Nikdo z nás v současné době nemůže ignorovat válku, která probíhá na Ukrajině. Jsem z generace, která se na základní škole učila ruský jazyk a vnímala přítomnost sovětských vojsk na našem území. Proto mnozí z mých vrstevníků sledují s obavou činnost naší současné vlády, která souhlasí s vytvořením amerických vojenských základen na našem území. Obyčejný člověk si tak může položit otázku, zda tento počin má být realizován za účelem obrany naší země? Je možné, že hlavním úkolem má být posílení, rozšíření množství amerických jednotek operujících ve východní Evropě při hranicích s Ruskem?

Jako dítě, které se muselo učit ruštinu, jsem mohla vnímat Sovětský svaz jako obrovskou zemi, která si je vědoma své síly, moci a tedy se chová nadutě. Pak si ale musíme položit otázku, jak se chovají Spojené státy americké?

Během mého života a posunu politiky naší země se tedy sovětské Rusko ze spojence v dobách totalitního režimu stalo nepřítelem, který momentálně válčí s Ukrajinou na jejím území. Rusko zaútočilo na území tohoto svrchovaného státu, který byl kdysi součástí Svazu sovětských socialistických republik. Nikdo nikdy nenapadne nepřítele jen tak pro nic za nic. My, obyčejní občané, si můžeme pokládat otázku, co bylo tou poslední kapkou, která rozhodla o tom, že Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Myslíte, že to bude někdy uveřejněno? Snad někdy v budoucnosti. Kdy vybuchujeme my, jednotlivci, a vyvoláváme tak války v našich rodinách? Když pohár naší trpělivosti přeteče.

V současnosti se mi dostala do rukou kniha Valerije Pjakina – O světě křivých zrcadel. Zaujala mne hned první věta v jejím úvodu, která konstatuje: „Válka je komplex opatření zaměřených na převzetí cizích energetických, přírodních a lidských zdrojů.“  Můžeme si tedy položit otázku, jaký účel má splnit současná válka na Ukrajině? Podotýkám, že zisk z ní nemusí plynout k jedné z válčících stran. Při této příležitosti si vzpomínám na Edvarda Beneše, který před druhou světovou válkou jednal se Stalinem o pomoci jeho země v případě, že budeme přepadeni nacistickým Německem. Posléze do této smlouvy zatáhl také Francii. Sovětský svaz nám mohl jít na pomoc v případě, že nám pomůže také Francie. Beneš totiž usoudil, že by se to Západu náramně hodilo, aby bojovalo Německo s Ruskem, a důvodem mělo být Československo. Takový zápis do historie ale Beneš pro náš stát nechtěl. Dnes mezi sebou bojují Slované a Západ jejich boj podporuje tím, že dodává výzbroj a výstroj ukrajinským bojovníkům. Onehdy jsem dostala mail s projevem našeho předsedy vlády Petra Fialy, který sděluje, že jsme na Ukrajinu dodali mimo jiné 89 tanků a vyjmenovává další zbraně. Zajímalo by mne, kolik tanků měla naše armáda před válkou? Nebyla tak ohrožena naše obranyschopnost? Proto nákup nové vojenské techniky? Je ale jednoduché naučit se ovládat nový tank? Jde jen o jeho ovládání, nebo i o jeho opravy?

Pojďme se ale vrátit k Rusku. Výše uvedený autor o něm píše: „Rusko vždycky bylo ze strany kolektivního Západu nejen žádaným objektem využívání jeho zdrojů, nýbrž i cílem určeným k bezpodmínečné likvidaci státnosti, protože Rusko představuje jiný, od Západu odlišný model globalizace, čili koncentrace řízení výrobních sil na planetě Zemi v zájmu všech jejich národů, nikoliv v zájmu úzkého klanově- korporativního uskupení, jak se provádí globalizace podle západního modelu.“ Co k tomu dodat? A dále pokračuje: „ A proto vede Západ proti Rusku nesmiřitelnou, nekončící hybridní válku s cílem konečné kolonizace a úplné ztráty suverenity jako uskutečněné schopnosti státní moci aplikovat úplnou funkci řízení ve shodě s globální, vnitřní i zahraniční politikou státu.“

Po těchto slovech se ptám: do jaké míry jsme kolonizováni my? Do jaké míry skutečně řídí náš stát námi zvolení politici, a do jaké míry EU a v pozadí USA?

V knize je dále popisováno jednání francouzského prezidenta Sarkozyho, pod jehož vedením se Francie účastnila války proti Libyi a dále byla vtažena do válek v dalších afrických zemích. Co tím Francie získala? Hospodářské potíže a zesílení nelegální imigrace, která ohrožuje státnost Francie, jak máme možnost vidět a vnímat i v současné době. Je taková politika sebevražedná? Dovoluji si proto opět citovat autora knihy: „ Pokud se v čele státu objevují lidé s takovými kvalitami, vyvolává to otázku existence systému, který přivádí k moci právě takové lidi. A fakt následnictví v provádění pro postižené státy sebevražedné politiky, v rámci kterého se střídají různé vlády, nastoluje otázku nadstátního řízení a reálné suverenity těchto států.“

Jaké kvality lidí autor měl na mysli? Lidi, kteří svým jednáním, konáním a vystupováním ohrožují státnost své země. A vůbec je nelze vysvětlit jejich osobními kvalitami, vulgarismem a krátkozrakostí, jak píše.  Říkala jsem si, proč byl tak bagatelizován význam Edvarda Beneše v roce 2018 – v roce, kdy uplynulo 70 let od jeho umrtí. Jeden nejmenovaný státník tehdy prohlásil, že Benešova díla nám dnes nemají co říci. Jenže Edvard Beneš nás ve svém díle Demokracie dnes a zítra varoval před mocí oligarchů. Dnes nám již nevládnou jen oligarchové, ale nadnárodní korporace. Ovládají tyto nadnárodní korporace vedení EU? Jedná vedení EU logicky či nelogicky ve své politické činnosti, jednání a vystupování? Zatímco v roce 2015 jsme se ještě bránili migrační politice EU, dnes jsme v očekávání toho, co nastane po podpisu smlouvy, ve které se naši současní politici zavázali přijímat migranty bez rozdílu národnosti na našem území. Co nastane po ratifikaci Istanbulské smlouvy? Co nastane po vstupu amerických vojsk na naše území? Proč nemůžeme dle smlouvy vědět, co se děje na amerických základnách, jaké zbraně se sem budou dovážet? A nebyly takové základny i na půdě Ukrajiny? Vždyť Amerika do roku 2018 prováděla výcvik pluku Azov. Vždyť prezident Zelenskyj umožnil, aby se rozprodávala ukrajinská zemědělská půda nadnárodním korporacím. Jednal Zelenskyj ke škodě státu? Jednají naši politici ke škodě státu? Jednali naši politici v minulosti ke škodě našeho státu? Který politik v naší novodobé porevoluční historii našemu státu neuškodil? Autor knihy hovoří o zrádci, který byl naverbován tím či oním způsobem. Příčinu kontinuity tohoto jednání pak vidí v zakotvení ne-suverenity v jeho zákonodárství.

Pokud se hovoří o ztrátě suverenity Ruska, je jeho zrádcem Gorbačov. V Rusku platí okupační Ústava, zavedená USA a Velkou Británií. Jak má fungovat suverénní stát? K pochopení je dle autora knihy nezbytné znát, jak se ve skutečnosti řídí sociální supersystémy, včetně států, a co je podstatou suverenity.

Následně dostáváme vysvětlení: „Mnohé věci nechápeme, nikoliv proto, že by naše chápání bylo nedostatečné, nýbrž proto, že tyto věci nejsou součástí našeho okruhu pojmů.“

Má autor pravdu, když tvrdí, že většina lidí si začíná uvědomovat chybnou politiku státu až v okamžiku, kdy jsou všechny řídící procesy ve státě v permanentní krizi? Autor zde píše: „ Státní struktury se vždy ocitají nepřipraveny na nečekaně vzniklé aktuální výzvy a bojují s nimi výhradně zakládáním nových byrokratických struktur, což často pouze zhoršuje situaci a vede k nárůstu byrokratického aparátu. Čili místo toho, aby se šetřily systémové zdroje a vkládaly se do prognostiky a programování budoucnosti, nynější systém řízení se potýká s důsledky a vydává přitom prostředky, které by byly potřebné pro rozvoj státu, na vytváření nových byrokratických struktur, zřízených za účelem zajištění stability aktuálního řídícího systému.“

Položila jsem si otázku, jakým výzvám čelili naši politici v uplynulých letech? Byla tomu ona již zmiňovaná migrace v roce 2015 a této výzvě čelil tehdejší ministr Chovanec. Kde je tento politik dnes? Zkouškou ohněm prošla vláda Andreje Babiše v době kovidové a nesmíme zapomenout na to, že v opozici tehdy seděli v parlamentní sněmovně dnešní vládní strany, které tehdejší vládu za nedostatečná opatření řádně kritizovaly, ale také všechna opatření měly možnost ve sněmovně ovlivňovat. Současná vláda ihned po nástupu do funkcí oznámila vybudování dvou nových ministerstev. Právě včera pak naše veřejnoprávní televize oznámila, že jsme jedna z posledních zemí EU, která nemá dětského ombudsmana. Sice se počítalo s tím, že se vybuduje nový úřad s pobočkami v jednotlivých krajích, z finančních důvodů tuto agendu převezme současný veřejný ochránce práv. Znamená to, že nás to nebude nic stát? Ne, ne. Moderátorka naznačila, že se bude muset přistavovat současný úřad ombudsmana.

Autor knihy dále konstatuje, že se snižuje množství obyvatel Ruska, státní aparát se oproti tomu rozrostl, ale kvalitativní úroveň státu je téměř nekonečně bídná. Pokládám si tedy otázku, kolik původních obyvatel má náš stát? Nebýt migrace i řízené migrace, kdy jsou k nám dováženy levné pracovní síly, museli bychom konstatovat, že také u nás počet obyvatel klesá, ale neutěšeně narůstá státní aparát a s ním související byrokracie. Pamětníci – jak fungoval náš stát v dobách, kdy neexistovaly žádné počítačové systémy a ostatní technologické vymoženosti?

No a neukazuje právě situace s dětským ombudsmanem, že se do našeho systému řízení státu vměšují nadstátní řídící struktury? Nesouvisí tento tlak na jeho zřízení s podpisem Istanbulské smlouvy? Řeknete si možná, že je to jen maličkost. Kolik ale takových maličkostí je, které nevidíme a o kterých neslyšíme? A zde budu raději citovat autora knihy: „Problém je v tom, že na každé prioritě zobecněných prostředků řízení existují jak vnější, tak vnitřní hrozby.“

Dále autor píše, že pokud jsou tyto hrozby podceňovány, může se stát, že řízení státu přebírá konceptuálně kompetentní nad(vně)státní řízení. Výsledek? Vznikají situace, kdy se na úrovni faktologické (ideologické) priority deklarují jedny cíle, ale reálně bude veškerý systém státního řízení pracovat na dosažení cílů zcela jiných.

Jak tento chod řízení státu změnil Putin, se dočtete ve výše jmenované knize. To není účelem mého článku. Chtěla jsem jen ukázat, kde jsme my, a kam jsme se dopracovali za třicet let údajně demokratického řízení tohoto státu. Zatímco naši předkové nasazovali životy za tuto zem, za svou vlast, my jsme ji rozprodali a vše prohýřili. Dnes již jedeme na dluh a tento dluh se neustále bude prohlubovat, pokud nezměníme směr. Dítě, které je zvyklé na pravidelné finanční dávky a nezná hodnotu peněz, nikdy nedospěje a skončí špatně. S ním to mnohdy odnese celá jeho rodina. Neměli bychom se nad tím zamyslet?

Foto: Ivana Šmucrová