Ve starověkém Řecku byl považován za dárce révy a zakladatele vinařství bůh Dionýsos. Ten byl někdy označován jako patron pijáckých orgií. Réva byla tehdy pěstována v celém Řecku včetně jeho ostrovů – tedy také na Lesbu, Naxu, Kósu, Rhodu, Korfu … Podle Řeků bralo víno mužům rozum a ženám dávalo plodnost.

Na ostrov Kós byla založena lékařská škola, ale také zde bylo vyráběno tzv. těžké víno. Říkáte si, jakou souvislost má lékařství a těžké víno? Proč těžké víno? Extrahoval se z něho vinný kámen, který se používal jako lék při žaludečních nemocech. Řekové získávali z hroznů nejen červené víno, ale také víno bílé. Víno vyvolávalo bolení hlavy. Proč? Vás přece po vínu také někdy bolí hlava. Příčinu ale můžete hledat jinde, než tomu bylo ve starověkém Řecku. Představte si, jak se tehdy mohlo víno asi konzervovat? Přidávala se do něj mořská voda a právě ona byla zdrojem bolehlavu. Do vína se ale také přidávaly vonné a chuť ovlivňující látky v podobě mateřídoušky, skořice, medu a dalších.

Víno, které bylo dříve uznáváno jako posvátný a léčivý nápoj, se v Řecku stalo nápojem obecným. Mezi sedmým až třetím stoletím před naším letopočtem bylo opěvováno a to zvláště v komediích. Pilo se sladké polovíno (burčák), ale také víno svařené. Ukládáno bylo do měchů z kozí nebo vepřové kůže. Další skladování nebo přeprava se děla v hliněných nádobách nebo v amforách. Stěny byly vymazány pryskyřicí. Držadla amfor byla označena jménem obchodníka a některých místních úředníků.

Již od doby Homérovy – přibližně sedmé století před naším letopočtem – bylo víno nedílnou součástí hostin. Bylo jím zapíjeno jídlo a následně bylo konzumováno při společenské zábavě, která po hostině následovala.

Říkáte si možná, jak se asi ve starověkém Řecku hodovalo? Myslíte si, že již tehdy seděli hosté za stolem? Tak to vás musím vyvést z omylu. Příchozím nejdříve otroci omyli nohy a pak je uvedli do hodovní síně, kde je uložili na mírně nakloněná lehátka opatřená poduškami. Hodovníci byli uloženi dle hierarchie. Další zákonitostí bylo, že se opírali o levý loket. Před hosta byly postaveny přenosné stolky s jídlem a pohárem na víno. Lehátka tedy musela být postavena do kruhu. Jedlo se rukama a na utření úst a rukou se používal chléb. Tedy chlebové kuličky, které se spolu se zbytky házely domácím psům. Mezi hosty se pohybovali služebníci, roznášející jídlo a víno. Číšník zatím ve velkém měsidle mísil vodu s vínem. Odtud byla směs nabírána sběračkami a byly jí naplňovány poháry hostů.

Od Řeků přejali pěstování vinné révy Římané. Pili vína dovezená z Řecka, neboť byla zpočátku jakostně kvalitnější. Oceňovány byly jejich ušlechtilost a buket. Římská vína obsahovala více alkoholu. Pití řeckých vín se tedy v Římě stalo výsadou patriarchů, zatímco v Aténách pily víno i ženy.  V Římě bylo ženám pití vína zpočátku zakazováno. Muž byl cenzorem a soudcem své ženy. Proti jeho rozhodnutí nebylo odvolání. Jestliže žena jednala špatně, potrestal ji. Jestliže pila víno nebo cizoložila, mohl jí i vzít život.

Ve starém Římě se pilo víno ředěné studenou nebo teplou vodou a chuťově upravené kořením. Byl to zvyk převzatý pravděpodobně od Řeků. Římané dokonce ředili svá vína těmi řeckými. To byly počátky scelování vína, ke kterému se v některém z příštích článků ještě dostaneme. Takže v tehdejším Římě docházelo také k falšování vína.

Plinius říkal: „Nynější nemorálnost je taková, že se prodávají pouze názvy vín, ale vína jsou vyráběna mimo vinné nádoby.“

Každý římský vladař měl svá oblíbená vína, která se tak stávala módními. Ceasar byl první, kdo na hostinách předkládal více různých vín, zpravidla čtyři. Tento zvyk se pak udržoval i nadále. V této době již vznikala i odborná vinařská literatura. Jejími autory byli nejdříve Řekové a později Římané.

Víno bylo lisováno šlapáním a mošt byl přelit do tzv. dolií. Byly to nádoby z pálené hlíny. V nich probíhalo kvašení. Dolia objemově odpovídala osmnácti amforám – což bylo asi šest set litrů. Měla tvar dýně. Po vykvašení byla vína přečerpána do jiných dolií. Zde byla čištěna vaječným bílkem, čistým kozím mlékem. Používala se i sádra a křída. Pro konzervování se používaly kadidlo, pryskyřice, jíl, drcený mramor a jiné. Po vyčištění se víno přelévalo do jiných dolií, kde zůstávalo do doby vinařských slavností. Do té doby nesmělo být prodáváno. Již tehdy existovali degustátoři, kteří hodnotili barvu, chuť a vůni vína.

Na delší vzdálenosti bylo víno dopravováno po moři. Špičaté amfory byly ukládány do podpalubí do vrstvy písku. Doprava vína byla zdrojem příjmu pro rejdaře. Na loď mohlo být umístěno šest set až osm set hektolitrů vína. Zpět se zpravidla vozila sůl.

Jak se rozšiřovalo pěstování vinné révy a výroba vína Řeky a Féničany, bylo potřeba vybudovat centrální skladiště a překladiště. Bylo založeno Řeky na místě dnešní Marseille již v šestém století před naším letopočtem. Později patřilo Římanům. Odsud putovalo víno do dalších míst v Galii.

Když se Caesar probíjel se svými legiemi severní Galií, aby dokončil porobení Galů, postupoval podél řek. Byla to v té době nejsnazší komunikační cesta. Pro bezpečí legií nechal kácet místní lesy. Podél řek pak nechal porobenými kmeny vysázet vinnou révu. Byly jim předány vědomosti týkající se nejen pěstování révy, ale také výroby vína. Vetřelci se tak stali pomocníky domorodého obyvatelstva.

Císař Domitianus kvůli nadprodukci zakázal nové vysazování révy. Bylo to přibližně v jednadevadesátém roce před naším letopočtem. Císař Probus roku dvě stě osmdesát dva našeho letopočtu povolil vysazování révy ve všech římských provinciích a dokonce dal svým legiím v obsazených územích příkaz, aby domorodcům v tomto konání pomáhaly.

Tak to byla jen malá ochutnávka z historie pěstování vinné révy a výroby vína ve starověkém Řecku a Římě.

Podkladem byla kniha Františka Kohouta – O víně

Foto: Ivana Šmucrová