Položila jsem si otázku: Kdo, co, čím je člověk?  Říkáme si nadneseně, že jsme lidské bytosti. Zvířata jsou ale také bytosti. Nejsme neživé, mrtvé předměty. Jsme stejně jako zvířata živé bytosti. Jsme živočichové?

Čím se odlišujeme od ostatních zvířat? Umíme mezi sebou komunikovat? Zvířata jednoho druhu umějí mezi sebou komunikovat stejně, jako lidé jedné národnosti. Umějí lidé mezi sebou komunikovat? Někteří tuto schopnost ztrácejí, neboť za ně hovoří technologie. Lidé jsou pracovití. Jsou lidé pracovití? Zvířata nejsou? Kolik kilometrů musejí nalétat ptáci, aby obstarali potravu pro své potomky? Když je vypiplají, mladí je opustí a tím přeruší se svými rodiči všechny vazby.

K čemu byla mladá generace v uplynulých letech vedena? Jaké názory jí byly prostřednictvím médií podsouvány? Prý se mají stěhovat za prací. O těch, kteří zůstávali žít u rodičů, se smýšlelo jako o mamáncích. Někteří ale odešli. Kolik se jich vrací se záměrem pomoci svým rodičům a kolik jich přijede jen tehdy, když sami něco potřebují?

Čím se liší zvířata od člověka? Čím se liší člověk od zvířat? Dnes a denně nám zvířata ukazují, že dokáží být citlivá, empatická, ale také zákeřná, stejně jako člověk. Kdy jsou zvířata zákeřná? Jako hravá mláďata a také v okamžiku, kdy si brání vlastní teritorium. V přírodě žijící zvířata musí být zákeřná, jinak by nepřežila. Žijí teď a tady. Využívají znalosti a umění lovu své matky, svých rodičů s vědomím, že když nic neuloví, nepřežijí.

S člověkem je to ale podstatně složitější. Kdy je člověk zákeřný? Člověk dokáže být zákeřný vůči svým dětem, rodičům, k lidem ve svém okolí, vůči společnosti, dle svých momentálních možností. Zákeřnost se odvíjí z jeho postavení a související sférou vlivu. Je nutné, aby byl člověk zákeřný? Někdy je člověk zákeřný jen z toho důvodu, že byl k takové reakci vyprovokován. Podívejme se na jednu událost z poslední doby. Na akci s ukrajinskou vlajkou na Národním muzeu.

Je pravda, že pro mnoho lidí to je provokace, když takovou dobu visí tato vlajka na tak významné české budově. Přitom naše vlajky visí jako chudé příbuzné na stožárech opodál. Neměly by i ony viset v takovém případě po boku ukrajinské vlajky na průčelí muzea?

Mnoho lidí toto gesto provokuje a probouzí v nich pocit bezmoci. A tedy se ptám, není v tom záměr? Je zajímavé, jak se při dubnové demonstraci část lidí nechala vyprovokovat, a po jejím skončení šli k muzeu, aby zde skandováním projevovali nesouhlas s umístěním ukrajinské vlajky na budově muzea. Jak jsme následně na soukromých záběrech svědků viděli, tato provokace byla spouštěčem pro akci policie. Zákeřnost aktu se tedy neustále stupňovala, až propukla v zásah. Byla policie v právu? To je druhá stránky věci – každopádně na její straně stojí právo moci – moci si to dovolit.

Není tedy dobré reagovat na zákeřnost další zákeřností, neboť v takovém případě se člověk moc neodlišil od zvířat. Ta totiž reagují na zákeřné jednání pudově – tedy bojem, ze kterého může vyjít vítězně pouze jeden, tedy ten silnější, mocnější. Rozhoduje síla, nikoli rozum.

Pokud se tedy někdo vůči nám, vůči druhé osobě, vůči společnosti chová zákeřně – třeba i z pocitu práva, musíme zapojit rozum a přemýšlet, kam nás tento protivník hodlá dostat. Uvědomit si, že sami, když nemáme takovou moc, nic nedokážeme. Můžeme se opět podívat do světa zvířat, kdy některá žijí ve stádech, neboť tak mají větší šanci ubránit se potenciálnímu nepříteli – je jedno, zda tím nepřítelem jsou přírodní živly nebo jiné zvíře.

Co činí člověk, ale ve zvířecí říši to nevidíme? Co činí člověk a vidíme to i ve zvířecí říši?

V čele smečky až na výjimky nikdy nestojí samice. Ta nemá tolik síly, aby mohla stádo či smečku ubránit. Samice nebojují s nepřítelem, pokud žijí ve stádu, ve smečce.

Jsou ale zvířata, která se neshlukují do stád, do smeček, ale žijí v párech. Jedná se obvykle o ptáky. Můžeme si jako vzor vzít čápy. Ptáci se střídají při sezení na vajíčkách a následně se oba partneři podílejí na krmení vylíhnutých čápat. V tomto směru by si chování čápů mohly vzít za vzor mnohé rodiny, kde je spolupráce na chodu domácnosti a výchově dětí nedostatečná.

U zvířat je samozřejmostí, že se o narozená mláďata musejí postarat. Je to opravdu samozřejmostí? Vidíme to v zoologických zahradách, kdy některé prvorodičky odmítají svá mláďata a tak na jejich pozici musejí nastoupit ošetřovatelé. Nevidíme podobné chování u lidí? V lidské říši to jsou kojenecké ústavy, později dětské domovy, pěstouni nebo adoptivní rodiče. Proč asi zvíře odmítá péči o mládě? Je vždy problémem jen jeho nezkušenost? Co když cítí, že jeho dítě je slabé a nemocné? Proč lidská matka odmítá své dítě? Bylo jeho samotné početí omylem?

Jak podobná je zvířecí říše a přesto má člověk potřebu se nad ni povyšovat. A právě toto slovo a jeho význam je pro zvířecí říši neznámým pojmem. Je neznámým pojmem?

Přemýšlím o souboji dvou samců o vedení stáda. Napsala jsem, že se jedná o souboj – tedy boj, jehož účel je jasný. Pokud se ale člověk nad druhým člověkem povyšuje, není tento boj otevřeným projevem, kdy si soupeři vzájemně ukazují svoji sílu. Je to projev pouze jednostranný, kdy tlak působí většinou pouze jedním směrem a jeho cílem je protivníka ponížit. Takový dojem můžeme mít ze současné vlády, kdy stále více získáváme pocit, že její řešení jsou nelogická, spontánní, tedy nepromyšlená do všech důsledků a její opatření nás stále ženou do větší a větší chudoby. I když mnozí mají pocit, že se jich to netýká.  Je to dáno stálostí určitého příjmu daného vzděláním, zaměstnáním a postavením. Přesto se mohou jednoho dne ocitnout bez práce, neboť kde není poptávka, nastává krach. Dnes svůj provoz uzavřel pivovar v Pardubicích. Kdo zavře provoz příště?

Nárůst cen brzdí obchod a tím ničí ekonomiku státu. Je snad toto cílem současné vlády? Všechny úkony, rozhodnutí tomu nasvědčují. Nárůst nezaměstnanosti opětovně zatíží ekonomiku. Budeme pravděpodobně překvapeni, jaká opatření na nás ministerstvo práce a sociálních věcí v případě nezaměstnanosti chystá.

Jak asi jednou dopadne tato vláda a její členové? Pokud se podíváme do zvířecí říše a hledali bychom pro ni přirovnání, můžeme říci, že si postavila hnízdo na starém dřevěném stožáru elektrického vedení a nikoli na starém bytelném komínu. Je jen otázkou času, kdy se jí tato vratká pozice nevyplatí. Těch, kteří pod tím stožárem čekají, je hodně.

Foto: Ivana Šmucrová