Mohlo by vás zajímatSpolečnost

Vztahy

Již malé dítě se učí nejdříve vztahu samo k sobě, když si uvědomuje, co potřebuje a tedy chce. Vyžaduje to všemi možnými i nemožnými způsoby. Je to takový malý sobeček, který je emocionálně závislý na své mamince. A je neštěstí, když se někdo nedokáže pustit máminých sukní. Role matky ve výchově dítěte je citová, empatická. Problém ale nastává, když do výchovy dítěte má zasáhnout otec. Ten mnohdy svou roli nechápe, zjednodušuje ji nebo se jí různým způsobem vyhýbá. On je přece ten živitel rodiny, on musí vydělávat peníze a výchovou dítěte se má zabývat matka. Tak se stane, že ač je rodina úplná, otec v ní chybí.

Všichni známe pohádky, ve kterých vystupují královští rodiče a jejich potomek. Převeďme si tuto pohádku do běžného života. Maminka je královna, otec král a dítě princ či princezna. Král chrání království a nastavuje v něm řád. Když se podíváme na filmy z první republiky, je v nich otec, který v rodině a tedy hlavně dětem nastavuje hranice, tedy určuje pravidla a řád.

Rodiče a jejich soužití je vzorem pro budoucí vztah jejich dětí a dětí k partnerům. Jaký nepořádek asi mají v hlavách děti, kde tu citovou, emocionální složku ve výchově převzali otcové a rodinu finančně zajišťují matky? Jakou představu o rodině a její funkci získávají děti vychovávané dvěma muži nebo dvěma ženami?

Vyděsila jsem se, když jsem si před časem vyposlechla jednoho muže, kterému je něco přes třicet pět let. Podle jeho slov matky samoživitelky jsou odpovědné za špatný výběr svého partnera, a také za způsob, jakým tyto ženy vychovávají své syny. Mladé ženy v současnosti se podle jeho mínění nechovají jako ženy. On prý ještě dopadl dobře. Ženit se ale nechce, neboť by se v případě rozvodu musel dělit o majetek. Stojí toto tvrzení za zamyšlení? Takže se ptám: „Kam jsme se to dostali?“ Sama to nemohu a nechci komentovat.

Současná krize je nejen ekonomická, ale také vztahová a její počátek je v rodinách. Ještě nikdy snad nebyla rodina vystavena takovému tlaku, jako tomu bylo v posledních třiceti letech. Zpětně se ptám, zda cílem porevoluční vlády opravdu bylo ekonomické vyrovnání se Západu. A nebylo cílem něco jiného? V každém případě na to doplácely a doplácejí rodiny. Vzpomínám si na slova Václava Klause ohledně utahování opasků. Obyčejní řadoví občané si utahují opasky neustále, ale nyní už mnozí nemají co utahovat. Pojďme ale zpět ke vztahům.

Ženy bojovaly a dodnes bojují o rovnoprávnost s muži. Postavení ženy v minulosti nebylo vůbec jednoduché a v mnohých státech, společnostech, rodinách není jejich postavení jednoduché dodnes. Otcové rodiny hledali svým dcerám ženicha, aby je pak i s patřičným věnem za dotyčného provdali. Věno měla být jistina, která zajišťovala, že o ženu má být postaráno až do její smrti. V uzavření sňatku tedy hrála roli mj. velikost věna. Kde ale byla citová složka vztahu? Kde byla láska? Tu muž mohl hledat jinde. Jeho oficiální partnerka se ale zavázala být mu věrná až do smrti a neměla žádný svůj majetek, aby mohla od něho odejít. Mé babičky se ještě vdávaly s věnem. V dobách mého dětství se sice již lidé rozváděli, ale společnost na takové manžele hleděla skrz prsty – pohrdala jimi. Dnes je rozvod běžnou záležitostí stejně jako to, že partneři spolu žijí, jak se dříve říkalo, na psí knížku.

Dříve byl pár v manželství držen církevním řádem prostřednictvím zákonů a morálkou; musel se tedy naučit překonávat překážky, spolupracovat, tolerovat. Pokud se tak nestalo, odešel jeden z partnerů dříve ze života, neboť se utrápil, udřel …. Dnes jdou partneři od sebe pro sebemenší maličkost, neshodu, neschopnost tolerovat, vidět, slyšet toho druhého a také kvůli neochotě se dělit – o cokoliv.

Pokud žena v rodině zastává roli muže, jak se zachová muž? Může se ženou bojovat. Později však třeba boj vzdá a odejde. Odejde od partnerky k jiné ženě, která mu dovolí, aby se stal po jejím boku mužem, nebo odejde zcela, možná i ze života.

Společnost prošla tímto vývojem. Můžeme mít pocit, že muž se dnes již bojí ženy, bojí se uzavírat sňatek, bojí se odpovědnosti. Žena vývojem ve společnosti posílila vědomí sebe sama, neboť jí nezbývá nic jiného, než vychovat děti až do dospělosti sama. Muž selhává, zeslábl.

V době mého mládí odcházeli osmnáctiletí chlapci na vojnu, aby se z nich stali muži prostřednictvím vojenského řádu a drilu. Z dnešního pohledu vidím, že jim to nijak neuškodilo. Kdo jim ten řád má vštípit, když ve výchově selhal tatínek? Maminky vždy drží záštitu nad svými syny, ale daleko více připravují pro realitu života, tvrdého života, své dcery. A připravují je asi dobře. Kolik žen odchází od svých dětí s tím, že je ponechá partnerovi?

Narušené rodiny, narušené vztahy v rodinách utvářejí i celou naši společnost. Co můžeme chtít od společnosti, která není ochotna komunikovat, spolupracovat, sdílet? V mnohých státech funguje soužití muže a ženy stále stejně, jako tomu bylo v Evropě ještě na počátku minulého století – tedy tam vládne nadřazenost, dominance muže. Ale je pozice ženy služky, otrokyně hodna ženy jednadvacátého století?

Nezvrtla se snaha žen o jejich uznání ze strany mužů? Žena chtěla a i v současné době se mnohdy snaží dokázat mužům, že má stejné schopnosti, jaké mají oni. Místo toho, aby muži akceptovali ženskou citlivost a empatii a ženy přijaly mužský smysl pro řád, povinnost, materialismus, pustily se do boje s muži a ztratily tak svoji jemnost, křehkost a tím ženskost.

Kolik mužů odmítá odpovědnost za své činy? Kolik mužů odmítá platit soudem stanovené výživné na své děti? Kolik mužů ztrácí zájem o své děti a v důsledku i děti samotné?

Jakým vzorem jsou rodiče pro své děti? Jak se rodiče chovají k prarodičům svých dětí? Tak se jednou budou chovat jejich děti k nim. Vztahy v rodinách se odrážejí i v politice. Vidíme to na postoji, jaký dnes zaujala pětikoalice v parlamentu, v senátu, kdy pohrdá opozicí a vůbec nepřipustí jakékoli připomínky k návrhům, které předkládá. A tentýž postoj zaujímají lidé v běžném životě. Je toto krize demokracie? Je zde ještě vůbec demokracie? Je diktát demokracií?

Všichni, kdo dnes mají moc, protože jsme jim ji dali, pohrdají těmi bezmocnými. Dobře si uvědomují, že tu moc získali, protože se obklopili lidmi, kteří sami sebe považují za bezmocné. V tomto pocitu jsou utvrzováni. Proč tak ti slabí činí? Je to pohodlné? Přesvědčují sami sebe i druhé, že jeden nezmůže nic? Říkáme si to všichni? Co kdybychom si, každý z nás, začali říkat pravý opak? To by byla síla.

Proč ti mocní tak činí? Protože je to pohodlné? Podívejme se na situaci v parlamentu a v senátu. Jak ukazuje pětikoalice svoji moc? Když vidíme na televizních obrazovkách jednání v obou komorách, je to často k pláči. Ti, kteří jsou v zaměstnání a politikou se nezabývají, jsou bohužel slepí a často hluší.

Opět si vzpomínám na školní léta. Představuji si školní třídu jako sněmovnu. V každé třídě se našel a najde nějaký žák, který se od těch ostatních odlišuje. Zamyslela jsem se a své předešlé tvrzení musím upravit, neboť jsme lidské bytosti, které jsou svým způsobem jedinečné. My tu jedinečnost u druhého člověka nehledáme. Očekáváme, že všichni musí být stejní jako my. Od dětství se upínáme k těm, kteří jsou v našich očích krásnější a silnější. Chytrost nám neimponuje, ta nás spíše popuzuje, dobrosrdečnost zneužíváme. Dospělo to tak daleko, že současná společnost je posedlá ideálem krásy a mládí. Ženy se vždy líčily a dnes si nechávají vyhlazovat vrásky, odsávat tuk a kdo ví, co ještě jen proto, aby si zachovaly mladistvý vzhled. Svou pravou tvář schovávají za vrstvou líčidel. Ani si neuvědomujeme, že muži za svými vousy skrývají svou pravou tvář.

Co se děje ve školní třídě? V každé třídě dojde k rozdělení na skupinu chlapců a na skupinu dívek. Každá společnost se rozvrstvuje.

Ve sněmovnách také dojde na rozdělení, konkrétně na strany pravicové a na strany levicové. To neznamená, že děvčata ve třídě nehovoří s chlapci. To neznamená, že pravicový poslanec vůbec nehovoří s poslancem levicovým.

V době mého dětství se zraky spolužáků upíraly k těm, kdo měl oblečení z obchodů nazývaných Tuzex. V nich se nenakupovalo za koruny. Měnou zde byly bony. K nim měli přístup jen privilegovaní a lidé, kteří v rámci své profese jezdili na kapitalistický Západ. Pamětníci, vzpomínáte si, jak se s touto měnou obchodovalo? Dnes se zraky upírají k těm, kteří nosí značkové oblečení. Tehdy i nyní hraje ve třídě prim žák s vlivnými rodiči a ti mu kryjí, jak se říká, záda. Zamysleli jste se někdy nad tím, kdo kryje záda našim vrcholným politikům? Kdo je řídí, ovládá, vychovává? Lid?

Vůdci třídní smečky jsou obklopeni spolužáky, kteří by chtěli mít stejné postavení. Chtěli by uznání od onoho velitele. Touží po jeho uznání. Jsou pro to schopni udělat vše. Jsou opravdu schopni a ochotni udělat vše? Jiní se snaží vetřít do jeho přízně jen proto, aby se nestali terčem jeho posměšků, ústrků a nejen jich.

Kdo se stává otloukánkem třídy? Kdo se stává otloukánkem obou komor? Bezpartijní – tedy ti, kteří nepatří nikam. Ti, kteří zůstávají sami sebou za všech okolností. Nebo ti, kteří jsou skutečně nějak oslabení. Když si vezmeme příklady ze školního prostředí, budou to děti z chudých rodin, ve kterých se počítá každá koruna. Vždyť to ukázala doba covidová, kdy byly děti vyučovány na dálku prostřednictvím počítače. Kolik dětí chodilo i v této době do školy, protože doma neměly počítač? Kolik dětí se učilo prostřednictvím chytrého telefonu? Byla tehdejší vláda touto situací zaskočena? Zaskočeni byli a jsou spíše učitelé různými nařízeními vlády i EU.

Stejně, jak se ve sněmovně v posledních letech stíral rozdíl mezi levicovými a pravicovými stranami, stírají se na školách rozdíly mezi dívkami a chlapci. Jsem již starší generace a jsem překvapená faktem, kolik lidí se dnes hlásí k jiné orientaci. V době mého mládí to bylo jaksi nepatřičné. Dnes je to zcela běžné a někdo by mohl také říci, že je to in. A tak mi jen napadá, zda je to přirozené. Co je toho příčinou? Co je vůbec všeho příčinou? Přemýšlí o tomto jevu někdo? Zkoumá to někdo – nebo je opravdu hlavní příčinou všeho oteplování naší planety?

 

Foto: Ivana Šmucrová