Říkají nám tato slova v dnešní době něco? Známe jejich význam? Mají pro nás význam? Mají stále svůj význam. Neztratila ho. Někteří z nás ho ale pravděpodobně neznají, neboť se podle nich nechovají.

Pokud by dnešní společnost tato slova znala, byla by si vědomá jejich významu a nemohla by dospět tam, kam za třicet let dospěla.

Naši předkové, ač žili pod diktátem jedné strany, ač žili v období 2. světové války, v období protektorátu, nebo i za první světové války, tato slova jako úcta, respekt a sebeúcta znali a uznávali a byli tak schopni postavit se strachu.

Děti byly vedeny k úctě, k respektování rodičů, prarodičů, sousedů … Všichni věděli, že pokud by se vůči někomu zachovali špatně, vzápětí by se jim to vrátilo ve formě, které se nechtěli vystavovat. Děti mohly být potrestány výpraskem, mohly jít spát o hladu. Dospělí mohli přijít například o odměny, o dobré postavení – a kdo se chtěl vystavovat pomluvám? Ač byli ovládáni strachem a k respektu donuceni, nechyběly ve společnosti úcta a sebeúcta.

Pomluvy, urážky bolí. To snad ví a na svém těle pocítil alespoň jednou každý z nás. Každý by tuto bolest měl zažít, aby ji druhým sám nezpůsoboval. Jak se říká – chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě. To stále platí.

Dnes, v době technologické, lidé pozbývají vlastní sebeúcty, když se k článkům uvedeným na různých internetových portálech a platformách vyjadřují značně nevybíravým způsobem. Skrývají se při tom za různá smyšlená jména a přezdívky. Mnozí si za to ještě nechávají platit.

Co je to vlastně sebeúcta? Není snad v pohádkách doporučováno, že se nemáme před nikým povyšovat a ani ponižovat? Co to znamená? Nehrajeme si často na to, co nejsme? Jakým způsobem se projevujeme? Většinou platí, že člověk, který je opravdu vzdělaný, inteligentní, chytrý, nemá potřebu na sebe upozorňovat. Tím je snad řečeno vše.

Každý člověk, každá rodina, každá společnost ukazuje, jak je jedinečná. Říká se, že jak žijeme tady a teď, utváříme naši budoucnost. Máme nějaké cíle? Co pro ty cíle jsme ochotni udělat tady a teď? Chceme mít nějakou budoucnost? Chceme krásnou budoucnost pro budoucí generace? Co pro ně děláme tady a teď? Neděláme stejné chyby jako naši rodiče a prarodiče? A neříkali nám naši rodiče, že se máme učit z chyb druhých?

Celé generace, které nezažily válku, dnes vytýkají Edvardu Benešovi, že vydal bez boje naši vlast Hitlerovi. Víme my ale ještě dnes, co je vlast? Co to slovo znamená? Vzpomínám si na výpověď kdysi slavné československé krasobruslařky Áji Vrzáňové, která emigrovala do USA. Vzpomínám si, jak byla šťastná, že se dočkala roku 1989, kdy se otevřely hranice a ona se mohla podívat domů. Po Československu se jí stýskalo. Měla zde své kořeny.

Ví dnešní mladá generace, co to jsou ty kořeny? Ví, co je to láska k vlasti? Ví, že k místu, kde se člověk narodil, nebo kde se narodili jeho předkové, má každý z nás nezrušitelnou vazbu? Jak si jinak vysvětlit reakci Maročanů, žijících ve Francii, na očekávaný zápas Maroka s Francií na mistrovství světa ve fotbalu v Kataru v loňském roce? Přednostně se ke slovu přihlásily africké kořeny a teprve pak vazby k nové vlasti.

Obraz Evropy se neustále mění. Jsou ničeny původní hodnoty? Co jsou ty hodnoty? Co považujete za dědictví našich předků? Znovu pokládám otázku: co vytýkáme Edvardovi Benešovi? Nevydáváme snad my naši zem po dobu třiceti let zahraničním investorům zcela bez boje? Nerozprodáváme naši zem kousek po kousku? Co se budou budoucí generace učit o Václavu Klausovi, o Miloši Zemanovi, o Andreji Babišovi či o Petru Fialovi? Kdy skončí rozprodávání našeho státu? Co můžeme my dnes vytýkat Edvardu Benešovi, ptám se opět?

Poslední z medializovaných bitev se svádí o letiště u obce Líně, nalézající se několik kilometrů od Plzně. Údajně se jedná o páté nejvytíženější letiště v Čechách, které má být zničeno jen proto, že zde má vyrůst továrna na výrobu baterií do elektromobilů, tzv. gigafaktory.

Nejlépe se nové tovární haly staví na rovině. Čím se nechají starostové okolních obcí přesvědčit? Tady se ukáže, kdo má větší moc – občané, nebo politická vůle? Musíme si položit otázku, proč chce německá firma tento závod stavět v Česku a nikoli ve více jak osmdesátimilionovém Německu? Je zde výstavba takového závodu stále ještě cenově výhodnější? Nechrání si Německo daleko více svůj zemědělský půdní fond? Proč chce firma vybudovat tyto haly v Čechách, když se v souvislosti s probíhající inflací v médiích otevírala otázka stěhování automobilky Škoda?

Považujeme vydání Československa v roce 1938 bez boje za chybu? Proč jsme se tedy nepoučili? Je nám bližší košile než kabát? Dáváme přednost osobnímu zisku před dopadem našeho řešení na společnost? Nemůžeme si v žádném případě život na našem území v době první republiky idealizovat. Republika byla mladá a nezkušená, ale měla jednu výhodu. Neměla sice přístup k moři, ale přesto patřila k nejbohatším oblastem Rakouska – Uherska. Edvard Beneš svým ústupem v roce 1938 zabránil jejímu zničení, ať se nám jeho jednání dnes líbí či nelíbí. Těžko soudit, když jsme v té době nežili. Kolik závodů bylo na konci druhé světové války rozbombardováno stejně, jako plzeňské Škodovy závody?

V období totality se Československo ocitlo v izolaci. Bylo to špatně? Někdy se člověk dnes sám zavírá do izolace, aby byl schopen uchopit a pochopit sám sebe. Jenže komunisté tehdy, stejně jako my dnes, zavírali oči před minulostí. Naše minulost je budována odpradávna také vztahem muže a ženy. Jaké byly jejich vztahy dříve a jaké jsou dnes? Byly, jsou a budou vždy komplikované. Je ale život jednoduchý? Vždy si musíme položit otázku, zda k lidem kolem sebe, včetně osob opačného pohlaví, přistupujeme s úctou a s respektem. I když se k nám podobné úcty a respektu od nich nedostává, nemusíme se stydět sami za sebe.

Sebeúcta je uvědomění si sama sebe, uvědomění si, jakým způsobem jednám, prezentuji se a snažím se, abych se za sebe nemusela stydět. Sebeúctu získáváme zpětným pohledem spojeným s analýzou situace. Nesmíme si proto plést sebeúctu s egem.

Pokud projevujeme druhým osobám i osobám opačného pohlaví úctu a respekt, jsme otevření spolupráci, komunikaci a osobnostnímu růstu. Naše ego nás izoluje, separuje, neboť svým jednáním chceme ukázat svoji jedinečnost.  Každý z nás je jedinečný, každý z nás se někdy potřebuje uzavřít do izolace, aby uviděl a uslyšel sám sebe. Zejména, když je zraněn. Potřebuje se podívat sám na sebe, uchopit sebe sama, uhladit rozbouřené emoce, získat stabilitu tím, že si uvědomí své hranice. Teprve pak je schopen vykročit do dalšího dne, vztahu, zaměstnání, společnosti …

Egoistický člověk ale vidí neustále jen a jen sám sebe a nevidí lidi, zvířata, přírodu, život kolem. Vidí jen osobní prospěch. Pro tento svůj cíl je schopen udělat cokoli – obětovat své přátele, odpůrce, zvířata, přírodu, společnost …

Společnost je nemocná, pokud je řízena egoisticky. Pokud ale chceme někoho kritizovat, podívejme se nejdříve sami na sebe. Jsme tak dokonalí, tak bezchybní, že máme právo kritizovat někoho druhého? Máme samozřejmě potřebu si druhé idealizovat. Proč tomu tak je? Hledáme oporu, hledáme někoho, kdo nám ukáže cestu, kterou budeme ochotni přijmout?

Edvard Beneš a jeho předchůdce T. G. Masaryk byli takovými vůdci a obklopovali se lidmi sdílejícími stejnou myšlenku – myšlenku samostatného státu. Tuto myšlenku s nimi sdílel i lid, jinak by se nikdy nemohlo říkat Masarykovi tatíček.

Nesmíme ale také zapomenout, že jedna věc je myšlenka, která určuje cíl, a druhou věcí je cesta k onomu cíli. Na této cestě se lidé mnohdy rozcházejí, někdy jen na čas, jindy natrvalo. To je ale život. T. G. Masaryk a jeho seskupení Maffie měli cíl, který dokázali naplnit. Proto si zaslouží respekt, úctu. Nesmíme zapomenout, že k dosažení onoho cíle neměli svého času ani ta média, která mají politici dnes. Jediným zdrojem informací pro ně byly noviny.

Cíl nám určovali i komunisté svými pětiletými plány a svou ideologií, protože si uvědomovali, že lidé, společnost potřebují určité vedení. Jen to s tím vedením přeháněli, když nerespektovali přirozené právo člověka na informace, když nerespektovali myšlenky, plány, které se jim nehodily pro jejich cíle.

Nastal rok 1989 a společnost ztratila svůj cíl. Jediným cílem bylo dohnat kapitalistický Západ, a to i za cenu utahování opasků. Ve společnosti, která nemá cíl, sílí korupce. Majetek státu je rozprodáván k obohacení jednotlivců a moci se postupně ujímají korporace, které byly na převzetí moci v postkomunistických zemích připraveny. Jak jsou vedeny korporace? Jak je veden stát?

Vedení korporací, zejména když ve vedení stojí jedna osoba, jedna rodina, je stabilnější než vedení státu, kde se vlády neustále v souvislosti s volbami proměňují. Možná i z toho důvodu jsou vlády slabé a nestabilní, a proto podléhají řízení korporacemi. Na naplnění snů, mnohdy nereálných, mají jen krátké období. Lidé toto vše po dobu třiceti let jen pozorovali s pocitem, že jsou sami a nic nezmohou. Členové vlády si říkají, že to mají jen na čtyři roky, a tedy co mohou dělat? Co mohou změnit?

Všichni můžeme udělat obrovskou změnu, když se vrátíme ke svým kořenům, uvědomíme si, že jsme Češi, Moravané, Slezané, kteří se nikdy nevzdávali. První jsme do osidel nacismu spadli, když nepočítám připojení Rakouska k Německu, a poslední jsme na území Evropy byli z těchto osidel osvobozeni, což se na nás také podepsalo.

Pokud vytýkáme Edvardu Benešovi, že se vzdal bez boje, budeme ho následovat? To neznamená, že bychom měli bojovat po boku Ukrajinců na jejich bojištích. Každý z nás by si ale měl uvědomit, zda to, co dělá, přináší dlouhodobý prospěch nejen jeho osobě, jeho rodině, ale také jeho širšímu okolí a jeho vlasti.

Pokud vedeme nějaký svůj vnitřní boj sami se sebou, určitě není přínosem, pokud vede k našemu sebezničení, k sebedestrukci, ke smrti. Měli bychom se v takovém případě naučit pochopit sami sebe. Měli bychom si ujasnit, proč v nás takový vnitřní boj vznikl, třeba i prostřednictvím někoho dalšího, komu důvěřujeme. Jedině tak se rozvíjí ochota spolupracovat a to prostřednictvím komunikace, naslouchání a sdílení bolestí, ale i radostí života. Nedílnou součástí takového procesu je úcta, respekt, strach, sebeúcta.

Foto: Ivana Šmucrová