Od dětství jsme ovládáni těmi, kdo mají pocit nebo kterým ten pocit, že nás mohou ovládat, dáme. První, kdo má potřebu nás ovládat, jsou naši rodiče. V dětství nás vedli k tomu, že máme respektovat a poslouchat dospělé osoby, respektovat nadřízené a pomáhat starým lidem. Vedli nás k pocitu, že všichni ostatní jsou důležitější, než jsme my.

Učili jsme se vnímat naše okolí, ale popírali jsme sebe. Nevnímali jsme sami sebe a později v dospělosti, když jsme bilancovali své dětství, jsme mohli dojít k závěru, že to bylo špatně. Jak jinak si vysvětlit generaci lidí, která se začala rodit po sametové revoluci? Také vnímáte, že jsou tito lidé jiní? Není to tím, že upřednostňují sebe před druhými osobami ve svém okolí? Starší generace, zásluhou faktu, že zaměřovala svůj pohled na okolí, dokázala s kýmkoli spolupracovat. Po sametové revoluci nastal i v naší zemi nástup počítačových technologií, které přivedly mladé lidi, jejichž pozornost byla zaměřena na sebe, do ještě větší izolace. Mladí lidé sice mohou tvrdit, že spolu komunikují, ale my se můžeme jen domýšlet jak a o čem. Není jejich slovní zásoba omezována psaním sms zpráv nebo zpráv prostřednictvím sociálních sítí?

Není tím jejich komunikace ochuzována o hlasovou modulaci, o výraz obličeje nebo řeč těla? Nemá omezování slovní zásoby vliv na emocionální prožívání a myšlenkové procesy? Kolik mladých lidí dnes ještě píše tužkou? Mladí lidé se mohou pousmát, neboť jim připadá nesmyslné psát třeba dopis ručně, když poslat mail je rychlejší. Není v tom ale určitý záměr? Není to cesta, jak sobeckého jedince odpojit ještě více – od sebe nebo od společnosti?

Kolik mladých lidí při práci s počítači, při sledování obsahu sociálních sítí ztrácí pojem o čase? Kolik mladých lidí v důsledku hraní různých počítačových her ztrácí kontakt se svými emocemi, ztrácí kontakt s realitou? Kolik mladých lidí nerozezná, co je hra a co je již realita? Kolik mladých lidí nezvládá realitu dnešního života? Kolik lidí nezvládá pohled na realitu současného bytí na planetě Zemi? Jsou osamělí a potřebují se o někoho, o něco opřít. Jsou ale sami. Když se nemohou opřít o někoho – o rodiče, o prarodiče, o spolužáky, o paní učitelku … opírají se o něco. O co? Proč tolik dětí jedlo ony pověstné medvídky s látkou HHC? Proč tolik mladých lidí užívá drogy? A stát hodlá užívání některých drog do určitého množství legalizovat? Je to záměr? Proč tolik mladých lidí kouří nebo je závislých na alkoholu? Někdo má závislost na kávě, na čokoládě. Je to v pořádku? Jakoukoli závislostí je narušována rovnováha člověka – rovnováha těla fyzického i toho emocionálního. Ne nadarmo se v čínské medicíně říká, že člověk by měl denně sníst něco slaného, něco hořkého, ale také kyselého, sladkého a pálivého. Tak je rovnováha v našem těle zajištěna. Ale pouze fyzicky.

O tom, že závislost narušuje psychický, tedy emocionální stav člověka, snad není pochyb. No, jen zkuste vzít narkomanovi drogy nebo kuřákovi odepřít cigaretu. Musíme si tedy položit v této souvislosti otázku, zda platí jedna z teorií, která tvrdí, že ti, kteří ovlivňují  dění na této planetě, mají zájem činit členy společnosti takto zranitelnými?

Tím, že člověk svoji závislost skrývá před rodinou, před společností, je si vědom své zranitelnosti. Tímto způsobem se ale od svého okolí izoluje a stává se ještě zranitelnějším. Postupně ztrácí jakékoli zábrany, ztrácí sebekontrolu a pak se před zraky všech ničí. To, že se dnes lidé běžně ničí kouřením cigaret, je společností akceptováno. Stát a zdravotnické organizace sice před kouřením cigaret varují, ale pouze varují, neboť prodej cigaret je patřičně zdaněn. Pro stát tedy z jejich prodeje postupně roste zisk. Stejně tak funguje prodej alkoholu a nyní se jedná o legalizaci určitého množství a druhu drog. Má tedy stát a tedy jeho čelní představitelé zájem na tom, aby bylo obyvatelstvo zdravé, nebo chce na závislostech obyvatelstva vydělávat? Je legalizace drog žádoucí, prospěšná, morální, nebo zrádná a tedy nebezpečná? Můžeme hovořit v souvislosti s povolením pěstování a prodeje určitého množství drogy o získání určité formy svobody?

A není budováním závislosti omezována svoboda? Nejsou léky drogami, které jsme se naučili dobrovolně užívat každý den? Přijali jsme i informaci, že ty léky musíme užívat, aby nám s něčím pomáhaly i za cenu, že jiné orgány ničí. Kdo položí na misky vah proti sobě onu pomoc a destrukci orgánů? Léky, které používáme, nám pomáhají, nebo nás ničí? Zcela stejně ale můžeme hovořit o potravinách. Také se můžeme zeptat, do jaké míry nás vyživují, nebo nám ubližují. Kdy? V jakém případě? Které?  Jak je možné, že receptury, o kterých se říkalo, že jsou neměnné, se mění? Je cukr, který je nahrazován v určitých potravinách, skutečně horší než umělá sladidla, která jsou v nich nově používána? Kdysi jsem četla knihu „Jedy, víte, co jíte?“ Autor v ní píše, že při použití javorového sirupu jsou jídla i nápoje lehčí a člověk takové potraviny sní více, vypije více nápoje, neboť nemá pocit nasycenosti. Není i toto způsob, jak lidi ovládat?

Je nedostatek léků skutečný nebo uměle vyvolaný? Je nedostatek potravin skutečný nebo uměle vyvolaný? Není vše na světě v rovnováze? Když je někde nedostatek, jinde je přebytek – viz. Obchod s obilím z válkou zasažené Ukrajiny.

Co jsou války? Jak je jen popsat? Války nemusejí vznikat jen mezi státy a národy. Války propukají také mezi sourozenci, mezi sousedy. O co jde? O vítězství. Od dětství jsme byli vychováváni k nutnosti vítězit a jsou tak vychovávány všechny děti i v současnosti. Jak by bylo jinak možné, že se dnes lidé ani společenství nejsou ochotni domluvit? Život se stal bojem o moc, o nadvládu. Je to jen válka o získání nadvlády? Nechceme my toho souseda nejen pokořit, ale doslova zničit za to, že si dovolil se nám postavit? Ti nejmocnější přežívají, ti nejobyčejnější, nejchudší, nejslabší jsou zničeni, obětováni, mizí v propadlišti dějin zcela stejně, jako tomu bylo kdykoli v minulosti.

Lidé se nemění, pokud se nechtějí změnit. Lidé se nemění, pokud se jim daří dobře. To samé platí o společnostech, o národech, o státech. Lidé se mohou změnit pouze tehdy, když se dostanou na samé dno. Mohou? Někdo je nepoučitelný a místo osobní změny se opře o někoho, kdo, jak si myslí, mu může pomoci. Daného člověka, společnost, národ, stát zneužívá jako svoji oporu. Může se tak dít do nekonečna? Jak by řekla moje babička: stokrát nic umořilo vola. Tedy nikdo nesnese, aby „chudákovi“ jen dával a ten se pouze vezl. Následně tedy tito „chudáci“ padají na ještě hlubší dno, než si dokázali představit. Stane se, že své podporovatele strhávají dolů s sebou. Kdy tito podporovatelé řeknou: A DOST? Nebude již příliš pozdě? Kdo koho ovládá? Podporovatel se nechá ovládat pouze tehdy, když věří, že se mu jeho investice vyplatí, tedy se mu vrátí s patřičným ziskem. Kdo ale platí dluhy? A komu?

V současné západní společnosti mají lékaři z pohledu pacienta obrovskou moc. Pacient se naučil na lékaře absolutně spoléhat. Chová se tak, jako kdyby jeho tělo nebylo jeho, ale patřilo lékařům. Mnozí tak zcela přestali své tělo vnímat, přestali si uvědomovat, hledat chyby u sebe a pracovat na změnách. Můžeme si jen položit otázku, zda covid nebyl prověrkou důvěryhodnosti lékařů, lékařské péče a také naší důvěry v sebe. Doba covidová ukázala, jak lidé důvěřují těm, kdo jsou v jejich očích autoritami. Neztratili ale při tom vlastní úsudek? Nezavírají před veškerým děním oči s pocitem, že jich se to netýká? Proč se jich to netýká? Ještě se jim daří dobře? Jak dlouho ještě?

Od dětství jsme byli vychováváni k soutěživosti nejen svými rodiči, ale také učiteli. Byli jsme vychováváni systémem. Po sametové revoluci došlo v tomto směru ke změně. Nikoli k lepšímu. Soutěživost ještě přitvrdila. Zvoleným prostředkům se meze nekladly – tedy jak komu. Ti, co byli u zdroje, jsou u zdroje dosud. Jinak se začínalo podnikat bezprostředně po sametové revoluci, než tomu bylo po vstupu do EU, kdy narostla byrokracie směrem k podnikatelům i řadovým občanům. Vzpomínám si na podnikatele, který po vstupu do EU prohlašoval, že by se do budování firmy rodinného typu již v této situaci nepustil.

Společnost, stát je rodina. V každé rodině musí být pro její členy nastolena nějaká pravidla. Čím je rodina liberálnější, tím se v ní žije lépe. Členové takových rodin budou mít prostor vyjadřovat svobodně nejen své názory, ale také pocity. Neměli pak by  potřebu druhým své názory vnucovat, ale měli by dostatečný prostor svůj názor konzultovat a upravovat, neboť – pokud vám někdo naslouchá, dá se předpokládat, že také vy jste ochotni naslouchat jemu.

Čím přísnější a striktnější je situace v některých rodinách, tím více v nich dochází ke vzpourám až bouřím. Proč? V takových rodinách si někdo potřebuje upevňovat svoji moc. Proč? Potřebuje si zvedat na těch slabších své sebevědomí. Proč? Protože všude jinde, mimo rodinu, je frustrovaný. Je frustrovaný i rodinou, ve které žije? Proč? Má pocit méněcennosti? Opravdu se snaží stále více zapadnout, být přijat do společnosti? Skutečně? Udělal by pro to nevím co? Opravdu? Někdo je ochoten odepsat i vlastní rodinu, vzbouřit se proti vlastní rodině nebo rodině, která ho adoptovala, neboť osobní zájem je důležitější. Hlavně když z tohoto jednání bude mít osobní prospěch. Mnoho takových výtečníků zadluží i zničí kvůli osobnímu prospěchu celé své rodiny. Když by se ale měli ze svých činů zodpovídat, snaží se před jakýmkoli trestem utéct. Proč? Mají strach z odpovědnosti? Mají strach z následků svých činů? Opravdu?

Zabývají se tím, že svým jednáním ovlivňují a ovládají životy desítek, stovek, tisíců, desetitisíců, statisíců, milionů, miliard lidí? Jakou hodnotu pro ně má život druhých lidí? Je to hra o moc probíhající na všech úrovních společnosti. Je to hra, ve které se mocní ubezpečují o své moci a svoji moc utvrzují. Dá se ale vše změnit, pokud tuto hru odhalíme?

Foto:  Eva Youssef (Švýcarsko)