Společnost

Bod obratu – hrana

Dnes jsem získala vyjádření jednoho čtenáře. Tvrdil, že pravda je vždy relativní. Nezbývá než uznat, že má pravdu. Vidíme ji tam, kde ji chceme vidět. Slyšíme ji tam, kde ji chceme slyšet. Každý z nás tedy má svou vlastní pravdu, neboť každý z nás má svou vlastní hlavu, své myšlenky, svůj způsob uvažování na základě osobních zkušeností a zkušeností svého rodu, ze kterého jsme vzešli.

Pohled každého z nás na svět je zcela jedinečný, a proto není možná absolutní shoda náhledů a názorů. Nenajdou se dva lidé, kteří by mohli říci, že se shodnou ve všem. Jak může vypadat život vedle člověka, který o sobě tvrdí, že není zastáncem kompromisů?

Jak se chová nekompromisní člověk? Byla jím vaše matka, když nekompromisně trvala na splnění úkolů, které vám zadala? Vykonali jste je, nebo jste se snažili vyhnout plnění těchto úkolů? Utíkali jste před svou matkou? Kdo z nás raději neběhal s vrstevníky venku na hřišti? Věnovali jste se raději svým koníčkům? Již tehdy nás matka neviděla a nechtěla brát v úvahu naše námitky. My jsme ale utíkali před tlakem, který na nás matka vyvíjela, abychom viděli a slyšeli pouze ji.

A proto se ptám, zda mnohým z nás tento způsob jednání nezůstává do dospělosti, kdy utíkáme před nátlakem, ale při tom sami vytváříme tlak na ostatní. Jsme ve svých názorech nekompromisní. Tedy se ptám: „Je toto chování vyzrálé osobnosti? Nezamrzl tento člověk v dětství?“

V dětství jsme ale uvažovali více pudově, nikoli rozumově. Malé děti nevidí realitu a mají potřebu chránit samy sebe bez ohledu na ostatní. Chybí dětem empatie? Své pocity, emoce si uvědomují v situacích, kdy jsou konfrontovány s problémy rodiny nebo v dětském kolektivu, v němž se nacházejí. Jak je tomu ale v případech, kdy rodina dětem život idealizuje a chrání je před podobnými konfrontacemi? Jaký život, jaké názory mohou mít pak tito nesocializovaní lidé v dospělosti?

Momentálně se ocitáme na hraně. Společnost se ocitá na hraně. V době, kdy voláme, cítíme, potřebujeme komunikovat, spolupracovat, naslouchat, vidět a být viděni, slyšet a být slyšeni, přišla doba, kdy jsme izolováni. Izolujeme se už jen z toho důvodu, že jsme jako jednotlivci nekompromisní a nekompromisnost nám demonstrují i naši politici. Také je nezajímá, zda jim rozumíme, zda je slyšíme? Co je hlavním problémem? Dostávají nás pod tentýž neúprosný tlak jako kdysi naše maminka. A tedy se ptám, kdy přijde tatínek, který by nám v tomto směru ulevil a mamince upustil páru? A není tento problém nastolen skutečností, že nám tatínek chybí?

Stejně tak, jak chybí otcové v rodinách, chybí i v naší politice. Napadlo mne – proč se T. G. Masarykovi říkalo tatíček. A zase vidíme stejný program v rodinách i politice. Zatímco role mužů v rodinách oslabuje, oslabuje také role prezidenta v čele státu. Není to otázka pouze současné hlavy státu. Pravomoci prezidenta byly od sametové revoluce postupně omezovány. Paradoxem bylo, že první, kdo měl výhrady k pravomocem čelního představitele státu, byl předseda vlády, který se později sám prezidentem stal.

Lidská společnost se pohybuje v kruhu, ale tento kruh postupem času neustále zmenšuje svůj průměr. Tím se zvětšuje tlak na společnost jako takovou i na jednotlivce.  Opakuje se to, co společnost již mnohokrát zažila, ale nyní tento proces probíhá s větší údernou silou.

Troufám si tvrdit, že ti, kdo jsou nekompromisní, jsou nepoučitelní. Nezpomalí rychlost společenského vývoje, ale zhorší rány, které společnost teď i v budoucnosti zasáhnou.

Spolupráce obrušuje hrany, hledá cesty, jak veškerou změnou projít co nejjemněji. Hledá východiska z krize. Proto je ale strašně důležité umět si přiznat, že jsme udělali chybu. Proč tak mnohdy nečiníme? Máme strach z trestu. Zase se opakuje program našeho dětství, našich rodů.

V minulosti naši předkové platili za chyby životy. Přiznávám, že teď mám z myšlenek, které se mi v souvislosti s tématem honí hlavou, hotový guláš. Uvědomuji si, že každý vytváří určitý tlak na sebe a zároveň vytváří určitý tlak na své okolí. Jsme vždy stejně nekompromisní vůči sobě, jak jsme nekompromisní vůči svému okolí?

Ve spojení se slovem arogance mne napadla ještě jedna myšlenka. Ptám se sama sebe, zda je nekompromisnost spojena s arogancí? Když máme před sebou člověka, který ze svých názorů a nároků nehodlá ustupovat, máme tři možnosti. Tři možnosti?

Tou první je otevřený boj, kdy jsou oba sokové stejně nekompromisní. Skončí boj mezi nimi někdy? Může být věčný a nakonec stejně skončí porážkou, vyčerpáním nebo i smrtí jednoho protivníka. Druhou možností je ústup a snaha o kompromis, kdy projevujeme snahu vyjít s dotyčným za každou cenu. Když se neshodnete se sousedem, přestanete ho vnímat, nezaobíráte se jím a začnete ho ignorovat. Jiná cesta není. Tedy je. Ta poslední možnost. Odstěhovat se, odejít. Budeme ale celý život takto utíkat od problémů, které se nás dotýkají?

Ten, který je nekompromisní a chová se tak, tedy vyhrál. Vyhrál skutečně? Budou k němu lidé v jeho okolí naprosto otevření? Budou mu důvěřovat? Možná, že bude mít pocit výhry, moci, nadřazenosti, ale vyhrál skutečně?

 

Foto: Ivana Šmucrová