Dnes jsem měla velice zajímavé sezení s klientkou. Myšlenky, které z něj vyplynuly, jsem se rozhodla zaznamenat.

Jako děti i jako dospělí jsme měli a máme strach udělat chybu. Za každou chybu jsme totiž byli a jsme i dnes potrestáni. Tento článek se netýká těch, kteří si nepřipouštějí, že dělají chyby, ale každou jejich chybou jsou vinni ostatní. Jen mám pocit, že takových lidí je kolem nás stále více.

Naše stará generace ale celý život žila v iluzi, že pokud nebude dělat chyby, bude za svou práci oceněna. Odměna i jen ve formě slovního ocenění se ale většinou nedostavila a v dnešní době se ocenění již vůbec nenosí.

Ukážeš, že umíš dělat, dostaneš naloženo ještě víc. Ten, který ukazuje, že umí dělat, je zneužit. Je zneužit? Poslušnému dítěti rodič také naloží více povinností, neboť se potřebuje spolehnout, že úkoly budou splněny. Je to tak pohodlnější? Pro koho? Je to sobecké?

Jaký postoj ale zaujme dítě ke svému rodiči? Bude mu důvěřovat? Bude věřit ve spravedlnost? Jako děti trestané za chyby jsme se od rodičů dočkali mnohdy ponížení a manipulace, která měla vést k větším výkonům. Rodiče ze své pozice chtěli docílit, aby jejich děti naplnily jejich sny. Vždyť, co dnes vidíte na sociálních sítích? Rodiče chlubící se svými dětmi. A kde jsou oni sami?

Co dovoluje rodičům, aby se ke svým dětem chovali takto? Pocit, že mohou? Není to někdy až arogance moci, kdy máte pocit, že se vymkli kontrole?

Proč byla napsána pohádka o Popelce? Proč máme tuto pohádku neustále tak v oblibě? V té původní filmové pohádce byl otec Popelky na cestách za prací a výchova a starost o jeho dceru přešla na macechu, se kterou vyženil ještě dvě dcery. Můžeme se na tuto pohádku dívat různýma očima a vidět tam souvislosti se svou rodinou, ale také s fungováním společnosti. Něco léta budujete s láskou, s upřímností, s vřelostí – a někdo přijde k hotovému, ale nic mu není dost dobré. Pohrdá nejen tím, co jste roky budovali, ale také vámi samými. Zde můžeme hovořit o aroganci z pocitu, že nám byla dána moc hovořit do života druhým, protože se nám otevřeli.

Obě verze filmové Popelky, tedy i ta novější z osmdesátých let minulého století, nám dávají naději. V každé pohádce je nám dávána naděje v podobě zázraku, na jehož základě se může vše v našem životě změnit, a nejen k horšímu. V obou dvou verzích pohádky jsou macechy vládkyněmi ovládajícími hospodářství. Jaké jsou? Jsou sebestředné? Jsou zlé, jsou přímé, jsou mstivé? Ke komu? Jak je možné popsat postavu Popelky? Je slabá? Je křehká? Je poslušná? Má strach, respekt či úctu k postavě macechy? Má macecha zájem o to, aby Popelka ve svém životě uspěla? Oceňuje práci, kterou Popelka vykonává? Zatímco ve starší verzi sloužila Popelka maceše a jejím dvěma dcerám sama, v mladší verzi již měla podporu ostatních sloužících.

Vládci měli a vždy vyžadují respekt od svých poddaných a je jedno, jaké uspořádání v zemi vládne. Problémem  je, že ti, kteří mají moc, nebo žijí v iluzi, že jim byla dána moc, tuto moc zneužívají ku svému prospěchu.

Pojďme ale k postavě, která se v našem filmovém zpracování pohádky nevyskytuje, protože zemřela, a v té starší verzi pouze okrajově. Kdo to je? Otec Popelky, který se po smrti své ženy znovu oženil.

Můžeme si tedy říci, že smrtí nic nekončí, ale naopak něco nového začíná. Vždy máme naději, že vše dopadne pro nás dobře. Je to ale pravidlem? Pohádka ukazuje, že v životě může být vše jinak, než jsme si představovali. Proč je tomu ale jinak? Někdo by mohl konstatovat, že jsme usnuli na vavřínech. Ve skutečnosti jsme byli ale hluší a slepí. Neviděli jsme varovné signály, ale mysleli jsme především na sebe. Mysleli jsme na sebe? Každý z nás je menší či větší sobec. Ono se nic neděje. Statek funguje a to je hlavní. Stát funguje, trvá a to je hlavní.

Postava otce mi v mnohém připomíná současnou mladou generaci, ačkoli výjimky mezi mladými jsou. Na něco jsou až moc živí, ale jako kdyby nežili v realitě. Sedí u svých počítačů, u svých mobilů a uniká jim veškerý okolní svět. Naslouchají pouze a jen jednomu uznávanému a medializovanému názoru a nejsou ochotni utvořit si názor vlastní.

Jak by jinak mohl otec dopustit, aby macecha týrala jeho dceru, ubližovala jí? Jak by jinak mohla současná mladá generace souhlasit s názorem, že staří lidé jsou zátěží pro společnost?

Je zátěží macecha, nebo Popelka? Jak se jen to chování společnosti neustále opakuje? Dokud nepochopí …

Foto: Renata Veselá (Norsko)