Tolik toužíme po osobní nezávislosti, že jsme si ani nevšimli, že jsme, jako společnost, spadli do obrovské závislosti. Dá se říci, že jsme otroci? Nedávno jsem slyšela výrok, že je v našem zájmu, aby se dařilo dobře Německu, neboť pak se bude dařit dobře i nám. Co se výroby týká, ukázala koronavirová krize, jak jsme závislí na výrobě v Číně. Do roku 2022 bylo Německo hlavním obchodním partnerem Ruska v rámci zemí EU. Může nás tedy uklidnit jen ten fakt, že tuto pozici nezastáváme sami. Pozice každého státu je ale jedinečná.

Jen si pokládám otázku, zda jsme byli tak zotročení, omezovaní v minulosti vůlí komunistické strany, že jsme věřili, že jsme se po roce 1989 zbavili její moci a vlivu.

V roce 1989 bylo jeden milion sedm set tisíc občanů Československa členy komunistické strany. Bylo prý to takové množství, celkem nás bylo přibližně patnáct milionů, že jsme se s komunisty nemohli vypořádat. To má být naše výmluva? Bylo to špatně?

V roce 1921 žilo na území Československa tři miliony jedno sto tisíc Němců. Po válce byla většina Němců odsunuta. Představitelé státu v čele s E. Benešem tak nerozhodli sami, ač veškerou odpovědnost dáváme našemu tehdejšímu prezidentovi. Byl odsun špatným rozhodnutím? V područí Němců trpěli Češi a Moravané šest let. Jak jsme skuhrali my, když jsme byli uzavřeni ve svých domácnostech s pocitem, že na nás útočí covid? Víme my dnes, zda byl tento strach opodstatněný a zda současná nemocnost obyvatelstva nesouvisí s tím, jak jsme žili předešlé roky?

Kolik dnes žije pamětníků okupace, kteří jsou ochotní o tom hovořit? A když jsme se mohli ptát, učinili jsme tak? Brali jsme za samozřejmé, že se taková doba již nevrátí? Brali jsme za samozřejmé, že se již nevrátí doba cenzury a doba, kdy budeme donášet jeden na druhého? No a vidíte, dokonce jsme k tomu byli oficiálně vyzváni v době kovidové pandemie. Kam se ztratila? Nebo zase začne, jakmile bude po válce na Ukrajině?

Poznala jsem se s paní, které je dnes devadesát let a jako dítě byla na demarkační čáře. Říkala, že sovětských vojáků jí bylo líto, neboť přijeli špinaví a bylo vidět, jak byli unavení, v jakém stavu byla jejich technika. Američtí vojáci vypadali, jako když přijeli na přehlídku. Můj otec mi řekl, že první vlna amerických vojáků byla ubytována ve stanech u lesa za jejich vesnicí. Když byli tito vojáci odveleni, přišli další, kteří se již nastěhovali do rodin.

U této vesnice byl záchytný tábor pro německé vojáky. Mému otci bylo tehdy deset let, a když chodil ze školy domů, stavěl se stejně jako jiné děti u Američanů v polní kuchyni. Vojáci jim nechávali kakao. Ptala jsem se, jak se starali Američané o stravu Němců. Dostala jsem odpověď, že ti, kteří měli peníze, si stravu od Američanů kupovali. Jak to mohli přežít ti obyčejní řadoví vojáci, neví. Bylo jaro a sedláci sázeli na svých polích brambory. Hladoví Němci je vyhrabali, aby je snědli. Sedlák je viděl a tak je udal. Američané je pak zastřelili. To byla informace, vzpomínka, která ulpěla v mysli tehdy desetiletého dítěte.

A také to, že když Američané přijeli do jejich vesnice, byla jedna z prvních otázek, zda v jejich vesnici jsou nějací Němci. V tom jejich případě to byla jen jedna neškodná stará Němka, jak jim bylo oznámeno. Jak to ale bylo jinde?

Každý jsme jiný. Naše zkušenosti jsou různé a nesmíme zapomenout, že byla území, která byla pod správou amerických vojsk a další území našeho státu – většina – byla pod správou vojsk sovětských. Jako malý kluk se ocitl můj otec se svým otcem v obci u Podbořan a stal se svědkem lynčování žen na malém náměstí. Proč byly lynčovány? Údajně měly zákaz vycházení po desáté hodině večerní a neuposlechly. Ti, kteří je lynčovali, byli sovětští vojáci.

Zážitky každého z nás, každé rodiny, každého rodu jsou jedinečné a utvářejí naši osobnost. Odlišné zkušenosti z minulosti vytvářejí rozpory i v současné společnosti, a to odlišné zkušenosti válečné, ale i ty poválečné a z období totality.

Formování komunistické strany pomohla druhá světová válka a osvobození naší země sovětskou armádou. Jen malá část území Čech byla po válce pod dohledem americké armády. Když v roce 1948 došlo ke komunistickému převratu, byli komunisté nalezlí do vedení ostatních stran. Ministři, kteří tehdy podali demisi, podceňovali moc komunistů. Mohl se jeden nemocný prezident postavit té síle nastupující změny?

Dějiny se opakují. Pět stran se spojilo, aby ve volbách porazilo stranu jednoho člověka, který byl do té doby premiérem? Byla to jen hra pro oči diváka, či nikoli? To ukáže budoucnost. Paradoxem je, že na hradě byl tou dobou také dosluhující nemocný prezident, jehož pravomoce byly značně okleštěny i zásluhou předešlých vlád.

Jsme země ve středu Evropy a místo, abychom z této pozice těžili, obracíme se pouze na jednu stranu – západní nebo východní a soudíme ty, kteří vidí strany obě – nebo lépe – všechny. Kdy v minulosti nám prospělo, že jsme se obchodně a politicky navázali jen na jednu stranu? Podívejme se jen na zpravodajství v našich médiích. Pokud nevypukne válka, jsou všechny politické zprávy zaměřeny na Německo, Francii, Ameriku, Anglii. Kdy jsme slyšeli něco o Bulharsku, Rumunsku, Albánii? Víme my vůbec, které země vznikly po rozpadu Jugoslávie? Jsme udržováni v nevědomosti. No a pro nás to je svým způsobem pohodlné – nestarat se. O to nechť se starají jiní. My máme svého dost.

Za první republiky se naše půda nesměla prodávat zahraničním investorům. Za vlády komunistů jsme se ocitli v izolaci a vlastníkem veškeré půdy byl stát a jeho občané. Jsme nyní opravdu českým státem? Kdo vyznačí na mapě, kde se nalézá půda ve vlastnictví Čechů? Kde je volná nezastavěná půda, která může být takto označena? A které byty a nemovitosti jsou ve vlastnictví Čechů a Moravanů a nejsou na nich hypotéky zahraničních bank?

Proč mají lidé strach z uprchlické vlny? Není to proto, že po celou dobu po sametové revoluci vidí, vnímají to, jak se naše půda rozprodává zahraničním investorům a ti si sem dovážejí levnou pracovní sílu? Není uprchlická vlna zdrojem levné pracovní síly? Nepřiznala se k tomu Angela Merkelová?

Dá se migrační vlna regulovat?

Foto: Ivana Šmucrová