HistorieSpolečnost

Edvard Beneš – Bezpečnost republiky a Evropy (1922 – 1924)

Nyní budu psát o období, které při zpětném pohledu můžeme vidět jako dobu, která zapříčinila prosazení a růst vlivu fašismu a nacionalismu v Evropě. Co bylo příčinou? Bylo jich více, ale jednou z hlavních může být rivalita vítězných mocností, jmenovitě Francie a Velké Británie. Tyto dvě mocnosti se chovaly jako novomanželé, kteří mezi sebou soupeří o nadvládu, o to, kdo povládne budoucí rodině. Často nepřipouštěly ke svým jednáním, která byla vedena s Německem, Maďarskem, Rakouskem nebo Spojenými státy, nově vzniklé státy ve střední a východní Evropě. Rodiče také mnohdy nepovažují své děti za rovnocenné partnery a ty se musí někdy velmi těžce vypořádávat s ortelem, který nad nimi rodiče vyřknou. Dalo se vypozorovat, jak jednotlivec (jeden stát) neznamená nic v evropské a světové politice. Jeho role ale roste, pokud se státy spojí. A ještě více se síla takového paktu znásobí, pokud je spolupráce založena na otevřeném, pravdivém jednání a nikoli na lži a přetvářce. Spolu si nyní tedy projdeme období Benešova života v letech 1922 až 1929, které bylo spojeno, jak jinak, s mezinárodní politikou.

V roce 1922 byla ve Středomoří špatná situace. Velkou západní demokracii rozděloval postoj k Německu. To se dožadovalo změny reparačních plateb. Francie byla sice ochotna k ústupkům, ale byla zatlačena do kouta anglosaskými velmocemi – Británií a Spojenými státy. Před koncem listopadu 1922 Francie vojensky zasahovala proti Německu okupací Porúří. Právní legitimitu k tomuto kroku získala na základě neplnění dodávek dřeva a uhlí. V Británii se změnila vláda, která měla zájem spolupracovat s Francií. Francie ale hodlala řešit odmítnutí Německa platit reparace vojensky. Do Porúří napochodovala za podpory Belgie a Itálie. Anglie se snažila o kompromis, Amerika se nechtěla vměšovat.

Beneš získal koncem roku 1922 dva čestné doktoráty a to na univerzitách v Paříži a ve Štrasburku. Při své cestě na Západ se sešel také se šéfem francouzské vlády R. Poincaréem. Chtěl zjistit, jak změna vlády ve Velké Británii ovlivní politiku Francie. Tehdy se dověděl o jejím úmyslu – vojensky okupavat Porúří.

 

Československo

V Benešově nepřítomnosti zástupci národních demokratů iniciovali v zahraničním výboru jednání o vztazích se Sověty, na které ale nepozvali zástupce Benešova ministerstva. Jejich rozhovory vyústily v rezoluci proti případnému uznání moskevského režimu. Beneš se vůči tomuto rozhodnutí a způsobu jednání ohradil ve vládě.

Došlo k výměně názorů mezi A. Rašínem a E. Benešem. Tato epizoda ukázala, že pražská diplomacie měla svázané ruce i v době, kdy s pružným přístupem vůči Moskvě vystoupila většina evropských států.

S A. Rašínem se Beneš 5. 1. dohodl, že pokud dojde ke změně reparací v Německu, pokusí se zbavit části reparačních povinností také Československo. Postup měl být koordinován s malodohodovými partnery a také s Polskem. Toto se odehrálo jeden den před atentátem na Aloise Rašína. Atentát byl spáchán komunistickým fanatikem a ministr financí zemřel.

Francouzská vojenská akce zapříčinila pád měny v Německu. S francouzským postojem vůči Německu se ale neztotožnili Beneš ani Masaryk.

 

Německo

Při svém vystoupení v parlamentu Beneš upozornil ale také na fakt, že Němci prakticky nikdy neplatili reparace. Vojenské řešení ale bylo to poslední možné. Před britskými diplomaty francouzský krok odsuzoval, ale připomínal vinu Německa na krizi.

Němci žádali Beneše, aby zprostředkoval nabídku k jednání s Francií, ale on prozatím odmítl. V Německu pokračoval pád marky a klesla výroba železa i oceli. Klesla těžba uhlí a dřeva.  V dubnu 1923 se začaly objevovat náznaky kompromisu. Obě západní demokracie se ale tehdy ani později nedokázaly domluvit na společném přístupu k Německu. Německé nabídky z počátku května Paříž i Brusel odmítly. V srpnu 1923 sice Německo akceptovalo francouzské požadavky, ocitlo se ale na prahu krize. Beneš si to nepřál, ale musel zastávat neutrální postoj k Německu i k Francii. Opakoval, že Československo pokládá za svou povinnost udržovat ve svém nejbližším okolí klid a mír.

Dařilo se udržet spolupráci s Rumunskem a Rakouskem, ale i zde jistě byly limity. Spolupráce s Maďarskem probíhala pouze na poli hospodářském. Na hranicích se Slovenskem totiž docházelo ze strany Maďarů k přepadávání úředníků, vpádu obyvatel maďarské národnosti na slovenské území a vyvolávání střetů.

 

Maďarsko     

Na jaře roku 1923 Maďarsko žádalo Společnost národů o stejnou finanční podporu, jakou dostalo Rakousko. Mělo ale oponenta v Benešovi. Tento postoj nevedl k oslabení Maďarska, byl ale komplikací pro československého vyslance v Londýně, kde bylo počítáno s československou podporou při případné internacionální pomoci Maďarsku.

V červnu roku 1923 probíhaly dramatické rozhovory na půdě západních demokratických velmocí ohledně projektu mezinárodní půjčky Maďarsku. Vyslancům Malé dohody se podařilo prosadit proti názoru Britů, aby část úvěru Maďarsku byla použita na umoření reparačních povinností, a poskytnutí půjčky bylo provedeno na základě garancí.

Británie hrozila, že nedá Československu druhou část přislíbené půjčky, pokud nezmění postoj k Maďarsku. Beneš reagoval prostřednictvím vyslance tvrdě. Pokud nebude mít možnost dojednat druhou část půjčky, případně další, do Londýna vůbec nepojede. Postoj vůči Maďarsku byl dle jeho slov neměnný, neboť byl dán Malou dohodou. Beneš se později uklidnil, stejně jako Britové. Malá dohoda dosud jednala konstruktivně a nebylo radno vehnat ji do radikální opozice.

 

Polsko   

Události jara odsunuly jednání o paktu s Polskem. Na přelomu roku sice nastaly lepší podmínky k rozvoji vztahu s Polskem, ale opět se řešila práva na Javorinu. Spor o obec se sotva pár sty obyvateli odložil spolupráci obou zemí o dva roky.

 

Francie

V květnu 1923 byl učiněn krok ze strany Francie prostřednictvím generála Foche, který přijel do Československa, aby jednal o upevnění vztahů obou zemí. Předložil ale vládě návrh spojenecké smlouvy, jakou Francie podepsala před dvěma roky s Polskem. Masaryk a ani Beneš tento návrh smlouvy nepřivítali. Měli obavy z reakce Británie a také Itálie na podpis této smlouvy. Beneš navrhl, aby se nejdříve jednalo o politické smlouvě, která by upevnila jejich příští spojenectví. Již první francouzský návrh zahrnoval protiněmecké spojenectví, ale také závazek pomoci proti případnému útoku maďarskému. Navazoval na smluvní instrumenty malodohodové.

Později byl dohodnut rámec obchodněpolitické dohody ve Francii, ale příprava smlouvy politické příliš nepokročila.

Londýn ale v červenci obchodněpolitickou smlouvu podepsal. Beneš vznesl požadavek, aby Britové naopak vymáhali na Budapešti příslib striktního dodržování mírové smlouvy. Ten nepřinesl podstatný efekt. Odložena ale byla realizace druhé části československé půjčky v souvislosti s projednáváním maďarské záležitosti. To byla vlastně pro Beneše znatelná porážka. Původně chtěl jet po jednání v Londýně přímo na setkání Malé dohody do rumunského královského sídla v Sinaji. Rozhodl se ale jinak. Přijel na pár dnů do vlasti. Ty většinou strávil v blízkosti Masaryka na Slovensku.

 

Malá dohoda

Již 26. července odjel Beneš do Rumunska, aby se zde setkal s rezortními kolegy Ionem Ducou a Momčilo Ninčičem. Na jednání bylo odmítnuto rozšíření aliance o Polsko i o Řecko. Situace na Balkánu se tou dobou komplikovala, neboť došlo k převratu v Bulharsku. Beneš zaujal k událostem v Bulharsku vyčkávací postoj – shodný s postojem jihoslovanské vlády. Vyvinul snahu, aby dohodoví spojenci své postoje, týkající se dění ve střední Evropě, koordinovali s postoji Prahy. Do důsledku jeho snahy úspěšné nebyly.

Aliance deklarovala vyčkávací stanovisko ke krizi v Německu a opakovala i program naprosté neutrality vůči sovětskému Rusku. Bylo vypracováno společné memorandum pro státy Dohody, ve kterém bylo žádáno o hospodářskou i vojenskou kontrolu Maďarska. Aliance dokonce chtěla iniciovat podpis speciálního protokolu mezi Maďary a „velkou“ i Malou dohodou, který měl důsledně regulovat vzájemné vztahy na platformě posttrianonských podmínek. Požadavky se nesetkaly s podporou Britů, ale Maďarsko finanční pomoc stejně nezískalo.

 

Itálie

V srpnu roku 1923 odcestoval Beneš do Itálie. Chtěl poznat politiku této země, a kam směřuje. Setkal se zde s Mussolinim a také s vatikánským sekretářem F. Borgonginim Ducou.

 

IV. shromáždění Společnosti národů

Z Itálie odjel Beneš na shromáždění Společnosti národů. Tam všechny zaskočila zpráva týkající se zastřelení italského generála na albánsko – řeckých hranicích. Pro Mussoliniho to byl důvod k odvetě. Nechal bombardovat ostrov Korfu. Zahynulo několik set arménských uprchlíků z Turecka. Společnost národů mohla demonstrovat svou akceschopnost, ale selhala. Útok byl sice považován za neoprávněný, ale zásadní stanovisko zaujato nebylo. Proti se postavila Francie, které záleželo na italské podpoře vůči Německu. Doporučila vyjít Mussolinimu vstříc a přesunout řešení na pařížskou konferenci velvyslanců. Později projevili nechuť angažovat se také Britové. Beneš se proti Italům moc nevymezoval, ale před Brity a Francouzi utrousil, že nebude-li fašistický režim včas zlikvidován, způsobí v budoucnu mnoho potíží.

Tyto události urychlily podpis smlouvy s Francií. Ochladily se také československo – italské vztahy. Domluva s Polskem nebyla možná vzhledem k Javorině a vzhledem k požadavku Benešovy rezignace na kandidaturu do Rady ve prospěch delegáta z Varšavy. Beneš jménem Malé dohody kandidoval a byl zvolen třiceti hlasy. Polský kandidát dostal sedmnáct hlasů.

Beneš se pokusil o vylepšení vztahů s Maďarskem. Setkal se s premiérem, ministrem zahraničí a financí v Ženevě. Výsledky toto jednání ale nepřineslo žádné. V té době se stupňovala krize v Německu. To stálo na prahu občanské války. Kolovaly informace o přípravě návratu korunního prince, podle dohodových dokumentů válečného zločince, do Německa.

Hlavním tématem IV. shromáždění  Společnosti národů bylo ale odzbrojení. To mělo být zakotveno mírovými smlouvami, ale nebylo realizováno ani poraženými státy. Projednávala se otázka zajištění bezpečnosti formou smlouvy o vzájemné pomoci. Hlavním zpravodajem komise, která se zaobírala tímto problémem, byl šéf československé diplomacie Edvard Beneš. On představil hlavní rysy projektu před plénem Společnosti národů. V něm byla útočná válka klasifikována jako mezinárodní zločin. Signatáři smlouvy se zavazovali, že se tímto zločinem neproviní a zároveň slibují, že pomohou státu, který se stane obětí útočné války. Signatáři mohli uzavírat bilaterální či multilaterální defenzivní pakty. Náklady na případnou ochranu ponesou agresoři. Smlouva měla mít platnost patnáct let a byla spojena s odzbrojením a musela být akceptována všemi stálými členy Rady Společnosti. Přesto Beneš podepsal ještě pakt s Francií, i kvůli krizi v sousedním Německu.

 

Československo – mezinárodní politika

Masaryk a Beneš odcestovali v říjnu roku 1923 na Západ. Polooficiálně navštívili Švýcarsko. V Paříži ještě nebyla podepsána smlouva o spojenectví, ale Masaryk konstatoval, že francouzská politika je mírová. V Londýně se jim dostalo přijetí králem Jiřím V. a Masaryk nadhodil, jak potřebné by bylo upevnit vztahy Británie s mladými státy střední Evropy a snad někdy uzavřít alianci Velké a Malé dohody. Popřel, že by existovala československo – francouzská dohoda a zdůraznil, že je potřeba sblížení Anglie a Francie. Masaryk také hovořil o tom, že se mu nelíbí politika Francie vůči Německu. Smlouvu v Paříži nepodepsal, neboť byla příliš protiněmecká.  Uvědomoval si však, že doba je velmi nejistá a že potřebujeme mít spojenectví s nějakou silnější zemí – vzhledem k situaci v Německu a vztahům s Maďarskem a Polskem.

  1. 10. Beneš naznačoval možnost podpisu československo – francouzské smlouvy. Stavěl se na stranu Francie, ale odmítl vojenskou spoluúčast a oslovil britského vyslance s tím, že Velká Británie by se měla postavit na stranu Francie. Návrat císaře do Německa nebral jen jako vnitřní problém Německa. V tomto duchu se vyjádřil před sněmovnou.
  2. 11. 1923 se v německém Bavorsku tehdy ještě málo známému Adolfu Hitlerovi nepovedl převrat. Vývoj v říši ale kulminoval. Krize se prohloubila s navrácením korunního prince Viléma.
  3. 11. dal Beneš na vědomí prostřednictvím vyslance v Paříži, že podporuje všeobecný diplomatický zákrok a sankce velmocí. Nakonec jen epizodou byl protest na konferenci velvyslanců. Ta připomněla Německu závazky z mírových smluv. Francie zde zaujala střízlivější stanovisko a nezájem na rozšíření sankcí projevila také Itálie.

V Benešovi narůstaly obavy, že se v Německu chystá reakční režim zcela nacionalistický a reakční. To se mu stalo podnětem pro formalizování vztahů s Francií jako garantem existence republiky.  

  1. 12. byl Beneš v Paříži. Vezl sem nové smlouvy o přátelství, které byly postaveny na smlouvách o vzájemné pomoci projednávané ve Společnosti národů. Beneš předpokládal obtíže s jejich prosazením. 27. 12. telegrafoval do Prahy, že jeho text byl s nepatrnými změnami přijat. Strany se zavazovaly k dohodě o opatřeních až v momentu, kdy jejich zájmy budou ohroženy. Francie se nezavázala k automatické vojenské pomoci Československu. O podpisu smlouvy informoval Beneš britského vyslance v Paříži. Podpis smlouvy způsobil podrážděnost; nesouhlasné reakce v Evropě a i tam, kde byla očekávána podpora.

 

Malá dohoda

Ve dnech 11. 1. a 12. 1. 1924 se konalo zasedání Malé dohody.  Jednání bylo zaměřeno na politiku Ruska a nástup labouristické vlády ve Velké Británii. Beneš schválil podpis smlouvy mezi Jugoslávií a Itálií. Bral ji jako protiváhu smlouvy Československa a Francie. Žádal o změnu postoje k půjčce Maďarsku. Za důležité považoval zbavit se válečných dluhů.

 

Přátelská a spojenecká smlouva mezi Francií a Československem

Byla podepsána 25. 1. 1924 v Paříži. Ihned byla napadena německými poslanci. Kritický přístup Itálie nemohl překvapit, trvalé ochlazení vztahů s Británií bylo navenek méně patrné, mělo ale už zůstat trvalé. Při návštěvě Londýna prý Masaryk s Benešem neinformovali tisk pravdivě. Největší hysterii vyvolala smlouva v Německu. Vyšel zde lživý článek, který tvrdil, že Československo je ochotno jít do útočných akcí proti Německu a Rakousku. Beneš se rozčílil, tvrzení berlínského tisku bylo dementováno také vyslancem v Berlíně – Tusarem. Jednání se lháři ho stálo pár let života. Archivář Ministerstva zahraničních věcí Jan Opočenský dohledal, že autoři článku si vypůjčili smlouvy z osmdesátých let devatenáctého století, které vyústily ve válku, a použili je jako podklady ke článku. Jednalo se o německo – rakouské dvojspolkové smlouvy.

 

28. zasedání Rady Společnosti národů

Na tomto zasedání byl přijat model maďarské internacionální půjčky. Byly podepsány protokoly o rekonstrukci Maďarska. To byla porážka malodohodové Benešovy koncepce, která s rekonstrukcí království chtěla spojit i demokratizaci jeho politického systému. V Maďarsku byl nastolen konzervativní a polodemokratický režim ztělesňovaný Horthym a Bethlenem.

  1. 3. 1924 byla v Ženevě podepsána dvojice protokolů o finanční rekonstrukci Maďarska. Signatáři Malé dohody se zavazovali vzdát se jakýchkoliv úkonů, které by se příčily duchu dohod uzavřených za účelem rekonstrukce Maďarska.

 

V květnu 1924 byla realizována v Londýně druhá část půjčky Československu za stejně tvrdých podmínek jako část první. V souvislosti s touto půjčkou se vrátíme do historie. Beneš se při cestě na Západ na konci roku 1920 snažil získat finanční výpomoc, která měla být určena na rekonstrukci hospodářství mladého státu. Výsledek byl nevýrazný, neboť získal jen relativně nevelký francouzský úvěr na nákup cukru a pak příslib půjčky ve výši 250 milionů korun u konsorcia pařížských bank. V Londýně získal jen nezávazné přísliby. Půjčky pro Československo se týkala jednání, která Beneš absolvoval v únoru roku 1922. Jednání o úvěru s bankou Baring se ukázala složitější, nežli se předpokládalo. Baringové žádali záruku. Anticipované půjčky ve výši deseti milionů liber měly být ručeny výnosem z cel a tabákového monopolu, což měla potvrdit speciální zákonná předloha schválená sněmovnou. Beneš takto postavenou podmínku při jednání odmítal. Předběžná dohoda o anglickém úvěru vyžadovala složité hledání kompromisů i mezi ministry, aby mohly být vyplněny alespoň rámcově podmínky kladené Baringy, na které zvláště ministr financí zpočátku odmítal přistoupit. Tehdy ale bylo potřeba řešit přechod výplat nezaměstnaneckých podpor na tzv. gentský systém. Diskuze se vedla kolem zákona na ochranu nájemníků. Tak se také zmiňovaná půjčka stala předmětem zákonné předlohy.

Vývoj v Evropě komplikoval tvůrcům zahraniční politiky Československa jejich záměry. Na jaře roku 1924 byly výraznější rozdíly mezi pravicovým kabinetem v Paříži a labouristy v Londýně. První obětí tohoto trendu byla smlouva o vzájemné pomoci. Proti ní se postavil Výbor na obranu impéria. Osud prvního univerzálního bezpečnostního systému byl zpečetěn. Obě vlády rozděloval také postoj k návrhu nového reparačního mechanismu, tzv. Dawesovu plánu, který měl expertní tým předložit v průběhu dubna. Francie k němu neustále měla výhrady. Situace se uklidnila po volbách ve Francii, kdy se dostala k moci levice.

 

Itálie

V době, kdy probíhaly volby ve Francii, jel Beneš do Itálie. Chtěl stejně jako Jugoslávie uzavřít s Itálií smlouvu. V té době byl v Itálii na dovolené Masaryk.

Hned při první schůzce s Mussolinim byla smlouva dojednána, tedy její obsah. Pakt o „srdečné součinnosti“ zavazoval obě strany k podpoře řádu vytvořenému mírovými smlouvami s Rakouskem a Maďarskem. Nadto zavazoval signatáře k neutralitě v případě nevyprovokovaného konfliktu s třetí stranou. Jednání se dotkla i finančních a ekonomických otázek.

Beneš se snažil jednat také s Vatikánem prostřednictvím kardinála státního sekretáře. Rozhovor ale nepřinesl konkrétní výsledky. Pak jel Beneš za Masarykem, aby dohodl termín oficiální návštěvy Itálie.

Smlouva byla ale v podstatě mrtvým dítětem Benešovy práce, neboť Mussolini se tvrdě střetl s demokratickou a zvláště socialistickou opozicí a její odpor zlomil vraždou předáka. Proto nebyla vůle ze strany Československa podnikat oficiální návštěvu Itálie. Smlouvu měl parafovat velvyslanec v Itálii. Mussolini smlouvu nerespektoval.

 

Na 29. zasedání Rady Společnosti byl posuzován rakouský rozpočet. Byl schválen model mezinárodní maďarské půjčky.

Ve dnech 21. – 22. 6. 1924 se konal první summit šéfů vlád Francie a Británie. Francie musela před záležitostmi bezpečnosti akceptovat řešení reparačních otázek. Byl zakotven nový model německých plateb. Britové účast malých států na jednání vyloučili. Francouzští diplomaté se snažili prosadit přítomnost československých delegátů, ale neuspěli. Do konference tedy českoslovenští diplomaté zasahovat nemohli a byli svědky kompromisů ze strany Francie, která jimi musela vykupovat další spolupráci s Brity.

 

Malá dohoda

Konference se konala začátkem července, kdy se projednávala koordinace společného postupu vůči problémům střední Evropy. Tím byla míněna rakouská a maďarská sanace. Ztroskotalo jednání mezi Bukureští a Moskvou a nezdar zaznamenala také rumunská politika v jednáních s Francií. O tom ale Bukurešť mlčela.

Na konferenci se státy dohodly na úzké spolupráci. Chtěly koordinovat svůj postoj vůči případnému vstupu Německa do Společnosti národů.

 

Beneš

Pět let po válce, ve svých čtyřiceti letech, se Beneš stal důležitým faktorem v mezinárodních vztazích Evropy. Tehdy se také začal více angažovat v domácí politice.

 

V. shromáždění Společnosti národů – září 1924

Na shromáždění byli přítomni šéfové vlád Francie a Británie – E. Herriot a R. Mac Donald. Projednávaly se záležitosti bezpečnostní a problémy s nimi spjaté. Z prvního vystoupení labouristického premiéra vyplýval jeho názor na Smlouvu o vzájemné pomoci, totiž, že je neúčinná. Bylo potřeba vytvořit systém, kde by se mezinárodní spory vyřizovaly arbitráží.

Jak na to reagoval E. Herriot? Podle jeho názoru odzbrojení spojené s bezpečností a spravedlností bez síly je bezmocné. Zdůraznil program bezpečnosti před odzbrojením.

  1. 9. 1924 měl projev také Edvard Beneš. Bližší mu bylo myšlení francouzské, ale ve svém projevu se postavil mezi oba výše uvedené názory. Souhlasil s odzbrojením a arbitráží, ale upozornil, že průmyslová velmoc vyzbrojí svá vojska rychleji než země, kde takový průmysl ani není. Apeloval tedy na to, že pokud není hotova Smlouva o vzájemné pomoci, je třeba zasedat a pracovat.

Následující den mohla být schválena jím komponovaná kompromisní rezoluce, která předurčovala triádu pilířů, z nichž měla vycházet stavba budoucí evropské bezpečnosti v podobě povinné arbitráže. Na jejím podkladě komise dvanácti připravovala příslušný návrh a to pod předsednictvím ministra zahraničí Československa. 11. září Beneš dokončil první náčrt osnovy protokolu a za čtyři dny byla textace dokončena. O návrhu diskutovali politici, nejtěžší ale bylo přesvědčit britského premiéra.

  1. září se Anglie rozhodla respektovat rozhodnutí Rady Svazu národů. Dala k dispozici všechny síly proti tomu, kdo bude útočníkem. Nebylo ale ještě vyhráno. Řada otázek nebyla dořešena. Mezi ně patřilo začlenění Ruska do celého systému a také záležitosti odzbrojení a jeho kontroly.

Ženevský protokol zahrnoval metody řešení kolizí mezi státy arbitráží a hlavně, útočná válka v něm byla prohlášena za mezinárodní zločin. Státy by se zříkaly války jako prostředku k řešení sporů. Protokol nabýval na platnosti tehdy, když ho schválí většina států zasedajících v Radě Společnosti národů a dalších deset členských států. V Československu nebyl žádný problém. Ten nastal ve Velké Británii. Měnila se tam vláda. V čele stanul S. Baldwin a zahraničním sekretářem byl nám dobře známý Austin Chamberlain. Tato vláda rozhodla, že se bude ženevským protokolem zabývat až teprve tehdy, až se k němu vyjádří všechna její dominia.

Zde je vidět, jak obtížná byla, je a vždy bude role ministra zahraničí malého státu. Tehdy, ve dvacátých letech, se možná lidé ještě radovali ze vzniku samostatného státu, ale také si uvědomovali, že zde pohádka nekončí. Naráželi ve svých životech na stejné problémy jako my dnes. Za to, jak vypadá život ve společnosti, neodpovídají jen politické elity národa, ale každý člověk, který je součástí této společnosti. Velice záleží na tom, jak upřímný je každý člověk sám k sobě, ale také k lidem, které má kolem sebe, k těm, se kterými se během života seznamuje a kteří se stávají součástí jeho bytí. Je velice smutné, když dnes zazní z našich obrazovek, že lež je běžnou součástí života. Ptám se tedy sama sebe i Vás:  Je možné postavit svůj život a život společnosti na lži? Jak můžeme od druhého chtít, aby mluvil pravdu, když mu sami lžeme? Na neupřímnosti, klamu, zákeřnosti se tvoří špatně nejen politika.

 

Podklad:

PhDr. Jindřich Dejmek, DSc. – Edvard Beneš, Politická biografie českého demokrata

Titulní fotografie – Renáta Siebenbürgerová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *