Na samý začátek mého povídání vám musím říct, že jsem vůbec netušila, že existuje nějaká tvrz Opálka. Mé cesty vedou obvykle do Janovic nad Úhlavou a dále do Nýrska. Kdo z vás při cestě na hory odbočí v Janovicích směrem na obec Strážov? Opálka je malinká vesnice, která je již počítána za součást Strážova, a na jejím území se nalézá stejnojmenná tvrz, o které se někdy hovoří i jako o hradu.
Ptáte se, jak jsem se s ní seznámila? Začátkem října mi na facebooku přistála zpráva od kamarádky. Na první pohled mne upoutala svou netradičností. Kdo by odolal plakátu s koňmi, bojovnými rytíři a erbem? Boj nám není cizí ani v naší moderní současnosti. Může být stejně nerovný a zákeřný, jako tomu leckdy bylo ve středověku. Tehdy promlouvaly meče a kopí, dnes se na mnoha místech bojuje moderními zbraněmi. Některým z nás stačí ke každodennímu boji jen slovo.
Ten plakát ale neukazoval nerovný boj. Koně na něm byli slavnostně vystrojeni, na nich seděli rytíři ve zbroji, se sklopeným hledím. Na plakátu byli celkem tři rytíři. Celkové vyznění plakátu upomínalo na pozvánku k rytířskému turnaji. Já vás při té představě ještě malinkou chvilku ponechám a prozradím, že plakát mne upoutal nejen kresbou, ale navíc mne přemohla touha poznat neznámé místo a možnost seznámit se s novými lidmi na dnes ne zcela běžné akci.
A nyní vám již prozradím, že to sice byl turnaj, ale ne jen tak ledajaký. Místo mečů a kopí se zde používaly hrábě, lopaty a pily. Místo koní jsme měli k dispozici bagr a nákladní auto a nechyběly při něm ani ohně. Tento turnaj započal v sobotu v dopoledních hodinách a téměř všichni jsme se ho aktivně účastnili.
Kolbištěm se nám stalo bezprostřední okolí výše jmenované tvrze. První písemné záznamy, vypovídající o její existenci, sahají do roku 1392, ale předpokládá se, že byla postavena v osmdesátých letech čtrnáctého století a to Buškem ze Strážova. Během staletí tvrz několikrát změnila majitele a ti měli vliv na její velikost a vzhled. Z původní věže obehnané hradbou se stala monumentální stavba. Mezi zdmi z druhé poloviny čtrnáctého století vyrostl a zmohutněl nejen samotný objekt tvrze, ale také hospodářská usedlost se sídlem správce. Její současná podoba pochází z devatenáctého století. Součástí tvrze byly také objekty pivovaru, lihovaru, stáje, kovárna a stodoly vybudované v rozmezí mezi sedmnáctým a devatenáctým stoletím. Napsala jsem zcela záměrně – byly, neboť ve čtyřicátých letech minulého století byla tvrz zestátněna, aby sloužila místnímu zemědělskému družstvu. Po sametové revoluci sice tvrz přišla do soukromých rukou, ale mnoho práce na její záchranu provedeno nebylo. Některé objekty při stávající komunikaci se mezitím zřítily a zbyla z nich jen torza obvodových stěn. Jen na části objektu tvrze byla vyměněna střešní krytina a samozřejmě vám nemohu říct, zda krov, který je pod touto vyměněnou krytinou, je zdravý, neboť jsem tam nebyla. V nejlepším stavu je kaplička, která se nachází v prostoru mezi hospodářským stavením správce, kovárnou a samotnou tvrzí. Je tedy nutno popřát současným majitelům pevnou vůli, trpělivost, odhodlání, sílu, víru a štěstí při obnově. Doufejme, že tvrz bude zachráněna a bude sloužit jako paměť národa pro generace příští. Pro její záchranu ovšem nebudou stačit jen hrábě.
Zpět ale na naše kolbiště. Jak jsem již prozradila, naší zbraní byly pily a hrábě, naší zbrojí pracovní oblečení a naším soupeřem hlavně akáty, které se na pozemku rozrostly tak, že monumentální stavba tvrze nebyla ani vidět. S těmito porosty jsme svedli nerovný boj. Jistě se dá tušit, kdo byl nakonec vítězem. Nepřítel by nebyl nepřítelem, kdyby nás nedokázal překvapit: rezavými plechovkami, skleněnými zavařovacími sklenicemi, různými dráty, hřeby, igelitovými pytli, ale také televizní obrazovkou nebo železným kolem. Přes všechny nástrahy byl ale nepřítel udolán. Nutno podotknout, že platí, že v množství je síla. Pokud by se tomuto nepříteli postavil jeden člověk, byl by boj nerovný a nevím, nevím, kdo by vyhrál. Snad člověk, ale stálo by ho to hodně sil. Kolik bojovníků se ale postavilo tomuto mohutnému nepříteli! Inu, oficiálně se jich do boje přihlásilo padesát. Kolik jich ve skutečnosti přišlo? Nepočítaně. Ti, kteří se nepostavili čelem vegetaci, tvořili aktivním bojovníkům zázemí. Snažili se jim dodat výživu, aby „rytíři“ měli dostatek sil a ve svém boji vytrvali. Dokonce i sousedka z podhradí přinesla dva hrnce vydatné slepičí polévky.
I ve středověku každý boj končil zábavou, ke které patřilo dobré jídlo a hudba. Obojí nechybělo ani zde na Opálce. Bojovníkům přišli zahrát muzikanti a upečeno bylo prasátko, na které se těšili i všichni přítomní psi. Doufám, že i oni přežili hodokvas ve zdraví.
Co říci na závěr? Bylo nádherné postavit se nepříteli společně, bok po boku, s úplně cizími lidmi. Společný cíl nás tak spojil, že to bylo až neuvěřitelné. Nikdo nemusel nikomu říkat, co má právě dělat. Všichni se úžasně doplňovali a vládla pohodová nálada. Kéž by každý mohl tuto náladu přenést do svých domácností a pracovišť. Pravděpodobně to budeme muset trénovat častěji, třeba zase na Opálce.
Titulní foto: Ivana Šmucrová
Fotografie tvrze – archiv majitelů