Nevím, jak je tomu u vás, ale stále mám na mysli slova ministra vnitra Víta Rakušana, když prohlásil v souvislosti se znásilněním v Plzni a v Praze: Cizinci neútočí víc. Každý národ má stejně „hovad“.

O tom, že Plzeň má dlouhodobý problém s dodržováním pořádku ve městě svědčí i článek, který byl uveřejněn 5. 6. 2017 v Plzeňském deníku. V té době do Plzně přijel osobně tehdejší ministr vnitra Milan Chovanec. Docela by mne zajímalo, čím se momentálně tento politik zabývá a proč zmizel z politiky. Pan Chovanec přijel v pátek večer do Plzně, aby se osobně účastnil policejní akce s názvem Bezpečné centrum. Tehdy, stejně jako dnes, patřily mezi problémové lokality ulice Prešovská a Americká třída a také prostor pod Velkým divadlem. Musím podotknout, že ministr Chovanec se této akce účastnil i z toho důvodu, že z Plzně pochází. Byl by současný ministr vnitra ochoten osobně se přesvědčit o bezpečnosti noční Prahy nebo Kolína, odkud pochází? A jak asi vypadá noční Brno?

Proč má Plzeň problém?  Proč mají problém i další města na západu Čech? Protože zde byla ve velkém zastavována zemědělská půda, aby zde vyrostla překladiště zboží pro velké nadnárodní korporace. Značnou roli sehrává blízkost německých hranic. Hlavní pracovní silou se v těchto průmyslových areálech stávají zahraniční dělníci jakožto zdroj levné pracovní síly. Všechny ty zahraniční dělníky je potřeba někde ubytovat.

Jinak výrok pana ministra, že každý národ má stejně „hovad“ se nezakládá na pravdě. Každý stát má jiný počet obyvatel. Zatímco náš stát má deset milionů obyvatel, Ukrajina má čtyřicet pět milionů obyvatel a tedy tento stát již z tohoto pohledu nemůže mít stejný počet hovad, jaký žije u nás. Srovnávám nás s Ukrajinou, neboť ti, kteří znásilňovali, byli Ukrajinci.

A tak se ptám: Jací jsme my, Češi? Pomohu si výroky spisovatele a novináře Ferdinanda Peroutky, který napsal: „V celku, jako národ, nevíme dosti dobře, jací jsme. Povaha každého národa je více méně živým tajemstvím. Naše tajemství je však ještě o něco tajemnější než tajemství ostatních.“ Dále píše, že více řešíme povahu Němců, Francouzů, nikoli svoji. Vážeme se na historii a minulostí umrtvujeme přítomnost. Není to snad pravda? Nedělá to snad každá vláda, která se dostane k moci? Nečiní tak i ta současná?

Další výrok Ferdinanda Peroutky přiblížím dnešku: Na jednoho Čecha, který čte dnes Komenského, připadá zdrcující majorita těch, kteří čtou … Harryho Pottera.

Co nám Ferdinand Peroutka radí a co platí zvláště v dnešní době? „Musíme si zvyknout hledat národ v sobě samých.“ Jak to máme činit? „Je třeba všímati si rozdílu mezi českým a německým dítětem, jak jdou dnes po Příkopech, mezi českým a německým dělníkem, našimi a německými studenty, všimnouti si, jak rozdílně se baví Češi a Rusové.“

Dále nás informuje, že sociolog sledující chování nás lidí může dospět k poznání, že národní povaha existuje daleko méně, než jsme navykli se domnívat, a že spíše než o pevné národní povaze je nutné hovořit o působení prostředí. Co tím myslí? Každý z nás je jedinečný. Čím je to dáno? Jedinečností výchovy ze strany našich rodičů, jejich prarodičů, kteří ve svém životě zažívali to, co zažívali v kontextu dějin společnosti, ve které žili. Jejich prožitky byly zcela jedinečné a zaznamenávaly se do jejich povahy a následně do způsobu výchovy nás, jejich potomků. Stejným způsobem přistupujeme my k výchově dalších generací a současně jsme ovlivňováni tím, co právě prožívá společnost jako celek.

Ferdinand Peroutka nás dále charakterizuje jako nositele velkých myšlenek, ale u nich zůstáváme… Říká tím snad, že mnohá řešení jsou jen otázkou snů, ale máme problém své myšlenky realizovat?

Nedokáži přejít další jeho podnět k zamyšlení, kdy tvrdí, že dokážeme pochopit každou ideu, ať přichází odkudkoliv. Píše, že naše zeměpisná poloha i politické poměry nás ustavičně vydávaly nejrůznějším vlivům, což byla dobrá škola pro náš rozum. Osvojili jsme si rozum pružný a kosmopolitický. Kniha, ze které vám cituji, vyšla v roce 1935. Jsme tací ale ještě dnes? Jsme opravdu ti pružní? Jsme rozumní?

Můžeme následující výroky Ferdinanda Peroutky považovat za aktuální i v dnešní době?

„Naše čest byla v tom, že jsme sympatizovali s tím, co dělali jiní.“

„Je třeba vychovávat se k pravdomluvnosti a rozhlédnout se dobře po tom, co jest.“

„Nejsme velký národ – hmotně ani duševně. My však vždy i sami před sebou jsme se pokládali za národ malý a ohrožený.“

Postřehy Ferdinanda Peroutky jsou úžasné a výstižné i v dnešní době, když říká, že od obrození jsme vždy západničtí a trpěli jsme hladem po evropanství. Tvrdí, že jinak se k Evropě staví Angličané a Francouzi. Pokud se chtějí pohybovat, jedou do Asie nebo Afriky, ale nepouštějí se do dohánění Evropy. Oni jsou Evropou. Vzpomínám si na dobu po sametové revoluci, kdy tehdejší ministři financí a další členové vlád hovořili o dotahování Evropy a o tom, že si jen na čas musíme utáhnout opasky. Kde jsme dnes my? Kde je Evropa? Kde je svět?

V knize se dále dočítám, „že jsme pokrokoví z obavy, že jsouce tak malí, nesmíme býti vzdáleni Evropy, nemáme-li se někde vzadu ztratit.“ Máte tentýž pocit, ze současné politiky státu? Máte stejný pocit z jednání naší současné vlády? Neztrácíme tak sami sebe? Neztrácíme svou národní hrdost?

Lapám po dechu, když čtu názor Ferdinanda Peroutky: „Ještě dnes se najdou politikové v naší zemi, kteří nám radí k imperialismu a výbojnosti v době, kdy máme plno starostí o udržení a zabezpečení vlastní existence.“

Proč jsme tací, jací jsme? Jak se žilo Čechům za Rakouska – Uherska? Dočítáme se, že jediným naším majetkem byla řeč. Dříve jsme měli literaturu než politiku. Dříve jsme četli, než jednali. Úřednická kariéra byla vrcholem činnosti českého městského člověka a malostranské registratury jevištěm jeho činů.

Dále se dočítám, že český podnikatel je zjev velmi mladý. Bohatství vychovává k sebevědomí a hmotná chudoba, která nás dlouho provázela, zanechala leckterou stopu v naší povaze.

Musím jen konstatovat, že za doby totality zde bylo soukromé hospodaření, soukromé podnikání na rozdíl od jiných socialistických zemí zcela potlačeno, zcela zničeno. Vše bylo zestátněno. Takže můžeme i v současnosti tvrdit, že český podnikatel je zjevem velmi mladým. Můžeme souhlasit i s tím, že čím lépe se člověku žije, čím je lépe hmotně zabezpečen, tím sebevědomější je. Jak nám ale historie ukázala, toto sebevědomí může být značně vrtkavé. Kdo v minulosti připravil lid o veškeré jistoty? Kdo v minulosti připravil lid o sebevědomí? Stát – nebo lépe vlády, které stát řídily a ideologie, kterými byl národ ovládán. A jak je tomu nyní?

Ferdinand Peroutka píše o staročeském politikovi Františku Šimáčkovi. V sedmdesátých letech devatenáctého století dokazoval, že se musíme obrodit také hospodářsky a finančně. Byl to on, kdo zakládal spořitelny a pečoval o jejich růst. Byl tehdy naší politikou prohlašován za nízkého ducha a brutálního hmotaře. On ale tvrdil, že národ bez hmotných statků, bez hospodářského zabezpečení není nikdy svobodným. Je svědectvím nedospělosti, že jsme to tak dlouho nechápali, napsal Ferdinand Peroutka.

Chápeme to dnes? Zřejmě nikoli. Jak bychom mohli jinak dopustit, že jsme dovolili rozprodat náš národní majetek, do kterého započítávám nejen naše továrny, zlikvidovaná zemědělská družstva, ale také zlatý poklad republiky? Mezi naše poklady ale patřilo také uhlí a nyní je jím lithium? Jak to vypadá s jeho prodejem? Jedno pozitivum současná válka na Ukrajině má. Na povrch vylézá to, co jsme neviděli, nebo co jsme nechtěli vidět. Třeba, že v takto krizové době nejsou ve vlastnictví státu zásobníky plynu a ač byly v době, kdy oficiálně začínala válka na Ukrajině, určeny k prodeji, stát je odmítl koupit. Musel uběhnout více jak rok, aby stát pověřil ČEPS koupí šesti zásobníků plynu společnosti RWE Gas Store. Stát pověřil, jak se píše v novinovém článku? Ne. Vláda se rozhodla. Vláda se nesmí schovávat za stát. Vláda má nést odpovědnost, nikoli stát.

A nyní se podívejme na důl Turów. Dne 3. května 2023 vydala společnost Greenpeace prohlášení, ve kterém konstatuje, že tento důl dostal povolení k těžbě až do roku 2044, což je špatné nejen pro místní, kteří vedle dolu žijí, ale i pro českou vládu. Ta to ale ještě netuší. Nevím, zda by to bylo možné zde v Čechách, ale před třemi lety vypršelo dolu povolení k těžbě. Přesto se zde těžilo dál ilegálně a to i přes nařízení soudu k uzavření dolu. Nyní již těžbu nezastaví žádná česká žaloba, ač těžba stále způsobuje problémy.

Říkala jsem si, jak se vláda v čele s premiérem Fialou postavila k tomuto problému a jakou smlouvu s polskou vládou podepsala? Předchozí vláda v čele s Andrejem Babišem chtěla podepsat dohodu za pro náš stát lepších podmínek? Nemá cenu přepisovat celý článek. Ten si můžete dohledat na internetu. Podstatou je, že důl má být rozšířen téměř až k českým hranicím. Je hlučnější a rypadla v noci svítí místním do oken. Vodovody, které mají zajistit místním obcím pitnou vodu, zatím nestojí a ještě dlouho stát nebudou. A val mezi dolem a místní obcí Uhelná pohled na nevzhlednou a hlučnou jámu neskryje. Nemluvě o tom, že tato opatření nijak neřeší mizející vodu či negativní vliv těžby a spalování turowského uhlí na klimatickou krizi.

Byla to právě vláda Petra Fialy, která podepsala s Polskem mezistátní dohodu o další těžbě hnědého uhlí na dole Turów a stáhla žalobu, kterou proti dolu podala k Soudnímu dvoru EU Babišova vláda. Fialova vláda ale s polskou stranou podepsala dle autora článku nedostatečnou a nic neřešící dohodu. Ještě v den podpisu se ke kauze vyjádřil generální advokát Soudního dvora EU s názorem, že česká strana má pravdu a že Polsko porušuje těžbou v dole Turów unijní legislativu. Podpis smlouvy mezi českou a polskou vládou ale vedl ke stažení žaloby, takže soud již v řízení nepokračuje. Na soud se nyní obrací i německá Žitava. Ptám se tedy, zda by se členové vlády chovali jinak, kdyby sami žili, popř. bydleli blízko těchto hranic? Nezacházíme my sami s půdou, majetkem po našich předcích lehkovážně?

Byli jsme národem nesvobodným ve státě polodespotickém, jehož obličej byl více obrácen do minulosti než do budoucnosti. Tak píše Ferdinand Peroutka o době, kdy byly Čechy a Morava součástí Rakouska – Uherska. Jak můžeme psát my o současnosti? Jak můžeme psát o našem působení v EU? Jsme svobodní? Jak se vám líbilo, že EU zasahovala i do názvů našich potravinářských výrobků? Do jaké míry jsou zájmy EU nadřazeny zájmům národních států?

Peroutka píše, že stát je svobodný tehdy, když si sám vládne. Rakousko nás nutilo žít v nedospělosti a jeho vlády byly vždy více poplatny císaři než národům. Lidu bylo dlouho odpíráno užívat rozum. Za vlády Bachovy Matice česká nechtěla vydat Krejčího Geologii z obavy, že by byla stíhána proto, že odporuje učení církevnímu. Nebylo-li dovoleno říci pravdu ani o kameni, jak by bylo bývalo dovoleno říci ji o lidské duši?

A ještě jednoho tématu se dnes dotknu – vzdělávání. V roce 1866 si měl stěžovat sněm na reakčně omezenou látku vyučovací. Co odvětila vláda? Na polovičaté drobty historie, zeměpisu a věd přírodních netřeba klásti velkou váhu, neboť tím lid nenabude větší moudrosti, ani většího štěstí.  Pod rakouským centralismem nemohli jsme se jako národ plně vyžít. Byli jsme vtlačováni do polovičatosti.

Ptám se vás tedy nyní, cítíte se v současnosti více Evropany, nebo Čechy?

Poznámka:  Myšlenky jsem čerpala z knihy Ferdinanda Peroutky – Jací jsme.

Foto: Ivana Šmucrová