J.A. Komenský se ve své knize Labyrint světa a ráj srdce zaobírá chováním a vlastně životem pravého křesťana – člověka, který neopakuje naučené fráze, ale který hovoří a jedná srdcem nikoli rozumem.

Píše zde o postavení mocných a chudých, o moci a bezpráví. Co ale v této knize neřeší? Střet víry. Sice krátce popisuje chování muslimů, když se zmiňuje, že chodí do krásných bílých chrámů a před obřadem se dokonce myjí, ale uvádí, že sotva tento chrám opustí, řvou, běhají sem a tam, sekají šavlí a máchají se v lidské krvi. Nejvíce se ale Komenský ve své knize zabývá křesťany a životem na zemi v globálním měřítku.

Muslimové jsou lidé stejně jako křesťané nebo buddhisté. V každém z nás, kteří žijeme na této zemi, je dobro i zlo. Jsme denně vystavováni zkouškám, abychom se změnili. My se také měníme.  Podívejme se na vývoj světa za posledních dvacet třicet let. Život na Zemi se neustále zrychluje a v této rychlosti se nikdo nestačí kontrolovat a dohlédnout na důsledky svých činů. Ukazuje se tedy v pravém světle takový, jaký je?  Prokazatelné je, že se mění hranice teritoriální, majetkoprávní nebo-li mocenské a také emocionální. To platí pro celý svět i pro člověka samotného. Zabíráme nová a nová území, kde dosud rostly plodiny znamenající nejen obživu pro zvěř a člověka, ale také produkující kyslík potřebný k tomu, abychom zde vůbec mohli být. Potřebujeme dobývat nové a nové nerostné suroviny, na kterých zbohatne v globálním měřítku hrstka lidí. Je nás příliš a potřebujeme bydlet. Z pozice moci nebo na základě zkušeností daných vývojem se nechceme nechat ovládat. Důsledek? Ve společnosti roste agresivita.

Vidět tohle všechno mohou ale jen někteří. Jsou to ti, kdo jsou ochotni a připraveni vnímat. Otázka se dá ale i v jejich případě postavit takto: „Vidí vše správně?“

Nikdo není dokonalý a nikdy nikdo není dostatečně informovaný. Nebo si snad můžete říci, že dokonale znáte svého souseda? A znáte sami sebe?

Děti rozšiřují obzory svým rodičům a rodiče jsou kotvou pro své děti. Jsou nebo měli by být brzdou, která dětem brání vzlétnout, aniž by pochopily historii svého rodu, tedy aniž by pochopily své rodiče a jejich předky. Všichni se máme během svého života vzdělávat. My dnes ale vidíme jen nové technické vymoženosti, naše sny se odehrávají jen v materiální rovině. Každý chce nový dům, televizi, pračku, myčku nebo chceme jet na dovolenou do ciziny.

Není to, co se momentálně děje v zahraničí, záměr? Nemáme zůstat doma a raději zaměřit pozornost na sebe a svou rodinu?

Všude kolem nás jsme obklopeni hmotou, toužíme vlastnit a také si užít. Tento program je nám vštěpován od dětství a po celou dobu vývoje lidstva tomu nikdy nebylo jinak. Jen s rychlostí vývoje vzniká ještě větší tlak na lidské bytosti, aby měly, vlastnily a předstihli jeden druhého. Tímto tlakem se naše těla dostávají do nerovnováhy, neboť v souvislosti se snahou mít a vlastnit jsou potlačovány emoce.

Emocemi, citem se člověk odlišoval od zvířat. Je to pravda? Je v současnosti citlivější zvíře, nebo člověk? Odpověď nechám na vás.

Člověk je ale ochoten pro materiální vlastnictví udělat vše, tedy i překonávat sám sebe, popírat potřeby svého těla a to jen proto, aby nevystoupil z rozjetého vlaku nastupující technické revoluce. Jak dlouho může toto tempo vydržet?

Pouze pud sebezáchovy dokáže člověka donutit, aby z toho vlaku vystoupil. Tehdy člověk rozhoduje o svém dalším bytí. Nastoupí zpět? Dokáže nastoupit – nebo půjde raději svou vlastní cestou a vlastní rychlostí? Mnohdy je okolím považován za blázna a tak se stane, že má před sebou opět dvě možnosti. Bude bojovat s nástrahami a omezeními, která mu připravují ti, kdo ovládají vlak, z něhož vystoupil a bohužel se snaží mít vliv i na ty, kteří jím nechtějí jet? Druhou možností je, že se nechá prohlásit za blázna a získá na to patřičný posudek. Dějiny chování lidí dosud nezměnily. Jak dlouho to bude ještě trvat? Je vůbec naděje na změnu? Mají dnešní technicky smýšlející lidé všeobecné povědomí o historii, filozofii? Naši rodiče, prarodiče to jsou dějiny nejen rodu, ale také země a světa. Jsme dějinami svazováni a bez jejich pochopení si svých vlastních nemůžeme vážit, ale také nedokážeme nic změnit. Při dnešním vztahu mladé generace ke starým lidem je možné usuzovat, že mladí dějiny nejen nepochopili, ale vpravdě ani je nezajímají. Nu, řekněte, kdo z vás se vyptával rodičů a prarodičů na jejich dětství a mládí? Samozřejmě platí, že výjimky potvrzují pravidlo.

Vždyť i J. A. Komenský ve své knize Labyrint světa a ráj srdce našel ve světě, kterým byl znechucen, naději v pravých křesťanech.