Jací jsme – pokračování

Musím konstatovat, že jsem byla velice překvapena knihou Ferdinanda Peroutky, která nese stejný název, jako tento článek.

Píše v ní, že sociolog, zkoumající národní povahu, může čerpat z pozorování národní literatury a umění. Národní charakter se projevuje v písmu, v kresbě, v malbě. Můžeme s tímto názorem nesouhlasit? Literatura ale nevyjadřuje jen skutečnost, ale i touhu. Naše literatura projevovala, dle Ferdinanda Peroutky, daleko častěji než literatury jiných národů touhu uniknout svému prostředí a ponořit se do představ a kultur cizích. Píše, že umělci jezdili s nadšením do Paříže. Život, který při tom zanechávali doma, zdál se jim chudý, šedivý, žalostný, a byl tedy podle nich překážkou umění. Nechováme se ale my dnes zcela stejně –  a nemusíme být umělci?

Dále si dovoluji z knihy citovat následující text: „Nemá-li umění dostatečné skutečnosti nebo nedovede na ni navázat, potácí se, potlouká od jednoho vzoru k druhému, nemá sil, aby si vytvořilo tradici, a tak nastává ono nedomýšlení, neodpovídání a nedodělávání.“

A tak se ptám, jaká témata zpracovává současná literatura? Co čte dnešní mládež? Čte vůbec? Jaký kulturní odkaz zanechá současná generace našim potomkům? Jaké kulturní tradice jsme převzali od předků a předáváme je dále? Jak dnes prožíváte Velikonoce, dožínky, vánoční svátky? A to je vše?

Tesat do kamene bychom měli následující věty: „Nenaučili jsme se přikládat si dostatečnou důležitost a hledat svět u nás. A tak si jako lidé, jejichž osobnost není silně vyvinuta, dáváme velmi mnoho vyprávět o jiných. Diletantismus je jedna z našich národních vloh.“

Vždy jsme se zhlíželi v Západu a neviděli jsme sami sebe. Bylo tomu tak v dobách totality a je tomu i dnes. Jsme tak oslepeni Západem, že nevidíme nebo nechceme vidět chyby, které Západ činí? Bylo jasné, že lidé využijí příležitosti a po otevření hranic začali jezdit za prací do kdysi zapovězených zemí. A měli úspěch. Měli úspěch? Velké uplatnění zde našli naši řemeslníci vyučení v socialistickém školství. Nikdo se nezamýšlel nad tím, jak je možné, že tam již tehdy řemeslníci chyběli? Jak je možné, jak ukázala doba covidová, že je v těchto zemích stále nedostatek lékařů a zdravotnického personálu? Jak je možné, že tak bohaté země si nedokáží vyškolit dostatek takto zaměřených odborníků? Dnes, i v souvislosti se zrušením některých učňovských škol, máme také my nedostatek řemeslníků, lékařů, zdravotnického personálu. Ale když se vrátíme ke kultuře, o které píše Ferdinand Peroutka, můžeme konstatovat, že jsme v tomto ohledu na tom lépe? Máte snad pocit, že naše současná kultura je světová? Znáte současné české herce a zpěváky?  Dnes lidé raději sledují filmy na internetu, než aby šli do kina. A české písničky se v rádiu nebo v televizi běžně nevysílají. Není to úpadek české kultury? Není to záměr?

Jinak je potřeba vysvětlit ono diletantství. Je to výraz pro neodbornost, samouctví, amatérismus, ale také povrchnost. Máte pocit, že takto můžeme charakterizovat i dobu, ve které právě žijeme? Ferdinand Peroutka tvrdí, že naší literatuře chyběla láska k faktům a láska k pravdě. A jak je tomu dnes? Můžeme říci, že známe pravdu? Známe fakta?

Ferdinand Peroutka píše o Máchovi a o Havlíčkovi jako o realistech. Velice si pak cení Jana Nerudy, který ve svém díle nic nepředstíral, že cítí tam, kde necítí. Byl ve svých dílech upřímný. Takže se ptám, jak realističtí jsme my ve svém životě? Realismus je dle mého názoru spojen s upřímností. Mnohdy nedokážeme být upřímní sami k sobě, neboť upřímnost bolí. Když nedokážeme být upřímní sami k sobě, můžeme tvrdit, že jsme upřímní k ostatním? Ale pokud mají lidé tvořící rodinu, národ, stát spolupracovat, pak je potřeba, jak se říká „nalít si čistého vína“.

Co psal Ferdinand Peroutka o našem národu? „My jsme vždy byli spíše národ, který má sklon dát se osvobodit duchem doby. Jedním z velmi nápadných zjevů v otázce slovanské je úplná rozdílnost naší povahy od povahy polské. Vzájemná cizost a neláska, jíž k sobě pociťujeme, plyne zejména z této povahové rozdílnosti. Dohodnout se s Polákem není pro nás o nic lehčí než dohodnout se s Němcem. Proti Polákům jsme rození realisté, a humanitní taktika našeho boje o svobodu způsobila, že se ve světě našemu poměru k Rakousku dobře nerozumělo, že jsme neznámi a zapadáme dobře do Rakouska.“

Jak mohl Peroutka tvrdit, že s Poláky je těžké se dohodnout? Nesmíme zapomenout, že patřil mezi „pátečníky“, kteří se pravidelně scházeli ve vilce Karla Čapka, kam docházel i T. G. Masaryk. Byl v obraze, když se snažil Edvard Beneš dohodnout s Polskem o spojenectví, když v Německu narůstala moc nacistů? Dohoda ale nebyla možná. Polsko totiž chtělo za každou cenu získat Těšínsko, ale to jim Eduard Beneš nehodlal vydat a tedy byl neústupný. Jak se tedy dívat na dohodu české vlády s polskou stranou ohledně dolu Turów? Ke vztahu Polska a Německa v období před 2. světovou válkou se určitě vrátím někdy jindy.

Peroutka píše o tom, jak mohly vzniknout české legie. Tvrdí, že muselo být zcela zničeno to, co dosud fungovalo, a tedy bylo jasné, že není možný návrat k normálnosti. Vznikla výjimečná situace první světové války a lidé tehdy byli násilně přesazeni do zcela jiných poměrů a odpoutáni od všeho, aby lidská povaha se tak dostala do proudu.

Když čtete tyto řádky, můžete si uvědomit, že také dnes žijeme v přelomové době, kdy návrat do doby před covidem není možný. Rozjel se vlak ke společenské změně, který není možné zastavit. To ale neznamená, že ho nelze přesměrovat.

Například v období po sjednocení Německa, kdy se německým císařem stal Vilém I. Pruský, toužili Němci žijící v rakouském mocnářství po připojení k nově vznikajícímu státu. Jenže tehdy by se museli k německé říši připojit také Češi. Ti ale odmítli. Jaký postoj měli rakouští Němci vůči Čechům v dobách monarchie?

Ferdinand Peroutka píše o Evropě jako prostředí nehlučném, spořádaném, mírném, prostředí střední temperatury ve všem. Nebylo v něm, podle něj, zvláštních činů, ani zvláštních krutostí; rakouský císař a německá knížata nemstila se za vzpouru tak krvavě jako ruští carové. Jak by asi psal o Evropě po 2. světové válce? Sám psal o tom, jak se po sjednocení změnilo Německo – tedy povahové rysy národa.

„Mechanismus velkého a moderního státu počíná pronikavě působit na německou duši a odvádí ji daleko do sfér, v nichž jsme žili a zůstali my; německá duše kvapem tvrdne, podřizuje se státní účelnosti, vyhání ze sebe rozpačitost a pasivitu, oddává se stále větším a větším plánům.“

A co píše o nás? „Češi nebyli vyplašeni ze svého klidu a kouta. Nemuseli udržovat velký stát, nemuseli vychovávat povahu k velkým státním cílům, které vyžadovaly tvrdosti a napětí vůle. Češi neměli vlastní stát.“ Dále píše, že jsme se hlavně soustředili na práci. Protože jsme neměli vlastní stát, byli jsme měkčí a humánější, nebyli jsme puzeni k tvrdosti a bezohlednosti. Neovládali jsme nikoho, nemohli jsme tedy nikoho potlačovat. Státnická moudrost, která je spojena s mocí a násilím, zůstala nás (tehdy – pozn. autora) ušetřena.

Dále píše, že: „Malí národové jsou průkopníci lidskosti z důvodu praktické politiky, a není třeba hledat v tom hlas krve. Nehumanitou si národ nemohl pomoci, nevychovával se k ní tedy. Malí národové bojují za humánní zásady v mezinárodní politice. Síla je pramenem nehumanity a slabost posiluje humanitu. Udržení státu vyžaduje v určitých chvílích tvrdosti. My neměli státu a nemusili jsme se stávati tvrdými. Neměli jsme vojska, a policie bývala čas od času posílena, aby nám napravila hlavy. Nemusili jsme tedy vymýšleti žádné teorie na obhajobu vojska a policie. Mohli jsme klidně položit hranici mezi námi a vším, co souviselo se státem, neboť všechno, co s ním souviselo, bylo nám cizí a obyčejně sloužilo jiným, ne nám.“   V souvislosti se vznikem samostatného Československa ale napsal: „Antimilitarismus byl velmi populární náladou. Tato nálada byla ovšem podrobena zkoušce, když jsme se pojednou stali pány ve vlastním státu. Tu prodělala řada našich význačných antimilitaristů zajímavý vývoj. Byl to jeden z našich nejvýřečnějších antimilitaristů, jenž se stal prvním ministrem národní obrany – J. S. Machar – a vedl válku proti Maďarsku s veškerým zanícením. Naše nejantimilitarističnější strana bez výhrad uvěřila v poslání československého vojska.“

Ferdinand Peroutka dále tvrdí, že nemůžeme popřít, že naše vojsko střílelo do Němců v Chebu, a že lidé proti tomu protestovali ve jménu humanity. Projevovala se v souvislosti s tím humanitní nálada, která se projevovala antimilitarismem. Ta ale souvisela s tím, že Češi, Moravané, Slováci do té doby neměli samostatný stát. Píše tedy, že se teprve teď, se vznikem samostatného státu, ukáže naše humanitní založení.

Poznamenala jsem si, že imperialismus a nehumanita patří k velkému státu. Přidala bych jen k velkému a bohatému státu. Proč? Bohatí Španělé, kteří své bohatství získali rabováním Jižní Ameriky, vyháněli ze své země Židy. Stejně tak učinili Italové na Sicílii. Francouzi mají v krvi revoluční hnutí a do jejich dějin se zapsal nejen Napoleon. Které státy vyhrály 1. a 2. světovou válku? Mají vedoucí úlohu i v současné světové politice? Máte pocit, že mají tyto státy stále imperialistické, mocenské choutky? Jsou nehumánní?

Stejně, jak popisuje Ferdinand Peroutka změnu v chování Němců po sjednocení země, můžeme si my pamětníci uvědomit změnu, která v myšlení našeho národa nenastala hned. Uběhlo více jak třicet let od sametové revoluce a my jsme myšlením a jednáním někde zcela jinde a přesto stejně. Stále platí Peroutkovo, že v této zemi teklo méně krve než jinde. Náš boj proti Rakousku byl přenesen téměř úplně na pole parlamentní. Smrt nezdomácněla v této zemi a necítili jsme žádný sklon k nerozvážným heroismům. Dnes bychom mohli jen změnit boj proti Rakousku na boj proti EU. To by ale platilo, kdyby v evropském parlamentu naši politici bránili naše národní zájmy. Platí, že ani dnes nejsme bojovným národem, který by bral do rukou zbraně. Nejsme národem, který by přibíjel nepřátele na vrata, poutal je ke stožárům, aby je veřejně zmrskal. Není běžné, aby Češi nebo Moravané své neshody řešili v opilosti bitkou se zbraní v ruce. Můžeme si jen položit otázku, zda někdo chce v nás tuto agresi vyprovokovat?

Za dob totality bylo ve vlastnictví státu vše vyjma nemovitostí, které si obyvatelé sami postavili. Po sametové revoluci se všechny vlády vzdaly odpovědnosti a pod záminkou zavedení volného trhu rozprodaly nejen výrobní a zemědělské podniky. Stát se zbavil také bytů, které byly v jeho vlastnictví, a surovinových zdrojů. Jakou odpovědnost nesou i současní členové vlády, když rozhodují o nás bez nás? Každá prodavačka, řemeslník, projektant, technik, ekonom nesou odpovědnost za kvalitu své práce. Za každé vážné selhání jsou potrestáni. Vysocí státní úředníci mají ale stále větší pocit, že jsou nedotknutelní, a podle toho jednají. Lid v panice očekává, co si na něj tito mocipáni vymyslí. Nejdříve se dovídal, že je nevzdělaný. Zdá se ale, že ač máme daleko více středních a vysokých škol, nezvýšila se vzdělanost dnešních mladých lidí. Je tomu spíš naopak. Novinkou není, že hlavní informací dne v médiích je penzijní reforma. Všichni se dovídáme, že lidé v důchodovém věku jsou obrovskou zátěží pro společnost. Vše dospělo tak daleko, že v blízké vesnici, ve které byl kdysi obyvateli vybudován sál s restaurací, samospráva obce toto zařízení pronajala a starým lidem se zde nyní pivo nečepuje. Státní úředníci zapomínají, že se nepodaří každému, aby zůstal v poslanecké sněmovně třicet let, a také, že jedinou spravedlností bylo, je a bude, že stárneme všichni stejně. Každý z nás pak na konci života sklízí to, co sám zasel.

Jak k nám promlouvá Ferdinand Peroutka? Zde jsou na samý závěr některé z jeho názorů, převzaté z již jmenované knihy:

Jsme nejchladnější ze všech Slovanů. Štítili jsme se smrti – cizí i vlastní – jako národ, žijící v mírných podmínkách a veskrze proniknutý civilizací.

U nás se bere zbraň do ruky pomaleji než v Německu.

Bylo by nesmyslem popírat vliv rasy a také je nesmyslem popírat vliv prostředí.

Čas neplyne bez vlivu na duši národa.

Vírou v humanitu vyznačují se národové potlačovaní a nešťastní.

Síla je pramenem nehumanity a slabost posiluje humanitu.

Maso na talíři je sice přátelské lidu, avšak nepřátelské revoluci.

Nic nemůže více prospívat revolučnímu naladění než příliš velký rozdíl mezi skutečností a slušnými a snesitelnými poměry, tehdy roste temná a odhodlaná zoufalost.

V klidných a spořádaných poměrech se láska k životu pevně zakořeňuje.

Ochota zabíjet souvisí s ochotou umírat. Člověk nemá umírat, ale žít.

Ten, kdo hazarduje s vlastním životem, bude pochopitelně ještě spíše nakloněn hazardovat s životem cizím.

Poznámka:  Myšlenky jsem čerpala z knihy Ferdinanda Peroutky – Jací jsme.

Foto: Ivana Šmucrová