HistorieSpolečnost

Edvard Beneš – Bezpečnost republiky a Evropy (1927 – 1929)

Když spolu se mnou budete dále sledovat životní cestu E. Beneše, pochopíte, že klid a pohoda snad v Evropě nebyly nikdy. Pokud máme pocit, že je v Evropě mír, musíme konstatovat, že je vykoupen prací – politickým bojem – osob, které se dostaly na posty stejné nebo podobné těm, které zastával E. Beneš. Musíme si připomenout, že jako ministr zahraničních věcí byl také členem Rady Společnosti národů. Na základě historických skutečností si můžeme uvědomit, že ne každý zástupce státu měl v mezinárodní politice stejnou moc ovlivňovat politické dění v Evropě a ve světě. Jak je tomu dnes?

 

ROK 1927

Francie pod tlakem Británie souhlasila s ukončením vojenské kontroly Německa a odchodem svých vojsk z Porýní. Východoevropské státy byly zaskočeny. Beneš správně předpokládal, že o ukončení kontrol požádá také Maďarsko. To jako již tradičně podpořily Itálie a Británie.

V březnu roku 1927 v době zasedání Rady italský tisk rozpoutal protijugoslávskou kampaň a diplomaté Itálie varovali před vpádem jugoslávských vojsk do Albánie. Beneš se snažil mírnit reakce Jugoslávie na tyto výzvy a zmařit pokusy maďarské. Jugoslávie měla dále jednat s Maďary tak, aby zkomplikovala jejich jednání.

Ve stejnou dobu se vyostřovaly vztahy mezi Londýnem a Moskvou. Beneš se snažil odrazit italské námluvy v Bukurešti. Odhadoval, že Mussolini se připravuje na válku.

Koncem března probíhala v Paříži konference velvyslanců. Bylo definitivně rozhodnuto o zrušení vojenské kontroly Maďarska. Na Západě přitom nepostrádali důkazy, že se sem vozí zbraně z Itálie. Týden na to jel šéf maďarské diplomacie do Říma. Cíl – formalizovat zahájenou politiku o vojenské spolupráci s italským diktátorem. Byla uzavřena italsko – maďarská přátelská a smírčí smlouva, která obsahovala i tajné dodatky, jež obě strany zavazovaly k těsnější politické spolupráci.

 

Malá dohoda

V květnu se v Jáchymově uskutečnila schůzka Malé dohody. Vůči Maďarsku doporučoval Beneš spojencům umírněné postoje. Jediná politika, která platila na Mussoliniho pronikajícího do Albánie, byla politika frankofilská. Zájmem všech tří zemí byly korektní vztahy s Německem a s Velkou Británií, dále pak individuální postoj k Sovětskému svazu. Možnost navázat diplomatické vztahy s Moskvou byla brzy zablokována. Dále měly státy Malé dohody zájem na co nejlepším vztahu s Rakouskem, při zachování odmítavého postoje ke sjednocení s Německem. Upevnění této aliance bylo studenou sprchou pro Itálii a nejen pro ni.

 

45. zasedání Rady Společnosti národů

Zasedání Rady probíhalo v červnu 1927, kdy evropský Západ žil přerušením styku Británie s Moskvou. Ve střední Evropě se odehrávala krize kolem Albánie, kdy úřady v Tiraně zatkly tlumočníka jugoslávské legace. Po jeho propuštění Jugoslávie stáhla diplomatický personál z Albánie. Aféra se přes italskou nevůli přenesla na půdu Společnosti národů. Advokátem se stal Beneš. Pražská diplomacie zkomplikovala italské záměry a tak se vztahy mezi Prahou a Římem ochlazovaly.

V červenci vznikla maďarská revizní liga, která žhavě útočila na státy Malé dohody, zejména pak na T. G. Masaryka a dr. Beneše. To vyvolalo spontánní reakce v Československu i v obou dalších zemích Malé dohody. Vznikaly protirevizní ligy. Proti kampani – k šokujícímu zklamání Maďarů – vystoupila také Hlinkova ľudová strana, která se chystala ke vstupu do Švehlovy občanské koalice.

 

Vatikán

V té době rozvratné živly ztrácely jednu z hlavních opor – Vatikán. Psalo se léto roku 1927 a Benešově diplomacii se dařilo překonat dva roky trvající roztržku s Vatikánem. Papežský důvěrník tehdy přijel do Prahy a tři katolické strany zastoupené ve vládě byly postupně ochotny neformálně rezignovat na některé předtím vznášené podmínky. Pro další jednání bylo rozhodující, jak vyzní aktuální průběh oslav a jejich ohlasy. K dalšímu řešení otázek byla poslána mise vedená zástupcem Kroftou. Vatikán sice oslavy neuspokojily, ale Kroftovu misi přijal. První rozhovory sice nebyly povzbudivé, ale po čtyři měsíce trvající přestávce bylo uspořádání vzájemných poměrů ujasněno. To znamenalo posílení pražské diplomacie a samotného Beneše.

 

Zasedání Rady a shromáždění Společnosti národů

Delegace menších států byly nespokojené s dosavadním průběhem příprav odzbrojovací konference. Státy Malé dohody se do tohoto konfliktu nezapojovaly, ale podpořily návrh polské delegace. Členové Společnosti národů se měli zavázat, že nepovedou válku.

 

Podzim 1927

Snahy o stabilizaci v centru a jihovýchodní části kontinentu se rozplynuly. Německo rozvíjelo revizionistickou propagandu proti Polsku. Sudetoněmečtí aktivisté hlásali potřebu těsnějšího ekonomického sblížení republiky s oběma německy mluvícími státy.

Beneš navázal diplomatický styk s Albánií. Snažil se o pacifikaci situace na Balkánu. Výsledek byl ale opačný. Albánský vyslanec, který byl k nám vyslán, byl zavražděn italským studentem. Mussolini uzavřel s Albánií druhý pakt, kterým z ní vytvořil italský protektorát. To mělo negativní důsledek na postavení Jugoslávie a záměry Československa. Itálii se nepodařilo získat Bulharsko.

Na zasedání Rady Společnosti národů v prosinci se Beneš snažil oslabit pozice italského diktátora na evropském Západě. Kamilu Kroftovi se v prosinci povedlo dosáhnout politické shody s Vatikánem.

 

ROK 1928

Hned začátkem roku zadrželi rakouští celníci zásilku starých rakouských kulometů, které byly nalezeny ve třech vagonech místo strojních dílů v železniční stanici Sv. Gotthard. Malá dohoda reagovala na tuto událost tím, že poslala Společnosti národů nótu požadující objasnění dodávek vojenských součástek a munice do Maďarska. Ženevské instituce nereagovaly dostatečně pružně a zásilka se mohla zašantročit. To podpořilo Maďarsko a Itálii v jejich úsilí.

Beneš byl v prosinci předešlého roku zvolen předsedou Bezpečnostního a arbitrážního výboru Společnosti národů. Koncem února roku 1928 se konalo zasedání tohoto výboru v Ženevě. Předmětem jednání byl návrh nových smluv o neútočení a zřeknutí se útočných válek mezi sousedy.

 

Malá dohoda

Beneš využil jednání v Ženevě k setkání se zástupci Malé dohody. Měl pochybnosti ohledně jednání nového šéfa rumunské diplomacie, vzhledem k jeho cestě do Itálie. Pocit nedůvěry v něm nadále přetrvával. Bělehrad zase vytkl Benešovi přílišnou horlivost několika poslanců k navázání styků s Bulharskem. Beneš na to reagoval a doporučil poslancům cestu do Bulharska odložit. Směrem ven ale Malá dohoda prezentovala jednotný názor vůči Maďarsku.

 

Jaro 1928

Beneš měl po krátké dovolené na jihu Francie naplánovány cesty do Paříže, Londýna, Berlína a Říma. Návštěva Paříže byla ryze soukromou akcí, kdy byl přijat ministrem A. Briandem a prezidentem Gastonem Doumerguem. Londýn navštívil i s manželkou. Pobýval zde čtyři týdny a návštěvy, které zde uskutečnil, byly více méně formální. Setkal se s expremiérem B. Mac Donaldem, s A. Chamberlainem, J. Simonem. 10. května 1928 byl přijat králem Jiřím V. Do Říma pak jel jen na oficiální slavnost k 10. výročí vzniku československých legií, která byla vzhledem k chladnému politickému styku redukována na vojenskou slavnost. V polovině května se Beneš vydal na zpáteční cestu. 17. 5. 1928 se účastnil audience u krále Alberta I. v Bruselu. Poslední návštěvou byl poctěn Berlín. Byla to polooficiální zastávka. Přijel jako první aktivní ministr československé vlády. Stal se svědkem volebního vítězství výmarské koalice. Dominovala sociální demokracie. Beneš jednal s odstupujícím kancléřem a státním tajemníkem zahraničního úřadu. Je zajímavé, že o svých plánech, které projednával v Německu, nehovořil ve vládě ani s podřízenými. Projednával ekonomickou spolupráci Německa s Československem a Rakouskem. Tato spolupráce měla být základnou pro hospodářský blok sahající i do Evropy jihovýchodní. Tento plán ale narážel na celkovou koncepci Masarykovu i Benešovu. Berlín neměl hospodářsky ovládnout střední a východní Evropu.

 

Malá dohoda

V červnu opět zasedala Malá dohoda a tentokrát se zástupci tří států sešli v Bukurešti. Tato schůzka měla obranný a sjednocující charakter. Důraz byl kladen na nutnost obrany na základě mírových smluv. Panovala snaha o sblížení celého bloku s Rakouskem. Reakce Rakouska – nezaujme místo v žádném bloku bez paktu s Německem. Státy se dále dohodly na zřízení hospodářské komise, která se bude zabývat studiem možností užšího spojení dopravního, poštovního, telegrafního a dalších. Dohodnuto bylo pravidelné setkávání šéfů generálních štábů všech tří zemí. Tyto schůzky pak opravdu probíhaly pravidelně až do roku 1937. Dále byl dohodnut společný postup proti Itálii a Německu. Rumunsko bylo vyzváno k dohodě s Moskvou.

 

IX. shromáždění Společnosti národů v Ženevě

Z Bukurešti odcestoval Beneš do Ženevy na zasedání bezpečnostní komise. Odtud se přemístil do Paříže, kde američtí diplomaté předložili svoji verzi bezpečnostního paktu, aby se pak opět vrátil do Ženevy na setkání Společnosti národů. Menší státy a Německo se zde domáhaly neprodleného svolání odzbrojovací konference. Francie žádala další přípravná jednání a Itálie s Británií chtěly odklad konference.

Německo zde mělo úspěch, neboť dosáhlo změny reparačních plateb a odchodu posledních francouzských vojsk z Porýní. Původně zde měla vojska zůstat do roku 1935. Delegáti Nizozemí za podpory Německa, Rakouska a Švýcarska žádali o zřízení stálé menšinové komise. Proti bylo Československo, Polsko a Francie.

Beneš se podílel na přípravě odzbrojovací konference. Pokusil se znovu o ucházející politiku s Maďarskem a o alespoň porozumění jugoslávsko – bulharské. To se mu ale nepodařilo.

 

Rok 1929

Veškerou moc v Jugoslávii přebral za podpory Francie král Alexandr. Psal se leden roku 1929. V únoru G. Stresemann inicioval rozšíření záruk ochrany menšin. Důvodem iniciativy byly stížnosti německé menšiny v polském Slezsku. Beneš zastával názor, že procedura zkoumání stížností menšin vůči jednotlivým státům přesahuje smluvní povinnost. Změna vyžaduje souhlas vlád. Do Rady může přijít minoritní stížnost jen na výslovnou žádost určitého státu. Proto jen opatrně podpořil polský návrh zevšeobecnění minoritních závazků na všechny členy. Z důvěrné korespondence vyplynulo, že Praha žádné novely nepřijme. Rada nakonec nic nového do ochrany minorit nevnesla.

Státy Malé dohody, Polsko a Řecko vydaly společné memorandum, ve kterém žádaly prvotní zajištění realizace dříve přijatých usnesení, například o loajalitě menšin k daným státům a garantování jejich územní integrity. Práva dotyčných menšin nemůže v Radě hájit stát „sousedící nebo rasově příbuzný“ s těmito komunitami.

 

Jaro 1929 

Ve východní Evropě se komplikovala situace zásluhou nesmiřitelnosti Maďarska, které podloudně dopravovalo do své země zbraně. V Rakousku se rozmáhalo fašistické hnutí a Itálie nebyla ochotna prodloužit smlouvu s Jugoslávií a později s Československem.

 

Malá dohoda 

V březnu roku 1929 Beneš doporučil učinit konkrétní kroky, v nichž by byla manifestována vzájemná solidarita vůči revizionistickým silám a sounáležitost s novou tendencí v internacionálních vztazích s Evropou západní.

V květnu se konal summit v Bělehradě. Jednalo se o prodloužení alianční smlouvy s Rumunskem o pět let s klauzulí o dalším automatickém prodloužení. Totéž se týkalo také smlouvy s Jugoslávií. Byla podepsána trojstranná arbitrážní smlouva. Bylo diskutováno o společném postupu ve věci menšin, reparací a budování hospodářské Malé dohody.

 

„Likvidace války“

Pařížský finanční komitét pracoval od února 1929 na „likvidaci války“. Počátkem června dospěl k dohodě ohledně nového platebního mechanismu německých reparací. Dohoda ale neuspokojila žádnou ze zainteresovaných stran. Francie, Německo, Británie – tyto země se domáhaly změn v poměru anticipovaných německých plateb. Tlak na změnu ovlivnil nástupnické státy a jejich povinnosti. Tyto státy od podpisu mírových smluv platily liberační poplatek i další platby, zatímco jejich práva na skromné podíly z plateb německých byla teď úplně škrtnuta.

Státy Malé dohody podmínily souhlas s výraznou redukcí německých plateb vyřešením dalších finančních otázek, tedy jak vlastních povinností plynoucích z mírových smluv, zvláště liberačních poplatků, tak reparací Maďarska, Rakouska a Bulharska. Přidalo se Polsko.

Úpravy platebních mechanismů ovlivnily reparační konferenci, která byla zahájena 6. srpna v Haagu. V průběhu konference se začaly ozývat také další státy, odvádějící spíše teoreticky reparace tzv. východní – Rakousko, Maďarsko, Bulharsko. I zde bylo v rovině právní zainteresováno Československo.

Beneš pak v září v Praze na zasedání vlády zrekapituloval průběh jednání v Haagu.

Jen pro zajímavost – Maďarsko trvalo na placení reparací ze strany států Malé dohody, zejména Československa. Chtělo, aby maďarští příslušníci mohli podávat na Československo další žaloby. Popíralo pozemkovou reformu jako vnitřní politiku Československa. Maďaři sami ale platit nechtěli.

 

X. shromáždění Společnosti národů

Francouzský premiér Aristide Briand navrhl před plénem obecné rysy evropské federace. V podstatě se jednalo o pacifikační proces starého kontinentu i cíle ekonomické. Dle Beneše by to byl pohřeb první třídy.

 

Československo

Na přelomu roku 1928 a 1929 byl Beneš konfrontován s ministrem školství Hodžou, který přispěl ke změně vlády a Benešovu dočasnému odchodu z nejvyšší politiky. V dubnu 1929 Karel Kramář pronesl výrok o údajných Benešových prostředcích „budících v každém člověku zvyklém mravnosti odpor“. Došlo k rozpadu občanské koalice a návratu socialistů do vlády. To znamenalo posílení Benešova vnitropolitického postavení.

Kramářův výrok vyšel i v Národních listech. Kramář ho odmítl odvolat, Beneš žádal satisfakci. Postavil se za něho prezident. Napsal premiérovi dopis ve smyslu, že nelze trpět, aby šéf vládní strany takto mluvil proti ministrovi a prezidentovi. Přiměl Kramáře, aby svá tvrzení doložil pro tzv. čestný soud. Byl počátek května. Dvojice souhlasila, aby jejich spor vyřešila dvojice arbitrů – guvernér Národní banky Vilém Pospíšil a advokát Antonín Schauer. Kramář za pomoci F. Síse a F. Hlaváčka během dvou měsíců sepsal rozsáhlou „obžalobu“ proti Benešovi. 17. 7. byla zaslána oběma arbitrům. Beneš byl informován o jejím obsahu se souhlasem Kramáře počátkem října po návratu ze Ženevy. Začal pracovat na odpovědi. Tu ještě vyhrotil senátor Viktor Dyk, když napsal brožuru, na jejímž konci se Masaryka ptal: „Před kolika rakvemi máme ještě stanout, aby ukojena byla chorobná ctižádostivost člověka, jenž stůj co stůj, přes živé i mrtvé, přes zájem národní a státní jde za svou tužbou, za svým cílem?“

Kramářův soud nad Benešem byl osobní, přehnaně egocentrický, odvolával se na svou devětatřicetiletou politickou praxi a dlouholetý zápas proti Vídni. Snažil se vyzdvihnout vlastní zásluhy, vracel se k událostem z let 1919 – 1921. Kritizoval Benešovu práci, jeho teze se ale často míjely s podstatou problému. Beneš odpověděl spisem, který je pramenem autorových názorů a postojů, je doplněn dokumenty, úryvky z projevů a korespondencí s prezidentem.

Závěr arbitráže:  „Karel Kramář nebyl oprávněn použíti vůči dr. Edvardu Benešovi výroku citovaného v odstavci I. tohoto spisu na základě zprávy Národních listů.“ Národní socialisté ale s útoky ani v budoucnu neustali.

 

  1. 10. 1929 se konaly parlamentní volby, v nichž zvítězila republikánská strana venkovského lidu, posílila sociální demokracie a také národní socialisté.
  2. 12. 1929 nastoupila nová vláda F. Udržala. Jejím programem měla být podpora všeobecné politiky evropské konsolidace a pacifikace, normalizace vztahů republiky k sousedům. Poslední vyjádření se týkalo Maďarska. Vztahy s ním se za několik měsíců zhoršily celní válkou.

 

Na tomto časovém období existence československé republiky a fungování Edvarda Beneše jako ministra zahraničních věcí jsme se mohli přesvědčit, že pohybovat se v politice, živit se jí, není vůbec jednoduché. Politik nese obrovskou odpovědnost, neboť špatná rozhodnutí mají dopad na životy milionů lidí. Můžeme si jen položit otázku, zda byli, jsou a budou na vrcholných postech skutečně vždy lidé, kterým se nejedná jen o osobní zisk, ale o prospěch všech. Při studiu životopisu Edvarda Beneše jsem s obdivem sledovala jeho pracovitost a předvídavost. Domnívám se, že život a svou práci bral opravdu vážně. Věřím, že se dokázal také uvolnit, ale jen v kruhu svých nejbližších, neboť, jak se o tom přesvědčujeme i v současnosti, pokud politik udělá chybu, řekne něco, co neměl, vrátí se mu to okamžitě jako „kudla do zad“. Před časem jsem vyslechla v televizi názor, že pokud člověk lže, je to v dnešní společnosti normální. Ano, mnoho lidí lže samo sobě jen proto, aby se uchlácholili, jen proto, že nechtějí vidět realitu a protože mají strach. O koho? O sebe. Jsou schopni být i zákeřní jen z toho důvodu, aby sami sebe ochránili. Jen proto, aby měli pocit, že sami sebe chrání. Politik je také jen člověk, se všemi lidskými strachy a slabostmi. Jak jsme se mohli přesvědčit, zákeřnost se objevovala i mezi politickými elitami první republiky. Zákeřnost ale není vlastní jen Čechům, jak jsme se mohli nejednou přesvědčit. Na celé zeměkouli jsou lidé, kteří mají povahové rysy podobné těm našim. Proč se tedy před druhými národy ponižujeme a děláme se mnohdy horšími, než skutečně jsme?

 

Podklad:

PhDr. Jindřich Dejmek, DSc. – Edvard Beneš, Politická biografie českého demokrata

Titulní fotografie – Ivana Šmucrová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *