Milí čtenáři, v článku, který právě začínáte číst, se snažím hledat souvislosti mezi zdánlivě neslučitelnými událostmi, údaji, daty, informacemi …

Momentálně se velice často v myšlenkách vracím k dílu T. G. Masaryka. Tématem jeho doktorské práce byla sebevražda. Komu z vás je to známo? Sama jsem byla překvapena nejen tématem práce, ale také její nadčasovostí. Neodolala jsem a musím se s vámi podělit o některé jeho myšlenky.

Masaryk píše, že smrt by měla být výsledkem organického vývoje a v takovém případě hovoříme o smrti přirozené. Sebevrahem je podle něho ten, kdo žije nemravným nebo nemoudrým životem a v jeho důsledku umírá předčasně. Sebevrahem je ten, kdo učiní svému životu konec úmyslně a vědomě. Masaryk v takovém případě rozlišuje smrt zdlouhavou od té, která je krátkým procesem. K zamyšlení nás může přivést jeho názor, kdy mezi sebevrahy počítá také ty osoby, které se obětovávají pro ostatní. Píše, že sebeobětování patří sice k nejvyšší lidské ctnosti, životní síla zde ale bývá obětována častěji, než je to nutné.

Masaryk se zabývá i vlivem zeměpisné polohy na množství sebevražd a také se dotýká tématu vystěhovalectví – v dnešní době bychom řekli, že se zabývá migrací. Píše, že pro některé evropské země je vystěhovalectví mocnou příčinou úpadku obyvatelstva. Vzniká otázka, působí-li vystěhovalectví příznivě či nepříznivě. Je důvodem úpadku nouze vzniklá nespokojeností se společenskými a politickými poměry? Zmiňuje v této souvislosti také vojenskou povinnost. Země se ale zbavuje nespokojených živlů. Vystěhují se podle něho jen ti, kdož prý mají nutné prostředky na delší cestu. Tvrdí, že toto je zvláště důležité si uvědomit. Zemi opouštějí právě nejschopnější a nejsilnější lidé. Chudí, slabí a sešlí zůstávají doma. Vystěhovalectví působí na mateřskou zemi nepříznivě.

Vzhledem k předešlým řádkům mne napadá mnoho souvislostí, jen nevím, kde začít. V době čtyřicetiletého totalitního režimu, v době vlády jedné strany, také odcházeli z naší země lidé, kteří na tuto změnu měli povahu, psychické i fyzické předpoklady, počáteční kapitál a nechyběly jim vědomosti. O co, o koho přišel náš stát?

V době po sametové revoluci se zdálo, že není důvod odcházet. Naopak se ti, kteří v předešlém období z vlasti odešli, vraceli. Někteří ale pouze na čas. A jelikož se nám otevřely hranice a my měli a máme možnost cestovat, odcházejí lidé také dnes do zahraničí. Necestují jen jako turisté. Odcházejí, aby v cizině hledali svou životní příležitost, ale také utíkají, aby se v cizině schovali před spravedlností. V obou dvou případech lidé odcházejí z ekonomických, nikoli politických, důvodů. Ti první většinou vystudovali za státní peníze, ti druzí okradli náš stát a lidi v něm žijící. Někteří podnikavci sice odešli žít do ciziny, na Západ, ač mají ve své rodné domovině vlastnická práva nejen na nemovitosti, ale celé společnosti podnikající v různých oblastech hospodářství – třeba i v médiích. Je zvláštní, když takový podnikatel ukryje svou rodinu před tváří veřejnosti. Nechce, aby lidé znali tváře jeho dětí. Sám i s manželkou se stáhne do ústraní, ale prostřednictvím médií ovlivňuje myšlení lidí. Můžeme si jen položit otázku, zda působí příznivě nebo nepříznivě na své zaměstnance, čtenáře, posluchače? Ztrácí, či vydělává v těchto případech náš stát? Opravdu se jedná vždy jen o vydělávání, tedy o peníze?

Pokud zaniknou bankovky, které mají svou nominální hodnotu, pak budeme moci napsat, že se jedná jen o hru čísel. Opravdu se jedná jen o tuto hru? Jaký úkol mají dnešní média? Mají úkol pravdivě informovat o různých událostech, nebo převažuje potřeba upírat pozornost čtenářů, posluchačů, diváků jen určitým směrem? Proč? Činila by tak média, kdyby neměla z tohoto způsobu sdílení informací patřičný zisk?

Psala jsem o lidech, kteří se z naší země vystěhovávají. K nám ale také noví lidé přicházejí. Jsou přínosem, nebo zátěží? Každý tuto skutečnost vidíme jinak i na základě našeho postavení a zkušeností.

Často se hovoří o multikulturním světě, jehož by měla být Evropa součástí. Našla jsem si tedy ve wikipedii, neboť chci samozřejmě mít přehled, co je to tedy ten multikulturalismus. Dostala jsem odpověď, že je to myšlenkový a politický směr (ideologie), který zastává stanovisko, že v jednom státě mohou společně žít nejen jednotlivci, ale i skupiny s různou kulturou, a zdůrazňuje prospěšnost kulturní rozmanitosti pro společnost a stát. Chápete to? Nejedná se o zkušenost, ale o názor. Kolikrát jsme se názorově za svůj život mýlili? Za své omyly jsme ale zaplatili buď jen my sami, možná hrstka lidí, která se na tomto omylu podílela. Tak si tak říkám, zda není velkým hazardem vystavit státy Evropy takové zkoušce jen na základě teorie. Ač byla tato teorie vymyšlena určitě velice dávno, plně se začala realizovat v roce 2015, kdy do Evropy směřovaly kroky obyvatel válkou zmítané Sýrie, ale také obyvatel Afriky. Tehdy zareagovalo Maďarsko zcela stejně jako jejich předkové, kteří v historii bránili rakouskou monarchii a potažmo Evropu před nájezdy Tatarů. Můžeme si položit otázku, zda zde není historická podobnost.

A protože se hovoří o multikulturalismu jako o ideologii, rozhodla jsem se napsat, jak je ideologie definována. Je to prý propracovaná soustava názorů, postojů, hodnot a idejí s apologetickou nebo ofenzivní funkcí založenou na formulování politických, hospodářských, světonázorových anebo podobných zájmů určité skupiny. Není to tedy jen o prázdných slovech, která se stanou základem pro činy? S jakým výsledkem? Je život o riskování? Riskujeme každý den? Vidíme rozdíl mezi tím, zda riskujeme život svůj, nebo životy druhých lidí? Je nám jedno, že riskujeme životy druhých lidí, hlavně že my z toho máme patřičný zisk? Otázek na toto téma by bylo jistě mnoho, ale já se chci vrátit zpět k Masarykovi.

Ten ve své době shledal, že na množství sebevražd mají vliv i politické poměry a podává nám informaci, že míšenci jsou odolnější. Z hlediska množství sebevražd zařadil sestupně Germány, Romány, Slovany. U Židů je sebevražd minimálně, ale velké množství jich je u Indů, Japonců a Číňanů.

Politická krize, revoluce, agitace mají na sebevražednost vliv větší, složitější, třeba ne vždy kladný. Tak může např. náhle zavedená tyranie mnoho státních občanů přiměti k sebevraždě. Politické krize dle T. G. Masaryka pohřbívají pořádek a bezpečnost, ničí hospodářský základ a uvolňují vášně i nemravnost tak, že přirozeně přivádějí mnohé k sebevraždě.

Při čtení této doktorské práce si můžete uvědomit, že je vskutku nadčasová, neboť se zabývá i vlivem hospodářských poměrů. Na množství sebevražd mají samozřejmě vliv majetkové poměry, ale také falešné nebo neukojené potřeby sebevraha. Sebevrah nerozlišuje, zda je jeho nouze skutečná nebo vymyšlená. On rozdíl nevidí. Každá nepříznivá změna majetku nepůsobí stejně silně. Nepříznivě působí ztráta majetku tehdy, bylo-li postiženo jenom málo osob. My si můžeme vzpomenout na řádění tornáda na Moravě, kdy postiženým obyvatelům pomáhali lidé z celé republiky. Podobná ztráta je děsivá a nikdo by se nemohl divit, kdyby v jejím důsledku někdo spáchal sebevraždu. Ale ti lidé v tom nebyli sami. Ve stejnou dobu strhl vítr střechy několika domů v malé obci na západě Čech. Místní hasiči tam sice pomáhali, ale protože tato událost nebyla sledována médii, daná pomoc tomu odpovídala. Když jsme společně s mým otcem přišli v devadesátých letech zásluhou krachujících bank a fondů o veškeré úspory, pomohl nám pouze pocit, že v tom nejsme sami. Jinak to ale byla situace na zbláznění.

G. Masaryk také píše, že teoretikové všeobecně tvrdí, že společnost hospodářsky pokračuje, že národové bohatnou, statistika však ukazuje, že tíž národové rok od roku vykazují větší sebevražednost. Píše ale také, že množství sebevražd není možno užít jako absolutního měřítka hospodářského postavení.

Úkolem mého článku není rozebrat celou doktorskou práci našeho prvního prezidenta. Spíš by nás měla vést k zamyšlení, že i díla, která byla napsána v hluboké minulosti, mají pro nás aktuálně vypovídající hodnotu.

Na závěr si dovolím napsat ještě několik poznámek T. G. Masaryka z jeho díla „Sebevražda“. Píše, že taková doba, kdy hmota hraje tak velikou úlohu, nemůže se cítit šťastna a musí dříve nebo později zpustnout a zbahnět. A dále poznamenává, že tedy následkem nynějších hospodářských poměrů se nevyhnutelně vyvíjí všeobecná nespokojenost, jež se pak v četných případech stupňuje v omrzelost životem.

A poslední větou se s vámi dnes loučím i za T. G. Masaryka, když ho cituji:

„Ani boháč, ani chudák, ani zaměstnavatel, ani dělník není samojediný vinen na dnešní situaci, jsme všichni na ni vinni a za společnou vinu musíme všichni pykat a trpět.“

Foto: Ivana Šmucrová