Mohlo by vás zajímatSpolečnost

Informace

Publikováno:

Jistě jste, stejně jako já slyšeli, že jsme zahlceni informacemi. Dnes a denně se na nás hrnou od samého rána do pozdního večera. Hrnou se na nás, aniž bychom o ně stáli, aniž bychom je vyžadovali. Snažíme se je nevnímat, ale ony nám stejně ulpívají v myslích. Jinak se do naší mysli zapisují informace, které pouze slyšíme, ale neprožíváme je. Důvodem je, že s nimi nemáme spojen žádný osobní prožitek. O těchto informacích máme dokonce tendenci pochybovat a jejich nositele často zesměšňujeme. To jsou takové ty věty: „Prosím tě, kde jsi na to přišla? To je ale pěkná blbost.“

Také jsem se již setkala s poznámkou od dospělého člověka: „Prosím tě, laviny? Kde by se tam vzaly?“ I takové reakce vypovídají o znalostech člověka, ale nejen o nich. Naše vyjadřovací schopnosti, písemná i ústní komunikace dostatečně vypovídají o naší osobě.

Historie prokázala, že lidé mají tendence věřit a následovat ty movité, hezky upravené, zušlechťované osobnosti. Bylo tomu tak v historii a je tomu tak i v přítomnosti. Lidé si chtějí přihřát svou polívčičku třeba jen v jejich stínu. Vypovídá to o jejich ziskuchtivosti, či naivitě? Vzpomínám si na dobu, kdy jsem chodila do školy. Psala se sedmdesátá léta dvacátého století. V době totality byl ten, kdo se dostal na Západ, někdo, třebaže to byl jen řidič kamionu. Ten dostával vyplacené na každý den tzv. diety, které obohacovaly domácí rozpočet. Řidiči si zpravidla nekupovali žádné jídlo, k čemuž byly peníze určeny, ale brali si ho z domova. Pak svým dětem, a nejen jim, vozili dárečky z cest, kterými pak tito poutali pozornost ve svém okolí. Dělalo jim to dobře?

Provokovali by své okolí, kdyby tak činit nechtěli? Dá se říci, pokud člověk chce upoutat své okolí, je v tom záměr, pro jehož realizaci udělá cokoliv. Stačí ale mít záměr? Záměr nám ještě nezaručuje, že dosáhneme cíle. Proč? Je náš cíl reálný? Možná, že máme záměr a necháváme události volně plynout, neboť nevíme, neznáme náš cíl. O čem to svědčí? Máme nízké sebevědomí? Věříme si? Kde je zdravá hranice mezi sebevědomím a pochybnostmi? Brzdí nás pochybnosti v našem rozvoji? Jak jsme se během let dopracovali k tak nízkému sebevědomí?

První, kdo nás ubezpečuje či neubezpečuje o naší nedokonalosti, jsou naši rodiče a širší rodina. Následuje naše přijetí či nepřijetí kolektivem dětí a také učitelů v mateřské škole a na dalších školách, které absolvujeme. Ale již v mateřských školách a na školách základních se učíme základům komunikace, spolupráce, ale také manipulace.

Učitelé posuzují děti nejen podle výsledků, ale také podle sociálního postavení rodiny, tedy podle informací, které o rodině získají. V dobách totalitní, v době, kdy jsem prožívala své dětství, se děti posuzovaly také podle toho, zda byli členové rodiny členy komunistické strany či nikoli. Navrátí se opět podobná doba? Pamětníci by to jistě svým dětem nepřáli.

Jak ale na sebe hledí děti? Ty, které mají výborný prospěch, byli, jsou a vždy budou šprty. Čím ale starší děti a zejména dívky jsou, tím více rozhoduje o jejich postavení v kolektivu vzhled. Je vzhled rozhodujícím faktorem také u chlapců? Mají jiné hodnoty? Jaké? Jaké hodnoty uznávají vaše děti? Jaké informace o nich máte?

Informace nezískáváte povely, ale jedině tehdy, pokud se ptáte. Líbí se vám dívka, která sice krásně vypadá, ale její ústní projev je horší než komunikace mnohých puberťáků? Líbí se vám, když je dívka jednoduchá?

U mnohých dívek, které se dnes nebo v minulosti živily či živí modelingem, nás nepřekvapuje jen jejich vizáž, ale také jejich jednoduchost či naopak inteligence. Jsme tak poznamenáni všemi těmi podprahovými vlivy, šířícími se hlavně prostřednictvím médií, že si ani neuvědomujeme, jak ovlivňují způsob našeho myšlení. Jsou lidé, kteří věří všemu, co současná média šíří, hlásají, propagují, a jsou i ti, kteří nevěří již ničemu a hledají si vlastní informace. Kterých je víc? Který směr je „správnější“? Který hovoří o pohodlnosti posluchačů?

Krása těla je pomíjivá, ať se o něj budeme starat sebevíc, ale kdo dnes hledí na krásu duše či ducha? Jsme vychováváni bulvárními časopisy, abychom viděli jen krásu těla i tam, kde ji sami nevidíme. Těmito informacemi se nám ovšem mění úhel pohledu, mění měřítko, jímž posuzujeme všechny kolem nás.

Vidíme ale také sami sebe? Poměřujeme sami sebe tímto měřítkem? Učíme se soudit a odsuzovat ty druhé. Soudíme a odsuzujeme také sami sebe? Co když ale budeme svým okolím souzeni my sami? Jak se k této situaci postavíme? Schováme se? Půjdeme dobrovolně do izolace? Budeme se stranit společnosti nebo jí hodíme pomyslnou rukavici? Ukazují nám sílu své osobnosti všichni ti, kdo tuto hozenou rukavici dokážou zvednout a společnosti se postavit čelem?

Je to proto, že jsou si sami sebou jistí? Je to proto, že v hloubi duše cítí svou pravdu a jsou o ní přesvědčeni, a tedy se nemají za co stydět? Nebo je v tom kus drzosti a těmto dotyčným, kteří prodávají sami sebe a své soukromí, jde především o peníze? Kolem nich se ale najde mnoho příživníků, kteří se na jejich skandálu hodlají zviditelnit nebo jiným způsobem přiživit.

Do jaké míry jsou takové informace s médii předem domluveny? Do jaké míry jsou pravdivé? Současná společnost je značně povrchní. Je cíleně vychovávána k povrchnosti? Je tak lépe ovladatelná? Je hledání podstaty složité? Je to časově náročné? Bolí nás to? Není tedy pohodlnější nechat věcem volný průběh a ono to nějak dopadne?

 

Foto: Ivana Šmucrová