Mohlo by vás zajímatSpolečnost

Vláda

Přemýšlela jsem, zda článek nazvat „Vláda“, či „Odsouzení“. Dva pojmy, které vyznačují a pojmenovávají náš život, mimo jiných.

Když jsme se narodili, chovali jsme se naprosto stejně jako jiné děti. Nejdříve jsme si museli uvědomit sami sebe. Potřebovali jsme si uvědomit vlastní tělo a museli jsme se naučit ho ovládat. A protože nám lidé kolem nás pomáhali, začali jsme je rozpoznávat a uvědomovat si role, které v našem životě zastávají.

Postupně jsme poznávali, kam až můžeme zajít, co si můžeme dovolit a jak je můžeme ovládat. Mnohdy jsme byli potrestáni za umíněnost, za snahu si věci vytrucovat či jiným způsobem vydobýt. Měli jsme pochopit, že na tomto světě nejsme sami. Pochopili jsme to?

Dále se ale naše životní programy, postoje, náš přístup k této informaci různí Některé děti jsou učeny zásadám, že je potřeba se svému okolí přizpůsobit, tolerovat ho, respektovat ho, akceptovat ostatní a tak poskytnout prostor ke spolupráci. Bohužel jsou takto vychovávaní lidé v dospělosti většinou zneužiti. Od svého okolí očekávají, že se probudí a začne také spolupracovat. Bývají zklamáni.

Na opačné straně jsou lidé, kteří hned na začátku života pochopí, že co si neurvou, to nebudou mít. Pochopí, že musí jít vlastní cestou a nehledět nalevo ani napravo, aby dosáhli cíle. Je pak otázkou, jak korektní na této cestě jsou.

Lidé se celý život pohybují mezi těmito dvěma polaritami. Jsou ale výjimky, které v životě neopustí dětské střevíčky. Jejich cestu jim již předem připravili rodiče tak, že jim všichni kolem nich mají sloužit.

Někteří lidé po takovém životě touží a tak se stává, že když dosáhnou vytouženého cíle, obklopují se lidmi ochotnými obětovat sebe i jiné. Je toto prostředí zdravé?

Lidé, kteří znají svůj cíl, vytvářejí nátlak na společenství kolem sebe. Ne vždy je ale tento nátlak přínosem.

Společnost má všeobecně potřebu něco vytvářet. Tento produkt má být dále využíván nebo spotřebováván. Pokud se cíl jedince nestane cílem společnosti, měla by zdravá společnost tohoto jedince bojkotovat. Bude ho bojkotovat ta část společnosti, která chce empatii, spolupráci, toleranci?

Stejně jako lidská společnost funguje i naše tělo. Tělo? Je to spojení těla, ducha a duše. Stále více lidí v dnešní společnosti má pocit, že když se nasytí a pravidelně si zacvičí, dělá pro své tělo dost. Je mnoho jedinců, kterým pohyb nic neříká. Může se říci, že je jich stále víc. Nedokáží se odtrhnout od kouzelných obrazovek, které vysílají obrázky, zprávy i podprahové informace ovlivňující myšlení.

Hovoří se o počítačové gramotnosti. Její nedostatek způsobuje, že jsou lidé v podstatě negramotní. Počítač jim zabral obrovské spektrum myšlení a vidění. Lidé se stávají závislými na informacích, které k nim přicházejí, aniž by o nich přemýšleli a hledali i jiný zdroj a vytvářili si vlastní úsudek.

Tak se stalo, že již mnohdy nevíme, kde je pravda, neboť je špatně dohledatelná. Abychom pravdu dohledali, abychom ji viděli, abychom si ji dokázali přiznat, potřebujeme značné množství času, a velmi často se jí nedopátráme.

Mnoho lidí má pocit, že ten čas nemá, neboť žije pod obrovským tlakem. Proto automaticky přejímá vše, co je mu podsouváno. Je pohodlnější věřit, že ti ostatní to s námi myslí dobře. Opravdu to s námi myslí dobře? A jak to máte vy sami se sebou a se svým tělem? Zacházíte se sebou dobře? Nehroutíte se pod tím tlakem? Nemáte strach, že se jednou zhroutíte, neboť jste nuceni nevěnovat sami sobě nyní svou pozornost? Říkáte si, že se to jednou vše obrátí a vy si všechno vynahradíte? Budete mít na to ještě prostor a čas?

Každý má v sobě něco, čemu můžeme říkat vnitřní dítě. To nás kritizuje. Říká, co bychom měli a co bychom neměli. Říká, kde jsme udělali chybu. S jeho pomocí se učíme empatii k sobě samým. Do jaké míry mu nasloucháme? Do jaké míry si dokážeme přiznat vlastní emoce a to, jací jsme lidé?

Společnost je odrazem myšlení a jednání jednotlivců. Myšlení a jednání jednotlivců se odráží v jednání celé společnosti. Lidská společnost alibisticky dovolila, aby jí ovládala hrstka lidí, a tím se zbavila odpovědnosti. Ta hrstka převzala odpovědnost a získala prostor k manipulaci lidskou společností. Nasměrovala její pohled kam potřebovala a rozhled byl lidem, společnosti téměř odepřen.

Tento vývoj nebyl započat nyní, ani před čtyřmi nebo osmi lety, ale v hluboké, opravdu hluboké minulosti. V dobách, kdy člověk pochopil, že mu práci a život usnadní nástroje. V současnosti si ale můžeme myslet, že nás tyto nástroje mohou i zničit. A teď jsem si uvědomila, že i v minulosti byly vyráběny nástroje, které lidem život ničily – zbraně. Dnes ovšem mohou mít zbraně účinek vysoce destruktivní.

Momentálně mám pocit, že žijeme na hraně. Čekáme už jen kdo, kdy a jak použije jaderné zbraně a naši společnost zničí. Ruku na srdce – je taková společnost zdravá? Nezpronevěřila se sama sobě?

Je to jako s naším tělem. Teprve tehdy, když vážně onemocní, uvědomíte si, že je něco špatně. Dokážete si přiznat, že jste ho nikdy neakceptovali? Uvědomíte si, že jste si nevšímali svých pocitů, emocí a neustále jste se snažili překřikovat a neslyšet varovné hlasy? Ono je těžké rozeznat, co je varovným hlasem, a co je strachem. Sebepoznávání je neustálá práce. Na to my ale nemáme čas. Raději se necháme vést, protože ti, kteří nás vedou, vědí vše lépe nebo se alespoň tak tváří. Víme my ale, jak jsou na tom sami se sebou? Občas nás tak mohou zavést do slepé uličky.

Za mého dětství a mládí se politici pyšnili prací lékařů a jejich schopnostmi prodlužovat lidem život. Tehdejší společnost tedy vůči starým lidem zaujímala jiný postoj, než je tomu dnes. Staří lidé se stávají společenskou zátěží a současná vláda již prohlašuje, že tedy ona ne, ale ty další vlády budou muset prodlužovat věk odchodu do důchodu. Současná společnost dehonestovala nejen staré lidi, ale také fungování tradiční rodiny.

Vlády jsou pod nadvládou korporací a ty způsobují, že řídící systémy státu v čele s vládou občany státu zbavují důstojnosti. Došlo k tomu postupně. Vše začalo hned po revoluci, když k nám v typických teplákovkách začali přijíždět první občané z Ukrajiny. Uvědomili jste si, že byli ochotni opustit vlastní rodiny jen proto, aby zde vydělali peníze a mohli je posílat domů? To ale nebyl program našich uprchlíků, kteří utíkali z naší republiky v letech 1938, 1948 a 1968, kdy končili na Západě v záchytných táborech. Tito prchající Čechoslováci si zachraňovali životy s  vědomím, že se již nikdy do republiky nemohou vrátit. To byl ostatně také program občanů Vietnamu, když k nám po roce 1989 přicházely celé jejich rodiny. Ukrajinci – to ale byla a je levná pracovní síla. Skončila doba, kdy firmy stěhovaly svoji výrobu do Asie. Čína se zásluhou korporátů stala bohatou zemí razantně ovlivňující světovou ekonomiku. Zdá se, nebo se mýlím, že západnímu světu nikdy nevadilo, že to není země demokratická? Jak je možné, že západnímu světu nevadilo, že v této zemi se nedodržují a nikdy nedodržovala lidská práva? Jak je možné, že západnímu bloku vadilo fungování východního bloku? Ekonomika a levná pracovní síla zatím vždy zvítězily.

Korporace si tedy nyní vyhlédly Evropu. Penězi byli, jsou a budou pohánění všichni ti naši občané, kteří i dnes jezdí pracovat do Německa nebo Rakouska. Jenže my, obyvatelé našeho státu, jsme jen nevydělávali peníze, ale po práci jsme se starali o domácnosti, děti, rodiče, zahrady, nemovitosti …. Pracující Ukrajinci tuto povinnost postarat se o rodiče či o děti ponechali na širší rodině ve své rodné zemi. Zde se mohli soustředit na svůj cíl – vydělat peníze. Pro vládu, pro korporace je nejdůležitější ekonomika. Je to hra čísel, kde se nebere ohled na lidské osudy. Jeden předseda vlády dokonce kdysi prohlásil, že je jedno, odkud peníze pocházejí.

Celý evropský multikulturalismus není ničím jiným než transport levné pracovní síly do Evropy, bez ohledu na bezpečnost původních obyvatel. O tom, jak nás vlády zaprodaly a kdo kým manipuluje, svědčí současná situace, kdy jsou Evropané udržováni ve strachu z nemoci a z války. Strach vede občany k poslušnosti. Vždyť mnohé z nás strachem ´vychovávali´ již naši rodiče. Za neposlušnost jsme byli tak potrestáni, že jsme stejnou věc podruhé neudělali. Zároveň jsme se ale naučili, že překonáváním strachu vyspíváme, zrajeme, rozvíjíme své schopnosti. A na to se musíme rozpomenout, pokud budeme chtít přežít.

Celý náš život je o nastavování hranic. Hranice si musíme udržovat jako jednotlivci tím spíše jako společnost. A kde naše hranice končí, tam začínají hranice toho druhého. Kdy už jako lidé, jako společnost řekneme:

A DOST!!!

 

 

Foto: Ivana Šmucrová