Společnost

Xenofobie

Posledních třicet let přibývá do českého jazyka stále více slov s mezinárodním významem, aniž bychom se snažili místo nich, kde to jde, používat slova česká.

Nám příbuzní bratři, Slováci, měli po rozpadu Československa potřebu svůj jazyk ochránit zákonem. Byli náležitě poučeni svou minulostí, kdy o svůj jazyk skoro přišli. Za dob Rakouska – Uherska spadali pod správu Uher. Nevycházely zde ve slovenském jazyce žádné knihy, časopisy a na školách se hovořilo jedině maďarsky zcela stejně, jako na všech úřadech. Slovenský jazyk se šířil jedině ústním podáním. Na základě této zkušenosti si nyní Slováci ochraňují svůj jazyk zákonem.

Při používání cizích slov a při současné neznalosti jejich významu se stáváme snáze ovladatelnými prostřednictvím manipulace.

V roce 2015, kdy vrcholila migrační vlna z Afriky a z válkou zmítané Sýrie do Evropy, nám politici prostřednictvím médií vnucovali, přímo vtloukali do hlav, že jsme xenofobové, jako kdyby to bylo něco hanlivého, špatného. Xenofobie je ale strach z neznámého. Není to ale lidská přirozenost, že máme strach z něčeho, co jsme dosud nezažili? Proč se dnes o nás neříká, že trpíme xenofobií v souvislosti s válkou? Je strach z války opodstatněný? Byl strach z migrace opodstatněný?

Říká se, že máme strach z cizinců, protože jsme žili čtyřicet let v totalitě a po vystěhování německého obyvatelstva po skončení druhé světové války nežili na našem území téměř žádní lidé s jinou národností, vyjma Romů. Zapomíná se ale na rozmístění sovětských garnizón na našem území.

Naši předkové nikdy nebyli vlastníky kolonií, jako tomu bylo a ještě je v případě Anglie nebo Francie. Nová území také kolonizovaly Španělsko, Portugalsko, Itálie, Holandsko, ale také Německo.  Všechny tyto koloniální mocnosti zabíraly nová území za účelem ovládat a zneužívat domorodce, vytěžit z jejich území, co se jen dá. Jen hlupák dává lidské zdroje, zemědělské plodiny, řemeslné výrobky, nerostné suroviny zcela dobrovolně. Na dobývaném území tak vyvolávali kolonisté boje, ve kterých ale domorodci neměli šanci vyhrát. Kolonisté vozili domorodce i do své domoviny jako kořist, zajímavou atrakci a také symbol majetku.

Co tím chci říci? Že přítomnost cizinců na území koloniálních velmocí je záležitostí z historického hlediska zcela přirozenou. Ne tak pro nás. Nevzpomínám si, že by kdykoli měli Slované potřebu někoho ovládat mimo území své vlasti. Kdy měli naši předkové možnost vládnout a ovládat jiný národ? Spíše se museli bránit, když přes naše území přecházela křižácká vojska nebo napoleonská armáda. V minulém století jsme se ocitli pod nadvládou nacistického Německa a po osvobození sovětskou armádou na nás mělo obrovský vliv, ba přímo nás ovládalo, sovětské Rusko.

Nechci říkat či psát to, co nám říkají všichni – totiž že jsme malou zemí. My nejsme tak malí jako Monako, Lucembursko, Švýcarsko – a přesto jsou tyto země svou politikou, hospodářstvím zcela na jiné úrovni. Ano, nikdy nebudeme rozlohou tak velcí jako Francie nebo Německo, když zůstaneme u států EU. Můžeme se jen ptát, zda tyto státy také trpí komplexem méněcennosti ve vztahu k rozloze a bohatství Ruska.

Proč velké státy mají potřebu vměšovat se do života, názorů, bytí malých národů? Proč mají potřebu tyto národy zneužívat pro vlastní dobyvačnou politiku?

Proč bohatí zneužívají nevědomosti, bezmoci, naivity těch chudých? Mají opravdový zájem, aby se lidé vzdělávali? Nejsou ti nevzdělaní lépe ovládáni, lépe ovladatelní?

Mohu s čistým svědomím napsat, že jsem xenofob, neboť mám strach z budoucnosti naší země? Mám strach, že to, co budovali naši předkové, nebude zachováno, neboť jsme si jejich práce, jejich životů dostatečně nevážili? Byli či nebyli jsme připraveni převzít odpovědnost za budování a upevňování samostatnosti tohoto státu?

Lidé jako jednotlivci, rodiny jako samostatné buňky ve společnosti musí sice fungovat v souladu se společností, ale zároveň se nesmí v té společnosti ztratit. Každý z nás a každá rodina si musí uvědomit, jakou roli, jaký úkol ve společnosti plní, nebo plnit má, a hlavně kým je. Uvědomit si sama sebe dokáže jen a pouze tehdy, když naráží na odpor. Myslíte si, že si vymýšlím? Nenarostlo vám snad sebevědomí, když jste překonali nějakou překážku?

Sebevědomí mladých lidí závisí a je budováno na rodinném zázemí, ze kterého vzešli. Nejen geny, ale také výchova rodičů ovlivňuje do budoucnosti energičnost, odvahu, schopnosti jejich dětí. Společnost, ve které se mladí lidé nalézají, pak dále jejich životy utváří. Je společnost náročná? Je tvrdá? Je tvrdá společnost, nebo ti, kdo onu společnost reprezentují a stojí v jejím čele?

Každá společnost je specifická svými zkušenostmi, které ji utvářejí, formují. Každého jednotlivce, každou rodinu formují zážitky, kterými si prošli.

Může společnost rodičům ukrást jejich děti? Je společnost schopná postavit děti proti rodičům, proti prarodičům? Proč tak činí? Neříkalo se, že když se dva perou, třetí se směje? Když se dva perou, jsou oslabení? Nemají oslabené vidění? Dokáží vnímat ještě něco, někoho jiného než svého soupeře? Není v tom záměr?

Rodiče a prarodiče se opírají v tomto sporu o své zkušenosti – o zkušenosti rodu. O co, o koho se opírají současní mladí lidé? O informace cizích lidí, o informace z médií, o poznatky vědy. Jsou lidé zneužitelní? Je věda zneužitelná? Jsou dějiny přepisované?

Když budou členové rodiny popisovat jednu situaci, každý ji bude vyprávět jinak. Každý ji bude vyprávět tak, jak onu situaci vnímal on sám, a každý si z dané situace odnese něco jiného. Ale všem se tato situace vryje do paměti a s odstupem času ji bude vnímat jinak.

Bolestivé situace, které člověka zasáhly přímo u srdce, se nesmazatelně zapisují do jeho paměti, do paměti rodu a neměly by být nikdy zapomenuty ani společností. Přesto a právě proto by v současnosti neměla být mladou generací bagatelizována válka na Ukrajině a postoje, jaké k ní zaujímají vlády jednotlivých států. Je škoda, že právě v této velice citlivé době nás naše média neinformují objektivně.

Lidé ale v dnešní době, v době počítačových technologií, informace zvláště potřebují. Kolik lidí mezi námi může říci, že zažili druhou světovou válku? Už jich není mnoho, ale jejich strach je opodstatněný. O všech ostatních se může opět říkat, že trpí xenofobií? Proč xenofobií? Trpí mladá generace strachem z války? Neberou snad mnohdy válku jako počítačovou hru? Jsou lidé zásluhou počítačových technologií odtrženi od reality? Co je ještě realita a co je už hra s myslí člověka? Dnešní člověk se v tom ztrácí. A ztrácejí se i média, nejsou nezávislá, nejsou apolitická, nejsou objektivní.

Pokud je člověk odtržen od reality, je odtržen také od své emocionality. Jaké jsou jeho skutečné emoce a co je u něho hra, přetvářka? Utíká od reality záměrně? Myslíte si, že zápasník v ringu nemá strach? Myslíte si, že voják v bojové linii nemá strach? Kdo je ale na ta kolbiště vyslal?

Co s námi dělá strach? Nutí nás soustředit se na jednu jedinou věc  –  na tu, ze které máme strach. Je to vždy životní zkouška. Buď se tomu strachu postavíme a z dané situace vyjdeme posilněni, a i když prohrajeme, neprohráli jsme, neboť jsme se strachu postavili.

Ale ten, kdo byl strachem ochromen a nepostavil se mu, prohrál definitivně. Tato prohra ho může stát život.

 

Foto: Ivana Šmucrová