministerský předseda, nedocházelo k úpravám, jež by poškodily řadové občany. Do většiny diskuzí nezasahoval, neboť ho volaly problémy diplomatické.

Malé země v Janově odmítly diskuzi o mírových smlouvách. Beneš navrhl, aby se představitelé Malé dohody setkávali pravidelně. Do Janova jelo hodně úředníků Benešova ministerstva včetně Aloise Rašína. Byly zpracovány přehledy o celkovém vývoji republiky od převratu, o její hospodářské pomoci sousedům, zvláště pak Rakousku, a také o německé a ruské politice. S tímto materiálem odjel 5. 4. do Janova.

 

Janovská konference

Na janovské konferenci se sešly vítězné velmoci se zástupci Ruska, Německa a řady nástupnických států i částí evropských neutrálů. Beneš na tuto konferenci jel s tím, že si o výsledcích jednání nedělal žádné iluze. Summit byl ovlivněn disparátností delegací Anglie a Francie, kdy za posledně jmenovanou zemi byl přítomen pouze jeden ministr. Během konference propukly kolize mezi menšími státy. Vyvolal je šéf maďarské vlády vyjádřením obav o osud tří milionů Maďarů v sousedních zemích.

Konference se měla zabývat otázkami hospodářskými. Jednání však byla politická. Kolize ovlivnily průběh summitu. Jednání probíhala šest týdnů a během nich šéf bolševické delegace odmítl západní nároky vůči Rusku. Pak dopadl úder v podobě smlouvy mezi německou a sovětskou delegací. Tato smlouva byla podepsána 16. 4. v janovském předměstí Rapallu.

Třetí týden konference se jednalo o projektu evropského paktu o neútočení. Vycházel z teritoriální nedotknutelnosti integrity každého státu, a řešení sporů mělo být realizováno mírovými prostředky. Beneš požadoval, aby se takový dokument vztahoval k soustavě pařížských mírových smluv z let 1919 – 1920. Neměl však zahrnovat územní pořádek, který se vytvořil ve východní Evropě po uzavření míru v Rize. Chyběly sankce vůči útočníkovi. Pakt o neútočení byl vložen jako jeden z oddílů do závěrečné rezoluce a to jen na dobu čtyř měsíců do další schůzky v Haagu.

Nedošlo k dohodě mezi Anglií a Francií. Proto si Beneš zachoval určitou rezervovanost. Dále setrval na svém původním stanovisku stran Moskvy. Za Masarykova souhlasu vedl velice opatrný neoficiální dialog se sovětskou delegací, aby předjednal podmínky k navázání polooficiálních politických a především hospodářských vztahů.

  1. 5. reagovala sovětská delegace negativně na požadavky Západu a to byl konec janovské konference. Spolupráce států Malé dohody se osvědčila. Československá diplomacie se vyslovila pro pomoc Rakousku, ta se stala skutkem o tři měsíce později.

 

Československo

V době Benešovy nepřítomnosti se zvýšilo sociální napětí v zemi. V polovině května došlo ke sporu socialistů a agrárníků. Přeli se o možnost bezcelního dovozu potravin a dobytka ze zahraničí. V létě roku 1922 bylo v zemi čtyři sta tisíc nezaměstnaných. Iniciativy na rozšiřování sociální pomoci dělnictvu a zvláště nezaměstnaným narážely na odpor národně demokratických členů vlády, jimiž neotřásla ani krátkodobá stávka dělníků dne 19. 5. Sociální otázky musely být řešeny jednorázovými akcemi.

Benešova zahraniční politika byla kritizována Karlem Kramářem. Jednání se Sověty dál běžela a v řadách národní demokracie narazila na odpor. To ovlivnilo osud těchto dokumentů. Vláda sice smlouvu podepsala, vzhledem k postoji národních demokratů ale tato nebyla ratifikována parlamentem.

Pravice nepříznivě zasáhla také do jednání s Polskem. Beneš byl ochoten dělat Polákům ústupky, ale vše mělo své hranice. Ratifikace zásadní československo – polské smlouvy byla ve Varšavě opakovaně odložena pro drobný územní spor o slovenskou vesničku Javorinu. Původně obě země zamýšlely uzavřít jednání během několika týdnů. Z polské strany byla navržena územní výměna. Během konference v Janově oba státy spolupracovaly a zdálo se, že kurz limitované spolupráce bude udržen. Narazil ale na neústupnost českých národních demokratů a také slovenských luďáků ve věci zmiňované tatranské obce. Jakákoliv vstřícnost byla zablokována.

 

Polsko

Smlouvy Československa se sovětským Ruskem a Ukrajinou vyvolaly ve varšavských politických kruzích negativní reakce. Polsko samo ale udržovalo s Moskvou řádné diplomatické vztahy již od předcházejícího roku. Spolupráci s Prahou nepřál zatímní „náčelník státu“ Józef Piłsudski. Ten přispěl k pádu vlády Antoniho Ponikowského.

  1. 7. Beneš navrhl, aby do Polska byla vyslána komise expertů v čele s profesorem Němcem, která by připravila elaboráty k domluvě s Poláky. Národní demokracie se ale postavila proti tomuto návrhu. Tím padl záměr uskutečnit mezi oběma státy konstruktivní politiku.

 

Rakousko

Rakousko mělo v té době vážné ekonomickosociální problémy. Došlo k pádu měny. Kamil Krofta varoval před sepětím Rakouska s Německem. Vídeňská vláda se obrátila o pomoc ke Společnosti národů a svým sousedům. Nejdříve požádali o pomoc Prahu.

Beneš přislíbil Rakušanům další úvěry a diplomatickou podporu při projednávání jejich záležitostí na shromáždění Společnosti národů. Stal se vlastně spoluzakladatelem rakouské státnosti v její nové podobě. Bylo ale potřeba získat podporu jak doma, tak mezi spojenci.

Itálie byla v té době v krizi. Spolupráci nemohlo Rakousko tehdy očekávat ani od Německa.

Pražská vláda byla seznámena s projektem svého předsedy stran participace při finanční sanaci rakouského státu. Schválen sice nebyl, ale stal se předmětem dalšího jednání koncem třetího zářijového týdne. Stát měl půjčit peníze v době, kdy byl projednáván státní rozpočet. První verze z ledna počítala se schodkem šesti a půl miliardy Kč. Ekonomické škrty se ale daly snáze vysvětlit participací na finanční pomoci Rakousku. Poslední týden v srpnu musel Beneš taktizovat na schůzce malodohodové aliance. Na programu jednání byla nutnost pomoci Rakousku a povolení vstupu Maďarska do Společnosti národů. Státy Dohody souhlasily se vstupem Maďarska do Společnosti národů, ale upozornily na to, jak Maďarsko zachází s minoritami. Odsouhlasena byla také politika vůči Rakousku.

 

III. shromáždění Společnosti národů

Maďarský delegát slíbil, že Maďarsko bude nejen dodržovat Pakt Společnosti, ale také důkladně provádět ustanovení mírové smlouvy. Dramatická byla jednání týkající se ochrany menšin. Minoritám měla být poskytnuta ochrana před majoritou, menšiny samy musely zachovávat loajalitu vůči vlastnímu státu. Došlo k zamítnutí německých a maďarských stížností.

Beneš navrhl mezinárodní úvěr, provázený novými mezinárodními závazky ohledně rakouské nezávislosti, a reorganizaci rakouské vládní správy. Rakouská krize tak byla řešena bez potřeby finanční unie Rakouska a Itálie. Beneš byl bohužel odvolán a tak se dalšího jednání neúčastnil. Multilaterární projekt pod patronací Společnosti národů byl negován, zvláště kvůli postojům Italů.

Do Prahy Beneš odjel, neboť zde zasedal pražský kabinet. Ten se obracel k občanům se svým programem protikrizových opatření. Tehdy stoupal kurz koruny. O týden později se vláda zabývala katastrofálně vyhlížejícím vývojem ve východním Středomoří. Zde Turci dovršili totální porážku řeckých vojsk, vláda byla také znervózněna vojenskými přípravami Maďarů. Na zasedání vlády Beneš rozptýlil všechny obavy a dostal svolení k podpoře Rakouska. S touto informací se pak vrátil do Ženevy.

Když potřeboval opětovně odcestovat do Prahy, aby zde zasáhl do jednání o rekonstrukci svého kabinetu, nemohl odjet. Důvodem byl výše uváděný italský odpor, který odsunul podpis tří ženevských protokolů na 4. 10. 1922. Tím ale přispěl ke konci Benešovy vlády, ačkoli Beneš získal mezinárodní prestiž pro sebe i pro republiku. Na přelomu září a října 1922 nastoupila do čela státu nová, ryze politická vláda Antonína Švehly. Beneš v ní zůstával ministrem zahraničních věcí, přestože byly učiněny pokusy ho nahradit. Pro Beneše to ale byla vnitropolitická porážka.

Nová vláda potvrdila podporu Rakousku. Ministrem financí byl Alois Rašín. Nový premiér ve svém projevu nastínil, že chce navázat na práci odvolané vlády. Především ale bude zaměřena na cíle vnitřní, správní a sociální. Chce správně reformovat Slovensko a rovněž chce upravit zřízení na Podkarpatsku.

Beneš hned počátkem října odjel na setkání s italským kolegou Carlem Schnazerem. Snažil se o překlenutí napětí z italské strany. Jednalo se o podporu sanace Rakouska a ukončení podpory maďarského revizionismu. Jeho optimismus, co se Itálie týká, byl vzápětí zklamán. Pouze tři dny po jeho odjezdu z Itálie začal vůdce fašistů Benito Mussolini realizovat v Neapoli svůj plán, který ho během čtyř dnů vynesl do čela exekutivy italského království. Fašistická diktatura oslabila křehkou demokracii na celém kontinentu. Byla povzbuzením pro antidemokratické síly v Maďarsku. Itálie začala ohrožovat spojence Československa, Jugoslávii.

Tato část Benešovy politické kariéry ukazuje, že ač se člověk snaží sebevíc, nemůže být najednou na dvou místech. Nemůže zastávat dvě výrazné politické funkce tak, aby se jim věnoval na sto procent. Je také dokladem, že politiku státu nedělá jeden člověk. Nelze se dívat na vnitřní stav státu, aniž bychom si zároveň neuvědomovali jeho fungování v rámci kontinentu a v rámci světa. Žádná rodina nemůže v jakémkoli státu fungovat jako samostatná jednotka, která si vystačí sama, neboť ve skutečnosti je tato rodina závislá na fungování všech rodin v sousedství, v místě bydliště, v zemi … Fungování rodiny je obrazem toho, jak je organizována, řízena a směrována společnost. Tedy je potřeba vidět společnost ve větších souvislostech, než jak je nám běžně předkládáno. Máme tedy právo odsoudit jednoho jediného člověka, jak se v případě osoby Edvarda Beneše děje, za dějinné události, které jsme sami nezažili? Od vzniku republiky zde vždy fungoval parlament, který měl nést spoluodpovědnost. Jak je tomu v současnosti? Co se naši potomci budou jednou učit o privatizaci, o OKD, o Poldi Kladno, o Škodě Plzeň, o tunelování? Kdo bude v očích historie viníkem?

 

Podklad:

PhDr. Jindřich Dejmek, DSc. – Edvard Beneš, Politická biografie českého demokrata

Titulní fotografie – Ivana Šmucrová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *