HistorieSpolečnost

T. G. Masaryk aneb zamyšlení druhé

Přemýšlela jsem o tom, milý čtenáři, jak započít mé druhé zamyšlení o osobě T. G. Masaryka. Při četbě některých literárních děl, obírajících se jeho životem, si ho můžeme idealizovat – a pak utrpíme psychickou ránu, když se od kohosi dovíme, že nechal v době své prezidentské funkce střílet do lidí. Je to ale pravda?

František Emmert ve své knize Tomáš Garrigue Masaryk píše o velké mostecké stávce, která vypukla v roce 1932 a účastnilo se jí dvacet pět tisíc horníků a dělníků. Trvala čtyři týdny a vypukla v důsledku snížení mezd, propouštění a důlního neštěstí, při němž zahynulo osm horníků. Protesty organizovali komunisté a sudetoněmečtí nacionalisté. Polovina horníků byla německého původu a snad právě proto tato stávka zajímala i Adolfa Hitlera. Byli při ní zastřeleni dva dělníci. Dle komunistické historiografie byl vytvořen mýtus, že Masaryk během této stávky nechal střílet do lidí. Neměl k tomu ale pravomoc, odpovědnost ležela na tehdejší vládě a zejména na ministrovi vnitra.

Tím byl v letech 1929 – 1932 JUDr. Juraj Slávik. Byl to slovenský právník a československý politik, který zastával protikomunistické postoje. To se projevilo např. tvrdými policejními zákroky proti komunistickým demonstracím. Závěr svého života trávil v exilu v USA. Jako zajímavost ale musím uvést, že byl jedním ze tří významných velvyslanců Československa slovenského původu, který odmítl uznat platnost okupace Čech a Moravy.

Ve výše uvedené knize se dovíme, že v době, kdy byl Masaryk zvolen prezidentem, pobýval v USA. Zpět cestoval lodí. Z Velké Británie jel do Čech přes Francii, Itálii a Rakousko. Musel se vyhnout Německu zmítanému chaosem a revolucí. 20. prosince dorazil na hranice do prostoru Dolního Dvořiště. Jen pro doplnění – v Praze ho vítal jeden milion lidí. Masaryk toužil po americkém modelu vlády, kdy je prezident předsedou vlády, to se mu ale nikdy nepodařilo prosadit. Prozatímní Ústava ze 13. listopadu 1918 nedávala prezidentovi velké pravomoci. Uvědom si tedy, milý čtenáři, že vláda byla sestavena dříve, než Masaryk dorazil do Čech, a stejně tomu bylo s Ústavou.

V Hovorech s T. G. M., které psal prezident ve spolupráci s Karlem Čapkem, T. G. Masaryk uvádí:

„Když se dělala ústava, představovali si mnozí, že funkce prezidenta republiky bude více méně reprezentativní, de facto bez možnosti zasáhnout přímo do politických událostí.“

Masaryk uplatňoval svůj vliv pomocí Švehly a jiných; zasadil se o to, aby prezident měl právo nejen schvalovat návrhy vlády a parlamentu, ale i účastnit se vládních porad a iniciativně vystupovat podle potřeby i v parlamentu. Šlo mu o to, aby byla zajištěna odbornost administrativy a vlády.

Zajímavé je také jeho vyjádření: „To se rozumí, mnoho starostí mně dělaly politické a administrativní otázky denní. Jen si vzpomeňte na začátky republiky, na valutní rozvrat kolem nás, na občanské boje a puče ve všech skoro sousedních státech; už skoro zapomínáme, co v které chvíli bylo nebezpečnější, zda hospodářská zbědovanost či vina komunismu nebo desperátní převratové pokusy poražených vrstev starého režimu.“

Nemusíme jít v naší historii do velké hloubky. Vzpomeňme si na boje o název naší vlasti po roce 1989, kdy název státu Československá socialistická republika byl změněn na Československou federativní republiku. Později byl změněn na Česká a Slovenská federativní republika. Ten se používal až do 31. prosince 1992. Nástupnickými státy se od 1. ledna 1993 staly dva samostatné státy, Česká republika a Slovenská republika. Kolik administrativních změn toto rozdělení způsobilo? Nesmíme ovšem zapomenout, že toto rozdělení proběhlo v relativním klidu. Když vznikala první republika, rozpadalo se rakousko – uherské mocnářství. Vznikaly nové země, které se zároveň zotavovaly z útrap světové války a obíraly se vlastními problémy.

Jan Patočka ve své knize Co jsou Češi? píše, že se Češi tehdy ocitli v izolaci a to jak ve střední Evropě, tak také v širších souvislostech evropských. A teď jednu informaci: Jsme jedineční. Náš stát vznikl jako jediný zdola nahoru, vybudován společností, v podstatě maloburžoazní. Ve všech ostatních zemích kolem nás byla vždy vládnoucí třída připravována na svůj budoucí úkol. Je tomu tak i v současnosti. Například ve volbách ve Francii byl zvolen za prezidenta Emmanuel Macron. Kromě dalších studií absolvoval v roce 2004 École Nationale d´Administration (ENA) ve Štrasburku. Na této škole studují absolventi vysokých škol. Jsou zde připravováni pro práci ve veřejné administrativě. Škola je veřejností vnímána jako nástroj reprodukce společenských a hospodářských elit.

Zpět ale k naší první republice a knize Jana Patočky. Upozorňuje v ní, že jsme byli jediní, kteří viděli první světovou válku jako nový začátek. Ostatní považovali válku za katastrofu. My jsme se tehdy mohli opírat pouze o ctižádostivou, ale málo reálnou francouzskou politiku. Anglie se nechtěla na pevnině angažovat, a už vůbec ne kvůli Čechům.

Fakt, že si Masaryk byl vědom toho, co bude následovat po vzniku samostatného Československa, dokládá svědectví jeho publikace Budoucí Čechy, kde píše, že Čechy přirozeně vezmou na sebe svůj díl státního rakouského dluhu z doby předválečné; ale odmítnou brát na sebe podíl na dluhu vzniklém za války. Finanční stav Rakouska – Uherska je, dle jeho slov, choulostivý. Samostatné Čechy budou musit začít vlastní správu se značným finančním břemenem. Počítá s tím, že po válce bude nezbytná přísnější finanční správa.

Zajímavá je i následující citace ze stejnojmenného dokumentu: „Národní menšiny v Čechách. – Protože není mým úmyslem tajiti nesnáze, jež se naskytají při zřízení svobodných Čech, jest třeba upozorniti na otázky národnostních menšin. Český stát bude sestávati, v okrouhlých číslech, z 9,000.000 Čechův a Slováků, z 230.000 slezských Poláků, z 3,000.000 Němcův a ze 150.000 slovenských Maďarů. Třebaže se zasazujeme o princip národnostní, toužíme zachovati své menšiny.“ Masaryk ukazuje, že si je vědom toho, že nová Evropa nebude vybudována na základě přesně národnostním a že bude potřeba respektovat národnostní menšiny, které budou i na území našeho nově vzniklého státu.  Můžeme se tedy dočíst následující: „Češi vždy se domáhali práv stejných, nikoli vyšších. Díky ústřední poloze bude zájmem Čech popřáti všech těch práv Němcům i oběma menším menšinám. Zdravý lidský rozum toho vyžaduje.“

Jak se říká – člověk míní, život mění. Jak napsal filozof Jan Patočka v již citované knize, vznikem republiky se českému národu splnilo národní přání. Nacionalistický výklad v rámci Ústavy se ovšem stal státu osudným. Znásilňoval ve jménu Ústavy domácí Němce a také Slováky. Tím je stavěl do služebného postavení v cizích zájmech. Přesto si Slováci vytvořili vlastní řeč. Výnosem vlády od listopadu 1918 byla poprvé uzákoněna slovenština jako státní a vyučovací jazyk na území země slovenské, přičemž se čeština považuje za rovnocenný jazyk. Do té doby byla úředním a vyučovacím jazykem maďarština.

Když Masaryk podepisoval v USA Pittsburgskou a Filadelfskou smlouvu s představiteli krajanských spolků, podepisoval obě svým jménem a sliboval Slovensku i Podkarpatské Rusi autonomii. Po válce a vzniku republiky se veškerá moc centralizovala do Prahy. Ve vládě byl zřízen post ministra pro správu Slovenska. Tu zastával Vávro Šrobár. Jeho úkolem bylo zajistit politické a administrativně právní začlenění Slovenska do nové republiky. Sliby, které tedy podepsal Masaryk v uvedených smlouvách svým jménem, naplněny nebyly.

Všichni víme, že sami odpovídáme za svůj život a ten se vyvíjí podle našich rozhodnutí, která jsme během života učinili. Jsou to okamžiky, které rozhodují o našem bytí i nebytí. Tak můžeme konstatovat, že by se možná náš stát rozvíjel jinak, kdyby 4. května 1919 nezahynul Milan Rastislav Štefánik krátce před přistáním na bratislavském letišti, když se vracel ze zahraničních cest. Byl Masarykovým velmi nadaným žákem a byl o generaci mladší.

Další Masarykův žák Emanuel Rádl napsal, že jsme v době vzniku první republiky promarnili šanci být státem, jakým je dnes Švýcarsko. Stačilo jen podřídit jazykový nacionalismus principiálně demokratickému pojetí. Mohl vzniknout stát, jenž by stál v tehdejších bojích o uspořádání života zřetelně na straně sociálně rozšířené demokracie.

Jan Patočka ve své knize Co jsou Češi? popisuje Masaryka jako bojovníka od mládí. Svému národu se vnutil silou důvodů a činů, nikoli popularitou, nesnažil se servírovat lidem to, co jim chutnalo. Jistě, byl ušetřen rozhodování o válce a míru. Zasáhl ale, když válka vypukla. Nikdy nekapituloval, ani v nejtvrdším okamžiku.

Při četbě literárních pramenů, které se zabývají jeho životem, jsem musela konstatovat, že na post prezidenta se připravoval celý život. Stal se jím v osmašedesáti letech, neustále plný sil. Nepřestával prahnout po vzdělání, po poznání neznámého, do posledních dní svého života.  Ano, měl štěstí na příležitosti, ale dokázal je využít, a musíme zdůraznit, že jim šel naproti. Neustále na sobě pracoval, a tedy nečekal, že příležitost přijde sama.

Máme tendence vidět osobnosti bíle nebo černě. Neuznáváme nic mezi. Podívejme se ale sami na sebe. Zachovali jsme se opravdu vždy v životě čestně? Nemáme nějakou třináctou komnatu? Jsme si opravdu jisti, že jsme byli nebo jsme ke svým dětem, podřízeným, ostatním členům rodiny nebo kolegům v zaměstnání vždy spravedliví? Důsledky svého konání vidíme a poznáváme „na vlastní kůži“ až později.

Na závěr bych chtěla použít slova Karla Čapka, která napsal o T. G. Masarykovi v den jeho smrti 14. září 1937. Ve své knize Jiná doba, stejný osud – T. G. Masaryk, Václav Havel je citoval její autor Jan Bauer.

„Všechno dějinné, ať jsou to činy sebevětší, zůstává časné; samy dějiny se mění dějinami, skutkové zapadají nebo rostou podle svých následků nebo v paměti lidské; jediné neměnné, jediné nad čas a nepřehodnotitelné je, jakým byl člověk člověkem, jakou byl duší. Dějinný Masaryk poroste, pokud národ československý bude mít štěstí a úkol žít a tvořit své vlastní dějiny; ale vedle Masaryka dějinného stojí a musí nám stát Masaryk věčný, duch duše, člověk, osobnost – jmenujte to jakkoliv; je to právě to nesmírně lidské, co smrtí zaniká, a přece jediné nad čas…“

 

Text byl napsán v r. 2017 a stal se podkladem pro článek Masaryk a pohrabáč – časopis Šifra – www.casopis-sifra.cz  – září 2017