„Jak je to vůbec možné? Kde se to ve mně vzalo?“ Řekne si tohle někdy dítě, které má pocit, že si může všechno dovolit? Nikdy. Nemá potřebu o takových věcech přemýšlet. Jde si tvrdě za svým. Ví, co chce. Má na to. Vůbec o sobě nepochybuje. Co se v něm odehrává?

Možná, že toto: „Není nic, co by mi rodiče nezařídili. Nemají sice na mě moc času, ale to nevadí. Mám všechno, o co je požádám, a to je hlavní. Chci nové lyže, mám je. Potřebuji nové kolo, dostanu ho.

Jsou tak zapřaženi, že nemají čas na nic, ani na mě. A co já vlastně potřebuji? Chci jejich pozornost. Jak ji dokážu získat? Tím, že něco chci, anebo tím, že něco vyvedu. Tak si mě konečně všimnou.

Průšvih zažehlí, aby zase měli klid. No, tak mohu udělat další. Zlikvidovali jeden, udělají totéž i s druhým. Je to bezvadné, neboť zjišťuju, že si mohu dovolit vše. Mohu si dovolit opravdu všechno?

Tak to začnu zkoušet, jako to malé dítě, které si dovolí testovat rodiče, co mu ještě tolerují a co již ne. Už to nebudou jen rvačky ve školce o hračku. Začnu na sebe ve škole upozorňovat, aby všichni věděli, co já mám a oni ne. Počítačem to začne, pokračuje to přes malý motocykl a končí u nějaké střelné zbraně. Co si mohu dovolit já a oni v žádném případě?

Přestanu postupně kohokoli respektovat. Rodiče mě vážně neberou, jinak by se se mnou taky trochu víc bavili. Učitelku nebo učitele přehlížím. Co ti mi mohou dát, co ti mě mohou učit? Vždyť kam to v životě dotáhli? Kolik si vydělávají oproti mým rodičům? K čemu je jim veškeré jejich vzdělání?

Když něco vyvedu, tak se mi líbí, jak se před mým otcem třesou. Mají strach, aby nepřišli o příspěvky pro školu. Jo, mít peníze, to je věc. To si člověk může dovolit cokoli. Když jdu na střední školu, je dobře, že konečně na soukromou. Škoda, že se tak nerozhodli už při volbě základní školy. Pokud by to udělali, bylo by to terno, protože s těma blbečkama pod úroveň mi to opravdu dalo záhul.

Taková soukromá střední škola, tam má člověk jasno, tam má kolem sebe lidi téměř stejné, jako jsem já. To teprve začíná život. Všechno můžeme dělat svorně spolu, bez jakéhokoli omezení. Učíme se společně.

Cha, to si rodiče jen myslí. Pořádáme společné akcičky. Takový mejdan není marný, zejména když rodiče nejsou doma. Kapesné máme vysoké, proč bychom tedy brali alkohol rodičům? Koupíme si vlastní. Proč bychom ale končili jen u toho alkoholu a kouření obyčejných cigaret nebo doutníků? To už není v našich letech žádné dobrodružství. To by bylo tak pro dětičky ze základních škol. Musíme vyzkoušet nějaké ty drogy. Proč si nezkusit marjánku? Hezky se při tom odvážeme, pěkně se pobavíme a člověk ani neví, co dělá. Všichni jsme ale na tom stejně a tak ztrácíme jakékoli zábrany. Že něco můžeme v drogovém opojení vyvést? O tom nepřemýšlíme. No a co, když něco vyvedu, přijdou rodiče a zase to zacvakají.

Možná, že jim pak už se mnou dojde trpělivost a budu muset vydržet nějaká omezení, ale dosud se to nestalo. Budu to řešit tehdy, až to nastane. Asi už balancuju na hraně mezi propastí a cestou vzhůru, ale zatím mě to nezajímá. Počkám, až rodičům dojde trpělivost. Pak to budu řešit. Záleží jen na rodičích, zda zasáhnou ještě včas, dokud můžu vnímat, že o mě projevují zájem, a nejen finanční, ale i lidský. Jinak totiž spadnu do propasti, ze které se již nemusím vyškrábat. Pokud o mě zabojují – a záleží jen na nich -, možná, že ze mě ještě něco bude. Sice budu mít na hřbetu pár větších nebo menších průšvihů, ale proč ne, změna je vždycky možná, budu si ale muset nejdříve asi pěkně naflákat hubu. Ale sám v tom určitě nebudu. Moji drazí rodiče si to odnesou se mnou.

Pak teprve je možné nastoupit cestu pokání a trochu se v životě ještě něčemu naučit. Rodiče budou šťastní, jak to se mnou krásně zvládli a že jsem se dal dohromady. Tak proč toho zase trochu nevyužít. Už se těším, až po rodičích dostanu firmu a budu si moci s těmi penězi, které našetřili, nahospodařili, dělat to, co budu chtít já. Můj otec má za tu dobu, co podniká, určitě dobré konexe. Proč je nevyužít. Klidně vstoupím i do nějaké strany, abych mohl zastávat dobrou pozici na úřadech, a co když se dostanu ještě dál? Když mi to nepůjde, kdo mě donutí odejít? Dnes se to nenosí. Vždyť když mám majetek, mám oprávnění ke všemu!!“

Ukázka z knihy Myšlenky