Pokládám si otázku, pokládám vám otázku: kdy jsme se naučili lhát? Kdy jsme lhali? Kdy jsme lhali naposled? Komu jsme lhali? O čem jsme lhali? Nelžeme si také sami sobě? Neztrácíme se v těch lžích? A nestává se lhaní společenskou normou? Zdá se, že je jednodušší lhát, než hovořit pravdivě.

Lhaní bylo od našeho dětství spojováno se strachem. Lhali jsme ze strachu z učitele, ze strachu z rodiče. Tento model jsme pak přebrali do dospělosti, kdy lžeme ze strachu z autorit. Otázkou je, jak jsme se zachovali, když na nás prasklo, že lžeme? Někdo se zachoval jako hrdina a postavil se pravdě čelem. Možná, že se z toho lhaní pro svůj další život vyléčil.

Byli ale tací, kteří, přestože se přišlo na to, že lhali, zatloukali i nadále. Jako kdyby slyšeli MUDr. Plzáka, který říkal: „Zatloukat. Zatloukat. Zatloukat.“ On to ale myslel v jiné souvislosti.

Tak se ale v mnoha případech stane, že rodič uvěří raději svému Milánkovi, Petříkovi, Jiříčkovi než jeho spolužákovi, spolužačce, a v konečném důsledku nemusí věřit ani učitelce, neboť ta se svými žáky netráví ve škole sto procent času. Když se tak stane, lháři naroste sebevědomí a je si jist, že mu to u rodičů projde opět.

Tuto podporu získávají děti u rodičů, kterým nefunguje jejich partnerský vztah a problémy dítěte ve škole – to už je na ně moc. Později hledají viníka problémů jejich dítěte. To už ale bývá pozdě, neboť pro dítě se tento způsob jednání stal automatickým při každém dalším problému. Dítě roste, klackovatí a postupně se z něho stává člověk, který svým lžím bezmezně věří a je ochoten se pro tu lež s vámi i třeba poprat.

A tak se nyní sama sebe i vás ptám: je dnešní doba pravdivá? Jak můžete žít a být pravdivý, když všichni kolem vás lžou? Jak mohou všichni kolem vás žít a myslet si, že žijí tou pravdou, kterou k nim vysíláte, ale vy tomu svému okolí lžete?

Společnost nemůže být upřímná a pravdivá, pokud život, kterým žije, není postaven na pravdě. Nyní nastává, nastupuje, zvláštní doba. Na povrch vylézají různé lži, na kterých byly postaveny principy, pravidla, ale i zákony současné společnosti. Ti, kteří permanentně lhali, se budou snažit, stejně jako děti, skrýt se před výpraskem někam do kouta. Budou prosit a škemrat.

Má rodič s takovým dítětem slitování? Rodič dítě v koutě nenechá, ale snaží se ho z toho kouta vytáhnout a postavit se vůči němu tak, aby si muselo vyslechnout ortel, který nad ním vynese. Fungující společnost nelze stavět na lži stejně jako stát, národ, kolektiv, rodinu. Harmonie a spolupráce vzniká na základě upřímnosti, nikoli na lži. Na základě lží vznikají války nejen v rodinách. Války slouží k čemu? Aby se maskovaly lži. Útočník maskuje pravdu. Dětský kolektiv nesnese někoho, kdo se odlišuje.  Vymýšlí si proto důvody k útoku a napadený se této lži snaží postavit čelem s veškerou upřímností. Skutečný útočník může být jen jeden, ale kryje se celým kolektivem dětí, které se mu ve skutečnosti samy bojí postavit. Raději mu dokonce ještě pochlebují.

A jak si společnost vede v rusko – ukrajinské válce? Kdo je útočník? Kdo je obránce vlastních hodnot? Ještě složitější je pro nás situace na Blízkém Východě! Kdo je zde útočníkem a kdo napadeným?

Budeme čekat a věřit, že skutečná pravda bude odtajněna. Přece nechceme, aby se naše děti a vnoučata učily ve školách lžím. Tak, jak chceme přesnost v matematických výpočtech, chtějme a vyžadujme vidět, slyšet a učit se pravdě i v dějinách naší společnosti.

Žijeme v tak technologicky přesné době, že bychom tuto přesnost měli také žít. Lež není o přesnosti. Lež je lež.

Foto:  Eva Youssef (Švýcarsko)