Čapek:

„Mluvme tedy o tom, jak se náš řád jeví v politických mravech a zvycích; neklamu-li se, jsou prašpatné. Podívejte se na parlament, na noviny, na veřejné mínění, na průměrného občana. Je to palčivá hanba, že národ tak schopný a vzdělaný si nevytvořil lepší politický život. Jen račte den za dnem věnovat drobet pozornosti tomu ševelení listů a jazyků, frází, pomluv, polopravd, injurií, lží, závisti, demagogie, podezírání a podrážděnosti; to je jaksi obecná atmosféra, v níž žijeme. K tomu si připojte, co nejmohutněji hýbe těmi, kdo provozují politiku nad námi občany; je to vzájemná nedůvěra, neloajalita, nesoučinnost, slepé partajní sobectví, osobní komplicita nebo osobní vzteky, nezájem o větší koncepce, neschopnost k větším řešením, neochota vzít na sebe odpovědnost. Politické přítmí. Můžete říci, že generalizuji; ale neříkejte, že přepínám. Vím, že se vyskytují v politice větší idealisté a lepší lidé; bohužel také vím, že právě proto bývají zpravidla tragicky izolováni.

Být pro stávající řád – jak si to vlastně představujete? Stávající řád je boj; kdo by byl pro pouhé trvání boje? Kdo je takový blázen, aby se ujímal rvačky, v níž jsme. Nikdo napravo ani nalevo není pro stávající řád, leda ti, kdo s ním dělají politický kšeft; jinak každému jde o vítězství jeho strany. Nebo, řekněme, jde o vítězství velké věci. Ale nebude žádného vítězství velké věci, bude-li to vítězství malodušných a neukázněných lidí. Nemohu si pomoci, není to s námi dobré; přes všechno mlácení hubou a všechny radikalismy jsme národ ochablých ideálů a mdlého nadšení. Věřím, že výchova k čestnosti je výchovou k boji; že vyhrají ti, na jejichž straně bude méně fórů, heslovitosti, prorokování a generalizací a více počestného zájmu o celou a nezkrácenou skutečnost; méně dogmat a víc hledání pravdy; míň slov a více aktivismu. Že pravdu mají ti, kdo nečekají na budoucí řád, ale koukají, co kloudného se dá udělat dnes.“

Jako kdyby psal Čapek o současnosti. Nezdá se vám? Jaké jsou zvyky současných politiků? Jaká je jejich morálka? Chovají se morálně v očích obyčejných lidí? Jaký názor máte ale na jejich fungování v parlamentu? Kdy se jich účastní jednání nejvíc? Kdy v žádném případě nespí? Kdy jsou jejich rozhodnutí nejrychlejší? Je to tehdy když mají na programu odsouhlasení růstu vlastních mezd? Politici si za svou práci vyplácejí nemalé odměny. Kdy rozhodují nejpomaleji? Je to v tom případě, když mají odsouhlasit nárůst důchodů? Již jste viděli dělníka, který usnul u pásu? Může si to takový dělník dovolit? Může si dělník dovolit nepřijít do zaměstnání? Jak dopadne? Jak dopadne politik? Zeptali jste se někdy úřednice, zda může mít živnostenský list a zda kromě svého zaměstnání má možnost ještě podnikat? Zeptali jste se příslušníka policie nebo hasičského záchranného sboru, zda mimo své zaměstnání mají povolení podnikat a mít tedy ještě živnostenský list? Jak je možné, že politici tohle mohou? Čemu se pak věnují víc? Není v tom střet zájmů? Může mít řadový občan důvěru v takového politika? Vždyť – působí na vás důvěryhodně někdo, i z řad obyčejných lidí, kdo vám řekne, že má dvě, tři nebo čtyři zaměstnání. Co si řeknete? Jak je to možné? Kterému zaměstnání se věnuje skutečně? Kterému dá nejvíce energie?

Čapek dále píše, že je hanba, že národ tak schopný a vzdělaný si nevytvořil lepší politický život. Má pravdu? Jsme ještě stále národem schopným? Jsme vzdělaní? Vždyť jsme po mnoho let byli politiky utvrzováni v pravém opaku. Vzniklo zde velké množství škol, které bojují o to, aby byly zachovány. Tedy přijímají žáky za každou cenu. Tak se stane, že hovoříte s ředitelem základní školy a on vám sdělí, že v době jeho mládí byla v blízkém krajském městě pouze dvě gymnázia. V současnosti jich zde funguje šest. Na střední školu s maturitou jde v letošním roce osmdesát procent žáků, ale nemají na to, aby takovou školu se svými schopnostmi dokázali zvládnout. Pak dostanete informaci z jiného pramene, že na jedné škole v rámci jedné třídy odmaturovalo pouze pět studentů. Školství je zdarma? My jsme tak bohatým národem, že můžeme platit vzdělání studentů, kteří nejsou schopni školu zdárně dokončit? My máme peníze navíc na to, abychom zvedali platy učitelům, kteří nejsou schopni dovést své žáky k maturitám? Bohužel tím, že z nás politici udělali národ tupců, znevážili obyčejnou lidskou práci. Co se ale divíme? Vždyť jdeme a pracujeme v duchu všech národů Evropské unie. Všichni jsou tak vzdělaní, že je tam nedostatek lidí, kteří by pracovali rukama. Proč se mluví jen o lékařích, kteří odcházejí pracovat na západ, neboť tam za svoji práci dostanou zaplaceno víc? Odcházejí tam pracovat také řemeslníci, ze zcela stejných důvodů. Při referendu Anglie ohledně jejího odtržení od Evropské unie jsme mohli slyšet i obavy podnikatelů, že pokud se odtrhnou, budou mít rázem nedostatek řemeslníků. Měli pravdu?

Bohužel se zánikem mnoha podniků, které si vychovávaly řemeslníky, zaniklo v mnoha případech učňovské školství. Došlo ke znehodnocení středoškolského vzdělání, a kdo dnes nemá vysokoškolský diplom, je nikdo. Jeho možnosti jsou značně omezovány. Vzpomínám na svou paní učitelku, která mě učila na základní škole a která, když jsem za ní docházela do penzionu, kde k stáru žila, říkala, že práce učitele byla kdysi posláním. Dnes je to více o penězích. Když jsem chodila do školy, vnímala jsem, že nesváry mezi učiteli vznikaly převážně kvůli politice. Dnes je to o penězích. A to je přece všude, že? Jen na ty učitele je více vidět, neboť jejich boj o peníze je ventilován v médiích, stejně jako boj lékařů.

Co kdybychom odešli na západ všichni? Vždyť při porovnání kurzu koruny vůči euru je vidět daleko lépe, jak na tom ekonomicky jsme.

To jsme ale odbočili od tématu. Nicméně v řadách dnešních žáků a studentů vychováváme i budoucí politiky. Jaký vzor jim dáváme? Ač psal Čapek tuto úvahu již v roce 1932, je to, jako by ji psal dnes. Naše média jsou plná frází, pomluv, polopravd, lží a demagogie, podezírání. Jak by ne. Kdo je vlastní? Jsme informováni, že jsou mezi jednotlivými vládními úředníky, kteří zastupují různé strany, vedeny spory. Jsme informováni tak, že se řekne A, ale již se nedozvíme B. Rozepře prý vznikla kvůli reorganizaci policie. Tuto změnu si vymyslela jedna strana a druhá ji nechce akceptovat. Proč? To nám již novináři neřekli. Důvody jsou tajné. Co si o všech těch rozporech může myslet obyčejný člověk? Důvěřovali jste některé z porevolučních vlád? Jste zklamaní tím, kam Česká republika došla za třicet dvě léta po sametové revoluci? Jste ale také spokojeni sami se sebou a se svým životem?

Jak můžeme očekávat od politiků, aby byli jiní, než jsme my nebo lidé kolem nás? Když chceme změnu, musíme začít u sebe. Dokážete si představit, že byste začali důvěřovat sousedům, spolupracovníkům; učitelům, kteří vyučují vaše dítě; obchodníkům, zaměstnavatelům atd. Dokážete si představit, že byste se pokusili být empatickými? Dokážete se vcítit do lidí ve vašem bezprostředním okolí, do lidí, které denně potkáváte na ulici, v obchodech, v dopravních prostředcích? Kdy přestanete být zákeřnými, žárlivými sobci? Kdy převezmete odpovědnost za své činy? Když to nedokážete, jak to můžete očekávat od politiků? Jsou to také lidé, ale lidé, kteří se dostali k moci. Uvědomujete si, jak s každým zamává, když má moc? Byli byste vy výjimkou? Jste si tím jisti? Ano, to však všechny ty mocné a nejen politiky neomlouvá.

Jste ochotni převzít odpovědnost za své činy? Opravdu to uděláte, a vždy? Jak na vás působí, když politik, který udělal chybu a tato chyba mu je prokázána, nehodlá odstoupit ze své pozice a zodpovídat se ze svých činů? Jak je možné, že se některé soudní případy musí dostat až před evropský soudní dvůr ve Štrasburku? Kdo nese náklady na tyto soudy? Kde zůstala odpovědnost soudců?

Nemáte pocit, že poslední dobou odcházejí od soudu lidé, u kterých je jasné, že jednali nemorálně, beztrestně? Jak má mít obyčejný člověk pocit, že soud, vláda, politici, všichni ti mocní včetně úředníků a učitelů, jednají odpovědně? Kde je odpovědnost školy a jejího vedení, když nechá šikanovat jednu ze svých učitelek tak, až zemře? Byli všichni slepí a hluší, nebo se na účet paní učitelky bavili? Nebo z oněch výrostků měli sami strach? Jsou za tím mocní rodiče těch výrostků?

Vzpomínám na případ z doby totality. Znám ho již jen z doslechu. Stal se na škole, kde jsem kdysi studovala. Hoši se tehdy na bramborové brigádě opili a nacpali vlajku Sovětského svazu do záchodové mísy. Bohužel zástupkyně ředitele na této škole byla původem z Ruska a tento případ pěkně rozmázla. Ředitele to stálo místo a chlapce čekalo vyloučení ze školy. Jelikož byl ale mezi studenty syn lékaře, bylo mu povoleno dostudovat na jiné škole. Průšvihy byly, jsou a budou vždy. Otázkou je, jak se vyřeší, a školu to může stát kredit.

Všichni ti, kteří si svou práci a lidi idealizují a myslí si, že pozitivním přístupem všechno zvládnou, často narazí, pokud jsou v té své ideji sami bez spojence. Vzpomínám si na dobu po revoluci, kdy do politiky vstupovali různí umělci a po prvním volebním období rádi z parlamentních lavic rychle odešli a znovu se tam již nevrátili. Proč? Dokáže jedna ovce otočit stádo? Musí přiběhnout ten správně vycvičený ovčácký pes. Stejně tak ale fungují továrny, školy, úřady. Velice záleží na vedení.

Vyhovuje vám současný společenský řád? Neměl pravdu Čapek, když napsal, že stávající řád je boj? Neplatí to i v současnosti? Kdo je takový blázen a jde do tohoto boje zcela dobrovolně? Když si vezmeme komunální, krajskou politiku, uvědomíme si, že i zde probíhá boj. Když si uvědomíme fungování rodiny, v každé funguje politika trochu jinak. Kdo u vás bojuje za vaši rodinu? Probíhají boje v rámci rodiny? Chce se vám neustále bojovat? Je boj únavný nebo posilující rodinu a vztahy v ní? Kdo vyhrává – matka, otec nebo děti? Je v rodině možná domluva o spolupráci? Jak mohou spolu fungovat lidé, kteří nejsou ochotni se domluvit a společně řešit problémy? Stejně tak, jak funguje rodina, funguje i politika. Máte pocit, že naši politici jsou ochotni se domluvit, nebo raději házejí jeden druhému klacky pod nohy? Proč to dělají? Mají čisté svědomí?

Proto i dnes platí Čapkova slova: „Nemohu si pomoci, není to s námi dobré; přes všechno mlácení hubou a všechny radikalismy jsme národ ochablých ideálů a mdlého nadšení.“

Jak může být tento národ nadšený, když není posilováno jeho sebevědomí? Prý je nedostatečně vzdělaný. Momentálně je mu neustále předhazováno, že je xenofobní. Jsou ti, kteří mu to předhazují, doopravdy tak nevzdělaní, že nevědí, že xenofobie je slovo, jehož význam je strach z neznámého? Jak nemocná je dnešní společnost nebo její vedení, že popírá, že má strach? Jsme tedy opravdu národem ochablých ideálů a mdlého nadšení? Proč? Vždyť po generace nám bylo podsouváno, že jsme malý stát a nemůžeme tedy fungovat samostatně. Proč? Vždyť zcela samostatně dokáže fungovat Švýcarsko, Monako, Lucembursko. My, když jsme se zbavili politiky Sovětského svazu, dostali jsme se pod křídla Evropské unie. Stali jsme se závislými na fungování této instituce. Kdo je ale skutečně v čele Evropské unie?

Referendum v Anglii o setrvání v Evropské unii donutilo mnohé, aby přemýšleli o fungování EU. Všichni víme, že jeho centrum je v Bruselu, ale netušíme, v kolika budovách je soustředěno. Na internetu si můžeme dohledat, že instituce a orgány EU fungují na základě smluv. Je zde uvedeno sedm orgánů EU – Evropská rada, Rada, Evropská komise a Evropský parlament. Tyto čtyři jsou odpovědné za vytváření politik a přijímání rozhodnutí. Dále zde je Soudní dvůr, Evropská centrální banka a Účetní dvůr. Jak asi fungují mezi sebou? Kdo nese odpovědnost? Jsme ještě my sami ochotni nést osobní odpovědnost za své činy? Kdo nese osobní odpovědnost za řízení EU? Neznáme ani všechny členy, kteří zastupují naši zemi v těchto úřadech. Pro normálního člověka není možné sledovat vše a tak je pro něho řízení EU nepochopitelné, neuchopitelné. Je labyrintem? Může mít člověk důvěru ve správné fungování tohoto labyrintu? Přesto všechno jako ta „malá“ země více věříme v podporu druhých a nevěříme sami sobě.

Jsou současné děti vychovávány k čestnosti, o které píše Karel Čapek? Do jaké míry jsme čestní my sami? A jsme čestní sami k sobě? Jsme vzorem pro budoucí generace? Vychovává současná společnost své děti tak, aby měly zájem nejen o virtuální hry, fantastické pohádky, ale také o minulost, současnost a budoucnost země, ve které žijí? Vychovává současná společnost své děti tak, aby byly hrdé na svou vlast, aby si byly vědomy tradic této země a byly ochotné v těchto tradicích pokračovat? Neztratí se náš stát v multikulturní Evropě stejně, jako na této zeměkouli každý rok necháme vyhynout některé živočichy, neboť zničíme jejich přirozené prostředí?

(podklad článku – stejnojmenná kapitola z knihy Karla Čapka – Zóon politikon)

Foto: Ivana Šmucrová