V další části našeho vyprávění máme možnost si uvědomit, jak mnohdy sebemenší snahu o spolupráci Československa s jiným státem – i s Německem – zablokovaly státy jiné. Musím si tedy položit otázku, zda může v evropském měřítku fungovat malý evropský stát, aniž by se ohlížel na velké státy tohoto kontinentu. Ať chceme nebo nechceme, velmoci ovlivňují chod celé Evropy a podle toho, jak fungují, vypadá život na tomto světadílu a tedy také zde, v Čechách a na Moravě.

ROK 1925

Začátkem roku 1925 byl Sovětský svaz oficiálně uznán podstatnou částí evropských států. Beneš v té souvislosti připravoval normalizaci vztahů. Mělo dojít k oboustranné rezignaci na vzájemné majetkové nároky. Země se měly zavázat, že nebudou zasahovat do vnitřních záležitostí druhé strany. Z dohod sešlo v okamžiku, kdy se sovětská strana přihlásila o náhradu škod způsobenou legionáři.

V Německu ještě v prosinci roku 1924 proběhly volby. Došlo k oslabení moci extremistických stran. Probíhala jednání o demilitarizaci Porýní. Francie o tomto problému jednala s Anglií. V západní části kontinentu byl vytvořen nový bezpečnostní systém. Souvislosti a důsledky mělo toto řešení také pro Československo. Beneš byl informován podrobněji až v březnu 1925 při návštěvě Ženevy a Paříže. Padl ženevský protokol, krystalizovala se britská kontinentální politika a vymezily se vztahy Spojeného království ke střední Evropě. Britská dominia se odmítala angažovat na starém kontinentu. Chamberlain byl příznivcem spolupráce s Francií, ale narážel na stoupence soustřeďování aktivit především uvnitř impéria. Zůstala tedy samotná Francie, konfrontovaná se sílícím Německem a nepřátelskou fašistickou Itálií. Británie se z kontinentu stáhla.

13. 3. 1924 měl Beneš projev na obranu ženevského projektu. Zapojil se do hovorů o příští bezpečnostní soustavě, aby Československo nezůstalo úplně mimo západní projekty. Obával se vlivu Berlína na české Němce a posílení anšlusových nálad v sousedním Rakousku. Těmito náladami jsou míněny snahy rakouských Němců o připojení k Německu.

V Ženevě i v Paříži byla rozehrána protiakce. Následující den po Benešově projevu bylo Chamberlainovi zasláno memorandum apelující na to, že nové řešení týkající se západní části kontinentu nesmí obsahovat nic, co by dávalo Německu volnou ruku na Východě a ve střední Evropě. Memorandum se týkalo osudu samostatného Rakouska, zájmu na britsko – francouzské spolupráci, ochoty uzavřít s Německem arbitrážní smlouvu. Beneš se snažil o rozšíření jednání, ale neměl šanci.

Jednání o bezpečnostní soustavě bylo zpožděné vnitřními událostmi ve Francii a pak v Německu. Ve Francii došlo k výměně vlády a v Německu zemřel prezident – maršál Paul von Hindenburg. Německá odpověď na francouzskou nótu ale byla zamítavá. Napovídala budoucí cíl politiky Berlína. Německo nehodlalo uzavírat arbitrážní smlouvy s východními sousedy výmarské republiky, protože by prý „učinila průlom do garančního systému výlučně v neprospěch Německa“.

Beneš v dubnu navštívil Polsko. Jednalo se o parafování obchodněpolitické dohody a také smluvení finančních a likvidačních dokumentů. Z jednání byly vyloučeny územní záležitosti. Koncem dubna došlo k podpisu předjednaných smluv – rozhodčí a arbitrážní, obchodní, likvidační. Smlouvy měly upravovat následky vzniklé občanům a organizacím rozdělením Těšínska, Oravy a Spiše. Tyto smlouvy byly kritizovány Německem. Šéf zahraničního úřadu začal sondovat u vyslance Krofty možnost setkání představitelů německé vlády s Benešem. Beneš byl ochotný, ale toto separátní jednání se nezamlouvalo Francouzům. Ze schůzky tedy sešlo.

Malá dohoda

Beneš se snažil semknout malodohodové spojence k jednotnému postoji proti západoevropskému paktu. Nebylo to jednoduché. Obě země řešily problémy především se svými sousedy. Nic se neobešlo bez kompromisů.

9. 5. 1925 se konala schůzka v Bukurešti. Předmětem jednání tedy byl příslib jednotného postupu aliance vůči bezpečnostním jednáním na západě kontinentu. Dále se hovořilo o komplikující se otázce rakouské. Byla to reakce na vlnu proanšlusových nálad v této republice. Opět se zde ozývali ti, kteří chtěli Rakousko připojit k Německu. Měla být sondována možnost uzavření nové československo – rakouské arbitrážní smlouvy. Jednání ale zablokovali nejen sami Rakušané, ale také Italové a Britové. Jediní, kdo souhlasili, byli Francouzi.

Před dalším zasedáním Rady se Beneš místo do Vídně rozjel do Paříže a byl svědkem výměny oficiálních stanovisek o nutných doplňcích německého návrhu. Britové odmítali akceptovat „automatické“ záruky francouzských východních spojenců v případě porušení příslušných arbitrážních smluv ze strany Německa. Francouzi již toto hledisko akceptovali, nicméně apelovali na národní zájmy vyžadující zachování volnosti, „aby mohla poskytnouti pomoc oněm státům, kterým považovala za nutné dáti záruku“.

Vatikán

Mezi problémy, které se nedařilo od vzniku státu vyřešit, patřila roztržka s Vatikánem. Ta se týkala otázek majetkových, zvláště důsledků pozemkové reformy na církevních statcích. Jejich vrácením či nahrazením podmiňovali v Římě vyplnění požadavků pražské vlády ohledně nového rozhraničení diecézí i dalších záležitostí. Potíže zvláště na Slovensku působily konflikty katolické hierarchie s vládními socialistickými stranami.

Na jaře roku 1925 byly schváleny nové zákony o státních svátcích. Uznán byl 6. červenec jako den upálení Jana Husa. Papežský nuncius Francesco Marmaggi proti jeho zavedení protestoval už v dubnu. Jaká byla reakce Švehlovy vlády? Hus má národní význam. Přislíbila obdobné vyzdvižení svatého Václava. Masaryk se dokonce stal patronem první oslavy Husovy památky. Papež Pius XI. reagoval protestem a odvoláním nuncia z Prahy. To ale pobouřilo veřejnost a došlo ke střetu ve Šlechtově vládě. Jednalo se o to, zda se má zaujmout umírněný postoj, jehož příznivcem byl také Beneš, nebo má být zaslána kategorická odpověď. Jejím příznivcem byl Jiří Stříbrný. Bylo zaujato vyčkávací stanovisko. Rozhodnout se mělo na zasedání kabinetu. Koalice nakonec byla zachována a Šlechtova vláda rekonstruována. Benešova pozice byla ovšem ve vládě neustále ohrožována. Vliv na ni měl diplomatický vývoj v Evropě.

Nová francouzská nóta týkající se zajištění bezpečnosti v Evropě vznikala ve spolupráci s československou diplomacií. Francie trvala na garantování arbitrážních smluv Německa s francouzskými východními spojenci i na jeho vstupu do Společnosti národů. Německou odpovědí bylo odmítnutí s mnoha výhradami. Dohoda možná nebyla. Francie podmiňovala vstup Německa do Společnosti národů podpisem arbitrážních smluv Německa s francouzskými východními spojenci. Situaci nezměnila ani porada zahraničních expertů z úřadů Británie, Francie, Německa a Belgie, kteří se sešli koncem léta v Londýně. Změnu nepřineslo ani 35. zasedání Rady Společnosti národů a následné VI. shromáždění této instituce.

Ženeva – září 1925

V Ženevě se řešila realizace pozemkové reformy v Rumunsku. Hlavní pozornost byla upřena na otázku bezpečnostní. Zástupci hlavně malých států se neradi vzdávali ženevského protokolu. Na jeho obhajobu se postavil nejen Beneš, ale také zástupci Dánska, Holandska a Španělska. Beneš byl ohledně nového smluvního systému optimistický.

Locarno – říjen 1925

Konference v Locarnu se konala v době, kdy v Evropě skončilo poválečné období a starý kontinent plul do „mírové“, pacifistické éry. Jednalo se zde o summit čtyř mocností – Německa, Itálie, Francie a Velké Británie. Ptáte se, kde byli zástupci malých zemí? K pochopení stačí vyjádření šéfa německé diplomacie: „Pánové Beneš a Skrzynski museli sedět ve vedlejší místnosti, dokud jsme je nepustili dovnitř …“. Vzpomínáte si na nám dobře známou konferenci v Mnichově? Stejný model jednání se neustále opakuje.

Bezpečnost střední a východní Evropy byla na této konferenci druhořadým problémem. Beneš se pokusil ovlivnit znění arbitrážních smluv s Německem a východními sousedy. Britové s těmito smlouvami tiše souhlasili. Chamberlain si nepřál, aby Berlín získal volné ruce na Východě. Němci prosadili podřízení případné aplikace takových garancií mechanismu Společnosti národů. Svou interpretací tento požadavek vzbuzoval mezi právníky kontroverze. Naplno se ukázaly na jaře roku 1938.

Beneš byl mírně optimistický. Věřil Francii. Snažil se zasáhnout do smlouvy Československa s Německem, jíž se od prvního setkání se Stresemannem snažil vtisknout podobu smlouvy o neútočení. To ale nemělo šanci na úspěch. Šéf německé diplomacie předestřel obecné stížnosti německých občanů v Československu. Tyto debaty zase odmítl Beneš. Připustil možnost koncesí v oblasti státní správy, pozemkové reformy atd.

Bylo prosazeno, že všechny arbitrážní smlouvy malých států s Německem by měly mít stejný text. Odmítnut byl Benešův požadavek, aby ve smlouvě bylo zapracováno, že nechceme válku. Smlouvy byly podepsány 16. 10. 1925.

Francie sepsala garanční smlouvy s Polskem a Československem. Zavazovala se k vojenskému zásahu, pokud by Německo porušilo dohody, ke kterým se zavázalo v předešlých smlouvách.

Beneš byl stran výsledků přehnaně optimistický. To se ukázalo v dalších letech.

Československo

Beneš sám neprosadil o pár týdnů později právní uznání sovětské vlády ani mezi vlastními kolegy. Parlamentní volby, které v Československu proběhly, znamenaly posílení vlivu komunistů a oslabení stávající koalice a druhé Švehlovy vlády.

ROK 1926

Hned v lednu 1926 vypukla zásluhou Maďarů penězokazecká aféra. Československo nemohlo počítat s pomocí evropských velmocí. Byly šířeny padělané československé bankovky. Československá diplomacie se mohla přesvědčit, že maďarská politika má své zastánce v Británii a Itálii. Beneš se začal obávat dalšího vývoje Mussoliniho politiky, neboť italský vůdce posiloval své vazby s Velkou Británií.

Malá dohoda

V únoru 1926 se konala konference Malé dohody v rumunském Temešváru. Oba státy, Jugoslávie a Rumunsko, byly zataženy do sítí italských intrik. Ty se snažily zabránit vlivu Francie na Balkánu. Jednání s Francií nakonec dokončili pouze Rumuni. Vůči Maďarsku měly státy postupovat jednotně. Otázka ohledně penězokazectví měla být ponechána na řešení Francii.

Za dva týdny odjel Beneš do Vídně a pak do Ženevy. V Praze však došlo ke krizi v kabinetu a padla Švehlova vláda. Příčinou byly dohady o zvýšení zemědělských cel. Kabinet se nedokázal sjednotit proti pokusu českých Němců přivést kabinet k pádu hlasováním o nedůvěře ve sněmovně. Když Švehlova vláda oznámila demisi, vracel se Beneš domů jako odstupující ministr. Mimo úřad postaven nebyl. Masaryk druhý den jmenoval úřednický kabinet v čele s Janem Černým.

Benešova aktivita při jednáních v Rakousku a následně v Ženevě nasvědčovala, že svůj úřad si drží plným právem. Ve Vídni byly podepsány československo – rakouské arbitrážní smlouvy a zároveň byl Beneš ubezpečen, že současný kabinet nebude prosazovat připojení Rakouska k Německu. V Ženevě se účastnil jednání Rady a mimořádného shromáždění Společnosti národů.  Očekávalo se přijetí Německa. Nakonec diplomaté prozatím vzdali tento pokus o přijetí výmarské republiky. Předmětem jednání byl také boj o místo v Radě. Zástupci Polska, Španělska, Brazílie a Německa chtěli jedno volné místo pro sebe. Beneš hodlal uvolnit místo delegátovi Holandska, švédský delegát polskému. Nakonec delegát Brazílie vetoval změnu Rady vzhledem k nevyřešení své žádosti. Němci se začali paktovat se Sovětským svazem.

Smlouva mezi Německem a Sovětským svazem

V březnu 1926 poctilo Prahu svou návštěvou několik oficiálních zahraničních hostů. To bylo potvrzením Benešovy konstruktivní politiky. Koncem měsíce Prahu navštívil rakouský kancléř a v polovině dubna šéf polské diplomacie. Tématem druhé návštěvy byly obavy ze spolupráce Ruska s Německem. Co mohl pakt Německa se Sovětským svazem znamenat? Německo se formálně zbavuje povinností plynoucích ze členství ve Společnosti národů. Dokument byl namířen proti Polsku, Británii a Západu vůbec.

Francouzi a Britové pakt Německa a Ruska spolkli. Němci tvrdili, že jeho obsah není namířen proti Západu. Beneš byl Němci obviněn, že se vměšuje do německých záležitostí a že chce Němce vinit ze špionáže pro Sovětský svaz. Praha toto tvrzení dementovala. Část německého tisku dostala další podnět, kterého se nadšeně chopila. Němci se chtěli Beneše zbavit, neboť jim viděl do karet.

24. 4. 1926 byl pakt mezi Německem a Sovětským svazem podepsán. Německo deklarovalo, že německé členství v ženevské instituci nebude na překážku spolupráci s Ruskem.

Benešova obava se potvrdila jako oprávněná, a to nikoli naposled. Odmítl se osobně účastnit následující Rady Společnosti, kde se projednávalo její rozšíření o Německo. Prostřednictvím československého delegáta poslal zprávu, že podporuje přidělení stálého místa Německu, ale při dalších jednáních chce podporovat vstup Polska, Španělska a dalších států.

Další události

V květnu činilo Německo přípravy na svržení republikánského zřízení konzervativními monarchisty.

V Polsku proběhla vzpoura podstatné části armády. Pražský kabinet uznal novou polskou vládu hned po ukončení bojů ve Varšavě. I v Praze se ale vědělo, že Piłsudski, jímž byla vzpoura inspirována, není od událostí v letech 1919 – 1920 přítelem Československa.

V červnu odjel Beneš na 40. zasedání Rady. Chtěl zasáhnout do jednání ohledně průběhu maďarské půjčky. Britové navrhovali zrušení finanční kontroly. V důsledku penězokazecké aféry se proti tomu postavily Francie a Malá dohoda.

16. června byl Beneš vyzván k návratu domů kvůli ostrému odporu své strany vůči vládním předlohám agrárních cel i nové zákonné úpravě platů duchovenstva. Beneš měl podle své strany uvažovat o odchodu z vlády.
17. června byl Beneš ještě na schůzce Malé dohody v Bledu ve Slovinsku. Byl zde projednáván postup ohledně Maďarska, mezinárodní půjčka pro Bulharsko, prodloužení smluv aliance o tři roky a reorganizace Rady Společnosti národů.
18. června Beneš zasáhl do jednání v Praze. Poslanec Stříbrný se ho snažil diskreditovat v očích prezidenta fakticky neoprávněným obviněním z osobní intriky. Díky Masarykovi a Klofáčovi bylo vítězství na straně stoupenců trvání stávající vlády a Benešovo setrvání v křesle Ministerstva zahraničních věcí. Jeho bitva o post ve vládě začala.

Československo

Na jaře a v létě roku 1926 došlo ke krizi v československé socialistické straně, ke střetům o charakteru příští moci v Československu. Výrazná část strany vedená J. Stříbrným nechtěla tolerovat další trvání úřednické vlády a svého zástupce v ní.

Prosakovaly informace, že generál Gajda, náčelník hlavního štábu, provede při všesokolském sletu stejný převrat, jaký byl realizován v Polsku. Proto velice energicky zasáhl sám prezident.

2. července, v předvečer sletu, generál Jan Syrový nařídil Gajdovi okamžitý odchod na dovolenou „do vyšetření obvinění“. Gajda obvinění včetně podezření ze spolupráce se Sověty veřejně odmítl a v tisku se stylizoval do role oběti. Beneš všem zprávám o Gajdovi nevěřil. Chtěl, aby se spor řešil jen ve služební rovině. Gajdovy útoky se otočily právě proti němu. Tvrdil, že je původcem kampaně. To komplikovalo Benešovu situaci. Rezignoval na post poslance a jen zásluhou prezidenta zůstával ministrem zahraničí. Na jeho místo se ale již připravovali jiní – např. Hodža. Od poloviny srpna se začala v mocenském zápasu projevovat převaha prohradních sil. V. J. Klofáč se opřel o západ a jih Čech, kde byla síla socialistů patrná, a upevnil své pozice vůči Stříbrnému. 22. května se konal sjezd mládeže, který se postavil za Beneše. To byl začátek procesu, kdy byly odstraňovány fašistické elementy v čele se Stříbrným a Gajda byl superarbitrován. Postup hradních sil byl v jeho případě oprávněný.

Zasedání Rady a VIII. shromáždění Společnosti národů 

Ataky vůči jeho osobě přivedly Beneše na pokraj fyzického zhroucení. Požádal prezidenta o delší dovolenou. Nejdříve ale odjel do Ženevy. Vstup Německa do Společnosti i Rady byl vyřešen kompromisem. Beneš byl opět zvolen do Rady, ač nechtěl kandidovat.

10. září vstoupil šéf německé diplomacie na půdu Společnosti národů. Tím bylo završeno Locarno a smlouvy byly ratifikovány. Beneš byl zvolen do Rady na dobu jednoho roku. Předsednictví se měl ujmout Stresemann, ale ponechal ho Benešovi. Jeho mezinárodní prestiž rostla, ale doma se stáhl z politiky v podstatě až do říjnových voleb.

Z Prahy odešel britský vyslanec G. Clerk, který o Benešovi prohlásil, že je konstantní silou stabilizace a pokroku v Evropě.

Proč se Beneš stáhl z domácí politiky? Byl osočován Karlem Kramářem, že nechal v pražských knihovnách zničit exempláře své disertace o Rakousku. Měly být ukázkou jeho prorakouského postoje před světovou válkou.

19. září se Beneš obrátil na předsedu strany J. V. Klofáče. Zaujal postoj k výtkám a útokům. Zdůraznil nutnost spolupracovat s agrárníky jako nejpočetnější složkou československé společnosti. Veřejné čtení tohoto dopisu pak ovlivnilo průběh sjezdu, kde zvítězil Klofáč a Stříbrný byl poražen a zároveň vyloučen. Do výkonného výboru nově pojmenované národně socialistické strany byl zvolen také Beneš.

Po Ženevě byl Beneš týden v Československu a pak odjel do Francie na dovolenou. Zde dokončoval své válečné memoáry. Byl ale neustále ve spojení s děním v Praze, ve spojení s vyslanci, účastnil se zasedání Rady v prosinci 1926. Zde se řešily podpisy smluv mezi Itálií a Albánií. Důsledkem bylo ukončení nadějí na nové Locarno v jihovýchodní Evropě, pakt směřoval proti italsko – jugoslávské smlouvě z roku 1924.

V Československu byla vytvořena nová poloúřednická vláda za Švehlova předsednictví. Beneš dal svou funkci k dispozici, ale byla mu ponechána. Ve vládě již byli představitelé minority – českých Němců. To měla být zkouška z liberálního přístupu ke všem menšinám. V tehdejší Evropě to bylo nemyslitelné.

Jak můžeme vidět, Beneš musel bojovat o postavení Československa v poválečné Evropě. Klidu se mu ale nedostávalo ani na domácí politické scéně. Na jeho místo by se rádo dostalo více politiků. Klademe si dnes také otázku v souvislosti s Benešovou činností, jak by to s námi dopadlo, kdyby na jeho postu seděl třeba zmiňovaný Karel Kramář? Uvědomujeme si dnes, že on pro svou práci žil? Oporou a věrnou spolupracovnicí se mu stala jeho manželka. Zajímalo by mne, kdo se ze všech následujících ministrů zahraničních věcí angažoval pro svou práci a pro republiku stejně jako E. Beneš.

Podklad:

PhDr. Jindřich Dejmek, DSc. – Edvard Beneš, Politická biografie českého demokrata

Titulní fotografie – Renáta Siebenbürgerová