Tuto otázku si klade mnohý z nás. Mnohý? Klade si ji ten, kdo v současném životě vidí jen a jen sebe? Klade si ji ten, kdo svůj život vidí pouze a jen ve své rodině? Kladou si otázku lidé, kteří žijí v bublině, a již nevidí a nechtějí vidět, co se děje za ní?

Myslíte si, že nastalá situace vznikla neočekávaně? Myslíte si, že to, co se děje, bylo dlouhodobě připravováno? Dovolili jsme to? Byli jsme hluší a slepí? Byli jsme naivní? Takové a ještě jiné otázky si můžeme pokládat. Nikdy ale nic nevzniká ani nezaniká jen tak.

V článku „Rusko, EU, USA a Česká republika v krizi“ jsem čerpala z knihy Valerije Pjakina – O světě křivých zrcadel. Autor v ní čtenáře informuje, že po Stalinově smrti nastolila vládnoucí elita jiný směr rozvoje Ruska. Nyní se k této knize vracím. Jaký byl ale ten původní směr?

Tak to se musíme vrátit ještě trochu více do historie. V květnu 1922 zasáhla dvaapadesátiletého Vladimíra Iljiče Lenina mozková mrtvice. Za svého nástupce nikoho nenavrhoval a mrtvice mu zabránila řídit zemi. Touto událostí začalo soupeření mezi Stalinem a Trockým o vedení státu. Zajímavostí může být, že v roce 1922 probíhala další fáze konsolidace ruských zemí – vytvoření Sovětského svazu. Lenin zemřel 21. ledna 1924. Angličané uznali Sovětský svaz až 9 dní po jeho smrti.

Angličané vkládali naději do Trockého. Josif Vissarionovič Stalin byl přesvědčen, že v SSSR je třeba budovat socialismus, což znamená nové podniky, továrny a železnice. Socialismus musí zlepšit život pracujících a tak bude nutné budovat mateřské školky, školy a knihovny. Bude třeba bojovat s negramotností a nevzdělaností. Bude třeba investovat do infrastruktury, stavět sanatoria a rekreační objekty. Co navrhoval Trockij? Socialismus v samotném Rusku není možný. Proto je investiční výstavba nesmyslná. Nač stavět strop bez položení základů. Základem pro šťastný život v Rusku poslouží světová revoluce. Nebude potřeba školek, podniků a továren. Je potřeba financování světového revolučního hnutí a vytvoření mocné armády. Jak to dopadlo? Víme. Vyhrál Stalin a Lev Davidovič Trockij byl 10. 2. vykázán ze SSSR. Nejdříve žil v Turecku, v roce 1933 se vystěhoval do Francie a v roce 1935 do Norska. Trockij ani jeho rodina nikdy nepoznali finanční nouzi. Informace o Stalinovi a Trockém byly čerpány z knihy Nikolaje Viktoroviče Starikova – Kdo přinutil Hitlera přepadnout Stalina.

A nyní se můžeme vrátit k době po Stalinově smrti, kdy se k moci dostávají příznivci Trockého. Změna směru vývoje nemůže proběhnout ze dne na den. Ze sféry řízení státu museli být odejiti přívrženci budování komunismu a vlastenci. O dalších úkolech si můžete číst v knize O světě křivých zrcadel. Jedním z nich ale byla potřeba změnit obsah vzdělávání. První, kdo se postavil do čela země, byl Nikita Sergejevič Chruščov. Pustil se se svými spolupracovníky do plnění úkolů a to doslova ve všech směrech. První na řadě ale byla změna obsahu morálně–etické výchovy dospívajícího pokolení. Pomalu, ale setrvale byl měněn obsah vzdělávání.

Ze školních osnov například zmizel předmět „logika“, jehož zvládnutí umožňovalo vidět „obecný chod věcí“, a odlišovat dílčí procesy a jevy.

„Člověkem, který je schopen si utvořit celostní, mozaikový obraz světa a na jeho základě chápat události, je velmi těžké manipulovat a občas je to zcela nemožné.“

Z knihy O světě křivých zrcadel si dovolím ještě jednu citaci: „Současně s tím byl ve vzdělávání kladen důraz na formování pocitu méněcennosti, ukřivděnosti a studu za minulost Ruska a jeho věčné zaostávání za osvíceným Západem.“ Za tímto účelem byla, jak se v knize dočítáme, měněna také literatura a ruským autorům byly vkládány do děl věty, slova, verše, které nikdy nenapsali.

Než se podíváte na současné školství, přečtěte si tato slova z knihy Hovory s T. G. Masarykem z kapitoly O školách: „Výchově hochů u nás chybí pěstování samostatnosti, sebevědomí a čestnosti. Já sám jsem byl k samostatnosti donucen od dětství starostí o chléb i tím, že jsem se, vzdálen od rodiny, musil starat sám o sebe a sám všechno rozhodovat; tož to je jiný případ; ale celá naše výchova nevede ke kuráži. Jen se brzo hmotně zajistit, nejraději v úřadě, aby byl člověk pod penzí …. Já v tom vidím konec konců strach před smrtí, strach ze života podnikavého, odpovědného, dobyvatelského.“  Nemohu opisovat celou kapitolu. Další poznámky a citace si ale neodpustím. Třeba, že má-li profesor opravdu rád svůj předmět, vzbudí tu lásku i v chlapcích, které učí. T. G. Masaryk dále konstatuje: „Vždyť člověk zapomene skoro všechno, čemu se na školách učil, ale ten zájem jednou vzbuzený trvá a učí ho pozorovat a všímat si věcí.“ 

TGM k nám vyslal jednu myšlenku a posuďte sami, zda je nám názorově blízká i dnes: „I to je chyba, že zas někdy podceňujeme, co jsme a co je u nás. To máte lidi, kteří pořád vzdychají, že Amerika je větší než my a Paříž živější než Praha – pro samou cizinu nevidíme, co máme doma. Já vím, člověk by na příklad neukojil svůj čtenářský hlad, kdyby četl jen literaturu českou; ale má ji znát skrz naskrz, aby věděl, co tu už je. Kdo na malé poměry jen naříká, obviňuje tím sebe sama; sám je tím vinen, že žije male. To platí zvlášť pro mladé lidi. Takový novopečený vzdělanec nechce jít na malé město nebo na venkov, že prý tam kulturně zapadne a zakrní. Ve skutečnosti je pohodlný; dovede být kulturně živ, jenom když má k tomu svou kavárnu a ty umělé stimulanty. Právem ukazujete na básníka Březinu; moudrost a vzdělání je věc ducha, ne věc nahodilého okolí. Lev je lvem i v kleci, nestane se oslem.“

T.G. Masaryk dále konstatuje, že náš národ jezdí ve vyježděných kolejích, ale v tomto směru se nedá hovořit o národní tradici. Tradice je podle něho společné dílo generací, společná a samozřejmá kázeň. U nás se často začíná od začátku, místo aby se navázalo na dílo předchůdce. Píše dále, že jsme sice malý národ a k tomu společnost, která se pořád obnovuje zespoda.

„Nikde na světě neslyšíte lidi tolik reptat a stěžovat si jako u nás; to je ta nekuráž a ještě něco horšího. Já si myslím, že každý takový nespokojený člověk má nerad své povolání; proto nadává na politiku, na poměry a na celý svět. Člověk, který dělá svou práci bez zájmu a jenom z chlebařství, je nešťastný a otrávený člověk. Já rád poslouchám, když někdo mluví s láskou a chutí o svém povolání; co všechno se od něho dozvíte! Onehdy jste viděl tetu Esperanzu (učitelku zpěvu), když poslouchala mladou zpěvačku; všiml jste si, jak jí svítily oči? Mně se tak strašně líbilo, jak je celá při věci. Tož na to by měli rodiče a učitelé nejvíce dávat pozor, aby poznali, čím by se jejich chlapci dovedli nadchnout. Máme už tak rozmanité školy praktické, hospodářské a odborné, že každý může vybrat podle schopností a podle náklonnosti. V demokracii netřeba pořád myslet na to, aby byl z kluka pán – de facto nějaký písař v úřadě – sedlák, řemeslník, dělník jsou často větší páni než ten inteligent, jen ať je každý pánem, každý mužem na svém místě, každý celým člověkem. A děvčata? Nejinak.“

Tolik let uběhlo od smrti T. G. Masaryka a náš národ je stále stejný. Je stejný? Posuďte sami. Ale malý příklad: každá nástupnická strana zneguje po volbách práci svého předchůdce. Divím se, že se v současnosti nevymlouváme a netvrdíme, že to, co se děje, jsou důsledky doby totalitní. Další problémem dnes je sehnat lékaře, který by byl ochoten jít ordinovat do nějakého okresního města a ještě v horším případě na venkov.

Po revoluci nám byla prostřednictvím médií vštěpována informace, že jsme nevzdělaní. Když byl někdo inženýrem, právníkem, lékařem – byl to někdo. Velkou váhu měla v dobách totality i maturita. Byla zde celá škála učebních oborů bez maturity. Co se tedy po revoluci změnilo? Byl zde obrovský tlak na vzdělání a nárůst počtu vysokoškoláků. Důležitost, váha maturity byla ponížena, neboť jiskládá pomalu každý učeň. Narostl i počet soukromých středních a vysokých škol. Byl to záměr?

Kolik lidí pracuje v oboru, který vystudovali? Opravdu ten obor chtěli studovat? Opravdu se v tom vystudovaném oboru chtěli uplatnit? Když v něm nepracují, jsou šťastní? Vzpomínám si na svou paní učitelku ze základní školy. Říkala, že v časech, kdy ona učila, byla učitelská profese posláním – tedy nebyla o penězích, jako je tomu dnes.  Alespoň tak situace učitelů a lékařů působí na běžného občana státu. Proč? Protože příjem v těchto profesích je značně medializován. Je to záměr?

Před několika lety přišlo ministerstvo školství s dalším návrhem. Písmo Comenia Script, které bylo patentováno a bylo údajně vytvořeno ve spolupráci s pedagogy a IT odborníky. Jak dlouho bylo toto písmo vytvářeno? Bylo vytvářeno ve spolupráci s psychology a grafology? O těch se ale na webových stránkách nepíše. Děti se údajně naučí psát rychleji, a dokonce i rychleji číst. V diktátech údajně méně chybují a psaní je baví. Písmo bylo údajně oceněno za design. To je jako když někomu pochválíte vzhled, ale problémem je, co má v hlavě. O co v tomto písmu jde? Webová stránka věnovaná tomuto písmu hlásá: „Naučte své děti čitelně psát!“ Na další řádce stojí: „V historii české školní výuky to nikdy nebylo tak jednoduché jako nyní!“

Pozastavili jste se nad tou druhou větou? A neříká se – těžko na cvičišti lehce na bojišti? Není snad škola cvičiště pro budoucí život? Má se opravdu v tomto směru výuka ulehčovat? Můžete si říct, že stejně již dnes píšete jen na počítači a nepamatujete si, kdy jste vzali do ruky tužku. Je to správné?

K ruce jsem si vzala učebnici vědecké grafologie. Jejím autorem je Vilém Schönfeld. Nebudu z této knihy opisovat celou historii písma v českých zemích. Jen poznamenám, že naši prarodiče a praprarodiče se do roku 1930 učili krasopisu. Pak se zavedlo označení psaní. Roku 1932 byly vydány normované tvary latinky, které byly na prvním stupni závazné, později je ale u normalizovaných tvarů možno připustit dobře čitelné odchylky. Ve všech vyučovaných předmětech byl kontrolován tvar písma a jeho čitelnost. Vzpomínám si, že na střední škole nám profesor dával známku i za úpravu v sešitu. Autor knihy napsal, že normalizovaná abeceda omezila písemné tvary na nejnezbytnější kostru. Tak jak je vidět, grafici ve století jednadvacátém ji dokázali osekat ještě víc.

Co je ale důležité? Velký důraz se dle předlohy z roku 1932 kladl na možnost spojování značek, aby se celé slovo dalo napsat na jedno nasazení pera. Bylo nezbytné, aby si každý písemný tvar zachoval své podstatné znaky a byl zřetelný. České písmo se zcela zřetelně přizpůsobilo svou základní podobou latince Spojených států amerických. Podle grafologie je spojitost písma znakem kombinačního daru, logiky a důslednosti myšlení. Člověk píšící spojitě je rozvážný, vypočítavý a myslící dopředu. Nedostatkem je myšlenková chudoba, nedostatek duševní iniciativy a nesamostatnost úsudku. Člověk píšící spojitě spojuje článek za článkem i v myšlenkovém postupu, nezbývá mu místo na nové nápady. Je nevynalézavý a bez duchapřítomnosti. Kdo ale dokáže napsat slovo na jeden zátah? Proto se v grafologii hovoří o stupni spojitosti písma.

Oproti tomu písmo Comenia Script je popisováno jako nespojované psací písmo. Na stránkách wikipedie jsem se dočetla, že výzkumy, které měly být podkladem k tvorbě písma, autoři návrhu nikde nepublikovali, nelze se tedy seznámit s metodou výzkumu, s jeho východisky, výsledky ani interpretací a pilotní projekt nebyl před jeho ohlášením podrobně zpracován a neprošel oponenturou.

Člověk píšící nespojitě je podle grafologie člověk, který oplývá nápady, má iniciativu a vlastní úsudek. Jeho duch má intuici a objevitelský čich. Jsou pro něj typické vynalézavost, duchapřítomnost a vtip. Nezapomínejme ovšem, že jen osobnosti s velkou kapacitou snesou takové rozvlnění logického řetězu, aniž nastane rozpad. Hlavní vlastností, která se projevuje v takových nespojitých písmech, je nedostatek logiky.

Pisatele pak charakterizuje nedůslednost, skákavá nesourodost v myšlení, podléhání rozmarům. Jejich myšlení je většinou nerozvážné. Toto jsou poznámky z učebnice grafologie.

Těch rozdílů mezi původní školní předlohou z roku 1932 a písmem Comenia Script je podstatně více. Na hodinách grafologie nám byla dána informace, že ve školní předloze se ukazuje psychika národa a školní předlohou se psychika národa může ovlivňovat. Do jaké míry chtěla vládní garnitura ovlivnit psychiku národa? Byla si toho vědoma, že tak činí?

Písmo Comenia Script se sice ve školství neprosadilo i zásluhou oponentů a také toho, že písmo bylo patentováno a písanky měly být vyráběny monopolně jedním nakladatelstvím, což jejich výrobu činilo dvakrát dražší. Byl to záměr?

Písmo se sice neprosadilo, ale změna ve školství nastala. Ve školách již učitelé na vyšším stupni nekontrolují a nedbají na to, aby žáci používali při psaní školní předlohu z roku 1932 a žáci tak ve svém rukopisu používají nespojovaná psací písma – kurzívu – skloněné tiskací písmo. Prověrky jsou prováděny formou testu. Takže ani ony nerozvíjejí samostatné myšlení a logiku dítěte. O písmu se v učebnici grafologie píše jako o písmu mozkovém, neboť písmo vypovídá o aktuálním psychickém stavu pisatele. Co myslíte? Má písmo vliv na psychický vývoj dítěte? Má písmo vliv na rozvoj jeho motoriky?  Když začalo ministerstvo školství prosazovat do škol písmo Comenia Script, říkala jsem si –  co se to děje? V roce 2021 školy řešily, kde vezmou čas na výuku informatiky. Podle rozhodnutí ministerstva školství jí měly dát od roku 2022 více prostoru. Někde se rozhodli hodiny neškrtat, a začlenili výuku informatiky do výuky předmětu. Jak se říká – je to vše o lidech. Jak mnozí učitelé tvrdí, už tehdy nestíhali probrat témata, která považovali za klíčová. Od září roku 2023 se povinně zavádějí hodiny informatiky na nižším stupni základních škol.

Nejsem učitelka, ale ptám se, jak je vnímána a rozvíjena individualita dítěte na dnešních školách? Má ještě učitel prostor uchopit a rozvíjet individuální schopnosti dítěte? Někdy si pokládám otázku, zda jsme ještě v očích těch, kteří nás ovládají, lidé? Jsme lidé? Položte si sami sobě otázku: Kdo jsem? Položte ji vašim dětem, vnukům a vnučkám. Je potřeba klást si otázky, neboť právě jejich prostřednictvím je rozvíjeno naše myšlení a komunikační schopnosti. Pokud tak nečiní ve školách, je potřeba to dělat v rodinách. Komunikace vede rodinu ke spolupráci jejích jednotlivých členů. Komunikace a spolupráce se z naší společnosti vytrácejí. Místo toho se rozvíjí soutěživost. Je to správné? Je to pro společnost zdravé? Je v tom záměr? Vše se dá změnit, když se chce.

Foto:  Ivana Šmucrová