Co to je zázrak? Tento výraz používáme v okamžiku překvapení: „Je zázrak, že se mu nic nestalo. Je zázrak, že ještě žije.“

Tím největším a nejdůležitějším, výjimečným zázrakem je dar života. Zázrakem je sám okamžik zrození. Je jím zrození každého živého tvora na naší zeměkouli. Každá matka si pro své dítě přeje zdraví a štěstí. Vzhledem k tomu, jak člověk – největší predátor na Zemi – ji ničí, je zázrakem, že některé živočišné druhy zde ještě přežívají. Ano, přežívají. Jelikož ubývá zemědělské půdy, lesů a pralesů, jsou zvířata nucena přibližovat se lidským obydlím, ba přímo proniknout na lidská území – do vesnic a do měst. Zde hledají potravu, která je ale pro ně mnohdy nevhodná.

Ničí si tak své zdraví. Lidé je ze svých území vyhánějí nebo je i loví. Množství druhů zvířat včetně hmyzu se tenčí. Každé zvíře ale patří na planetu stejně jako my – lidé. Každé zvíře je důležitou součástí potravního řetězce dalších živočichů ze zvířecí říše. Pokud jeden druh vyhyne, ovlivní to životaschopnost dalších živočišných druhů a nakonec i nás – lidí.

Zázrakem bylo i zrození lidí na této planetě. Není zázrakem naše typové rozlišení? Každý dříve rozeznal Evropana od Asiata a černocha od indiána. Každý měl určen svůj prostor na zeměkouli, svůj světadíl. Jak úžasné. Každý byl svou barvou pleti, svými povahovými rysy předurčen k životu v určitých přírodních podmínkách. Jeho organismus byl připraven na život v určitém zeměpisném pásmu. Jeho tělo bylo připraveno vyživovat se plodinami v tomto pásmu rostoucími.

Jenže člověk je jiný než ostatní živočichové této planety. Ti totiž využívají plodiny a jiné živočichy patřící do jejich potravního řetězce pouze za tím účelem, aby žili a přežili další den, týden, měsíc či rok. Nemají potřebu hamonit a předvádět se, jako tomu je u člověka, který tím chce ukazovat svou moc. Člověk se chce mít stále lépe. Zvíře, aby přežilo, zabíjí jiná zvířata, která patří do jeho jídelníčku. Člověk ale zabíjí nejen z hladu, ale i ze ziskuchtivosti, touhy po moci a z nenasytnosti.  O co je tedy lepší člověk, když pro upevnění své moci vyvolává války? Tyto války nejsou vedeny jen skutečnými zbraněmi mezi státy, ale také mezi jednotlivci. Nelítostné bitvy jsou vedeny i v rodinách a zbraní v takovém případě může být i jen slovo. A tedy se ptám sama sebe i vás  – jsou ti, kteří válku rozpoutali, chytří? Jsou chytří ti, kteří se stali ve válce obětí útočníka? Je na zostřování boje něco chytrého? Musím se ptát, proč útočník válku rozpoutal?

Vraťme se teď do školních lavic. Kolika rvaček jste byli svědky? Kolika rozepří? Kdo byl útočníkem a kdo obětí? Na čí stranu jste se tehdy postavili? Opravdu jste se postavili na stranu oběti? Přiznejte se sami sobě. Kdo by chtěl s obětí soucítit, mohl se později stát obětí sám. Oběť je přece slabá a proto si útočník dovolí zaútočit. Útočník se cítí být silný, protože si je sám sebou jistý. Má oporu, o které jeho bezprostřední okolí nemusí ani vědět. Jeho okolí ho zároveň obdivuje i z něj má strach a nechce si z něj udělat nepřítele. Proto se postaví na jeho stranu.

Je tedy zázrak, když oběť útok přežije. Je zázrak, pokud se na stranu oběti opravdu někdo přidal. Abychom mohli pochopit, kdo je v dané situaci útočník a kdo oběť, musíme opravdu přesně vědět, co oné válce předcházelo. Jinak se stáváme jen obyčejnými pozorovateli, fandícími té straně, která je bližší našemu srdci.

Války odnepaměti patřily a patří k životu člověka na Zemi. Války jsou vyvrcholením napětí mezi lidmi, rodinami, klany, národy. Po válce nastává uvolnění, spojené s vypořádáváním se s válečnými ztrátami. Všechny války vznikají v důsledku nerovnováhy v rodinách, v zemích, světadílech. Vypovídají o neschopnosti a neochotě komunikovat a naslouchat druhému člověku, národu, státu. Ne nadarmo propukají ve státech také občanské války v případě, kdy vládnoucí elita a její příznivci nenaslouchají, nerespektují opozici.

Není nic horšího, než když vládnoucí elita přehlíží potřeby těch, kterým vládne. Občanu nezbývá než jen pozorovat, jak druzí rozhodují o jeho bytí či nebytí. Pozoruje, jak nakládají s majetkem, který nashromáždili naši předkové po generace, a jen si říká, že je zázrakem, že ten stát, tato země ještě existuje a zatím si ještě zachovává svůj mateřský jazyk, svou měnu.

Vůbec si ale nedokáže představit, kolik majetku, tedy půdy, lesů, domů již skončilo v nepovolaných rukách. Jsme ještě skutečně samostatným státem, či kolonií? Čí kolonií? Čekáme, že se stane zázrak a my se probudíme ze zlého snu? Zázrak se nestane, pokud se neprobudíme, nenajdeme společnou řeč a nespojíme se. Kam až musíme dojít, aby se tak stalo?

Foto: Ivana Šmucrová