Dopis Daily Heraldu

Čapek:

„Otroctví stroje: něco pravdy na tom slově je. Před mnoha lety byl můj bratr tkalcem u Jacquardova stroje a přál si být malířem; tehdy velmi ostře cítil, že je otrokem stroje. Dělník u běžícího stroje je v jistém smyslu opravdu jeho otrokem; musí jej obsluhovat a krmit, musí konat řadu jednotvárných gest, pokud stroj běží. Ale horší je, že neběží-li stroj, neběží ani dělník; stojí-li tolik a tolik tisíc vřeten nebo stavů, může tolik a tolik tisíc dělníků strčit ruce do prázdných kapes; tato závislost na stroji je za dnešního stavu věcí pro dělníky i pro nás těžší a tragičtější otázkou.

Celé dějiny lidstva jsou dějinami strašného a velikého úsilí stát se pány něčeho; pány přírodních sil, pány kontinentů a moří; dosud se nevěnoval ani zlomek té energie, aby se lidský mozek stal pánem něčeho bližšího a lidštějšího, totiž mezinárodního hospodářství. Až dosud velká část lidských životů na něm závisí nevědomě a bezbranně jako na klimatu nebo na přírodní pohromě. Člověk do velké míry vyvázne z otroctví stroje, vyvázne-li z otrocké závislosti na neovládaném, špatně organizovaném a brutálním hospodářství. Nepochybuji, že je to v lidské moci, i když to snad není v moci naší generace.

Věřím, že člověk, který dobře, lehce a přesně ovládá stroj, je jeho pánem. Mistrovství je v morálním smyslu překonání otroctví. Jen nízce kvalifikovaná, hrubá a nepřesná práce je otrocká; sám mechanický vývoj světa vede k práci výše kvalifikované. V tom smyslu nás z otroctví strojů vysvobodí dokonalejší a diferencovanější stroje, jež budou ovládány spíše mozkem než rukama.

Ale mluvíme-li o otroctví stroje, není to proto, že lidé jsou nuceni obsluhovat stroje, nýbrž proto, že ještě pořád nejsou za to dost placeni. Člověk není otrokem proto, že pracuje, nýbrž proto, že se mu přitom celkem nevede dost dobře. Špatně placený úředník je otrokem kanceláře, tak jako špatně placený dělník je otrokem továrny. Otroctví je prostě jméno pro neuspokojivou úroveň života. Řečeno v termínech psychologie, otroctví je stav nespokojenosti. Člověk je otrokem rodiny, je-li se svou rodinou nespokojen; je otrokem společnosti, nudí-li se v ní; je otrokem svých povinností, pokud ho nezačne těšit, že jim slouží. Jediná cesta, jak překonávat otroctví vůbec, by byla všemi prostředky přemáhat stav nespokojenosti, kterému lidstvo propadá.

Vše, co zvýší hodnotu lidského života, překonává na svém místě kus reptajícího a bolestného otroctví.

(1930)

Již jsem psala, že amerikanizace naplno postoupila do Evropy a i zde dnes lidé stojí u výrobních pásů, aby vykonávali monotónně svoji práci, a tu stíhají jen tehdy, pokud se přizpůsobí rychlosti stroje. Pokud stroje stojí, nemá člověk práci ani peníze. To, zda člověk má práci a dostává výplatu, nezáleží jen na jeho osobě, pečlivosti a rychlosti, s jakou odvádí svoji práci. Velice záleží na trhu. Výrobky, které se špatně prodávají, neboť kupující nemají zájem, pak obchodník prodává pod cenou a od výrobce si pravděpodobně již nové výrobky nevezme.

Výroba se tedy přizpůsobuje poptávce. Všechny výrobky se neustále modernizují, neboť továrny potřebují vyrábět. Průmyslník potřebuje, aby se mu vrátily peníze, které investoval do modernizace továrny. Nové stroje se mu ještě nezaplatily a na trh přicházejí stroje nové, které jsou schopné provádět pracovní operace ještě rychleji třeba i tím, že původně dva kroky ve výrobě nahradí krokem jedním. Při koupi takového stroje průmyslník ušetří, neboť místo dvou dělníků bude potřebovat pouze jednoho. Tato dlouhodobá investice se mu vyplatí. Co ale bude dělat onen člověk, který přijde o práci? Po celé Evropě, nejen u nás, vznikly v uplynulých letech fabriky, kde se vyrábějí součástky pro určité stroje či auta a nám tyto fabriky mohou připomínat manufaktury z počátku kapitalismu, tak jak jsme se o nich učili v hodinách dějepisu. Jenže toto jsou manufaktury ve velkém stylu. Každý dělník zde má na starosti určitý výrobní krok. V žádném případě podobné fabriky nemohou rozvíjet kreativní myšlení lidí. Člověk se zde do určité míry stává strojem.

Dosud jsem psala o dělnících. Myslíte si, že jsme opravdu byli po sametové revoluci nevzdělaným národem? Bylo naše školství špatné? Je to současné správné? Je zdravé? Stále více dětí po absolvování základní školy studuje na středních školách a dále na školách vysokých. Je to pod vlivem propagandy vedené ve všech médiích? Jaký je předpoklad, že takový student najde uplatnění? Studuje, protože ho daný obor zajímá? Studuje, protože vnímá, že pro jeho budoucí život je nezbytné míti titul? Jak si tedy vysvětlit, že v roce 2015 vyšel v novinách článek, že Západočeská univerzita v Plzni představila svůj dlouhodobý záměr vychovávat absolventy schopné reagovat na požadavky nového světa, do něhož nás přivádí nastupující čtvrtá průmyslová revoluce? Svět se prý razantně mění a změny se projeví zejména v továrnách, kde se ve větší míře budou využívat robotické systémy. Kvůli tomu už nebudou tolik potřeba lidské ruce, zmizí odhadem až 40% pracovních míst.

Karel Čapek píše, že celé dějiny lidstva jsou dějinami strašného a velikého úsilí stát se pány něčeho; pány přírodních sil, pány kontinentů a moří. Radí, co je potřeba, aby se člověk nestal otrokem strojů. Prý musí vyváznout z otrocké závislosti na neovládaném, špatně organizovaném a brutálním hospodářství. Také usoudil, že tato cesta není v moci jeho generace.

Vzhledem k tomu, že člověk se stává otrokem stroje a stroje připravují lidi o práci, člověk ze zmiňované otrocké závislosti nevyvázl. Čapek má rovněž pravdu v tom, že jen nízce kvalifikovaná, hrubá a nepřesná práce je otrocká.

Má pravdu? Jak jsou na tom řemeslníci na stavbách? Je jejich práce nízce kvalifikovaná, hrubá a nepřesná? Jsou řemesla, která se takto posuzovat nedají. Na tuto práci nemusí mít lidé vysoké školy, přesto jsou zde obory, u kterých je potřeba rozvíjet kreativitu, představivost řemeslníka. Je to práce tvůrčí.

Dnes jsou již nahrazováni i lidé v kancelářích či projekcích stroji – počítači. Tyto počítače a systémy v nich se neustále zdokonalují a dokáží tak nahradit nejen velké množství rukou, ale v tomto případě spíše platí, že nahrazují lidské mozky.

Aby se děti uplatnily v dospělém životě, jsou na ně kladeny stále větší požadavky. Je potřeba, aby vynikly ve svých oborech a nebyly jednou otroky ve fabrikách, kancelářích, úřadech. Ti, kteří nenalézají uplatnění, mohou být šťastní? Mohou růst a vzdělávat se, aby nezakrněli, když nemají ani na všechny poplatky, které jsou v současnosti od každého požadovány? Co má dělat člověk, který nemá ani na nájem? Jak je vidět, dle již probíhající čtvrté technické revoluce, ubude ještě více pracovních míst. Co budou dělat tito lidé? V minulosti odcházeli do služeb. Zde si ale není možné vydělat tolik peněz, jako v jiných odvětvích. O tom se přesvědčovali všichni ti, kteří již v minulosti do služeb nastoupili, když zanikly jejich továrny, ve kterých předtím pracovali.

V současnosti není dostatečně oceňována obyčejná lidská práce. V minulosti byla znevážena i tím, že v médiích byli dělníci prezentováni jako nedostatečně vzdělaní. Dále, se zánikem některých továren zaniklo učňovské školství. Dnes si továrníci stěžují, že nemohou najít dělníky na některé posty. Všichni ti, kteří byli vyučení, již dávno odešli do důchodu. A jak odešli? V některých případech hned po „sametové revoluci“, a mnohem později, když závody propouštěly, byli ti, kteří dosáhli důchodového nebo předdůchodového věku, „odejiti“ jako první. Projevila se zde neúcta ke stáří? V minulosti staří, kteří již nestíhali, zacvičovali mladé, kteří sice mají a měli víc energie, ale žádnou praxi. Dnes si současná společnost nehraje na délku praxe, na zkušenosti, někde ani na kontrolu provedené práce, ale na tituly. Nevystudovali jste vysokou školu?

Máte problém. Jak se k tomuto trendu mají postavit dnešní padesátníci? Oni chodili do školy za zcela jiných podmínek. Středoškolské vzdělání s maturitou mělo již patřičnou úroveň. Tehdy se na takovou školu dostalo dítě, které mělo na vysvědčení na základní škole trojku pouze výjimečně. Dnes, v důsledku nárůstu počtu středních škol, je zcela běžnou praxí, že se do těchto škol dostávají děti i s horším vysvědčením. Školy se musí uživit a nechtějí propouštět své učitele. Že jejich žáci neodmaturují? To už je jiná věc. Všichni ale studují za peníze nás všech. Je toto vzdělávání hospodárné? Připravují dnešní školy své žáky pro praktický život? A nepředstavují si tito žáci, že stráví život pouze v kancelářích u počítačů?

Když se ale vrátíme k práci, kde by se člověk měl živit rukama, je často problém řemeslníka sehnat. Divíte se? Nemyslíte, že v budoucnu bude ještě hůř? Vzhledem ke stále větším nárokům lidí žijících v Evropě, vzhledem ke klimatickým změnám, v návaznosti na snižující se plochy zemědělské půdy a snižování výnosů ve vztahu na množství obyvatel, není v pořádku, že klesá porodnost ve všech státech Evropy? Není toto ukázka, že pokud jsme nastavili trend vývoje po „sametové revoluci“ ve stylu západních zemí, dostali jsme se do stejných patálií? Jenže jejich nedostatek řemeslníků pokryli po revoluci naši lidé, kteří tam odcházeli za většími výdělky. Zřejmě tam, stejně jako u nás, tento problém přetrvává. Nedostatek řemeslníků, který je podle všeho dočasný vzhledem k plánované průmyslové revoluci, hodlají pokrýt pracujícími z řad migrantů přicházejících do Evropy.

Ptám se tedy – proč školit migranty? Proč nenaučit lásce k práci současného obyvatele Evropy? Jaký politický trend sledují vůdčí osobnosti našeho státu, Evropské unie? Na jedné straně si některé státy uvědomují, že k práci je potřeba stále menší množství lidí. Jak ale mají lidé bez práce fungovat? Proto zvažují, že všichni občané daného státu budou dostávat pravidelnou finanční podporu a bude pak záležet na občanovi, jakým dalším příjmem si tuto částku bude navyšovat. Ta základní částka by mu měla zaručit možnost přežít. Bude toto řešení zneužitelné? Bude mít na tuto částku nárok opravdu každý občan, i ten, který přišel do země před rokem a pro takto fungující stát ještě nic neudělal? Smíří se takový člověk se svou situací, když nedostane nic? Kde stát vezme tyto peníze? Budou se mocní chtít dělit o své zisky s obyčejným lidem?

Člověk se na této planetě přemnožil. Postupně likvidoval a nadále likviduje přírodu, přírodní zdroje surovin a energií. Do budoucna budou lidé o tyto zdroje bojovat a zejména budou bojovat o pitnou vodu. Co myslíte, vyhraje v tomto boji síla, nebo rozum? Ze zvířat vždy přežije to silnější. Je to vždy také to zvíře, které je inteligentnější? Uvidíme v budoucnu, zda bude mezi lidmi vítězit síla, nebo rozum. Když sledujeme kroky našich politických špiček, ne vždy u nich vítězil rozum. Když se podíváme na svůj život, řekněme si upřímně, měli jsme vždy dostatek rozumu při řešení svých problémů?

Musím tedy konstatovat, že ne vždy jsme otroky rodiny, ale v každém případě jsme otroky společnosti. Nezbývá nám nic jiného, než zvyšovat hodnotu svého života – vzdělávat se, naučit se opět radovat z maličkostí, naučit se vážit si sama sebe, abychom překonali strach z narůstající agrese v důsledku bezmoci ovlivnit negativní vývoj ve společnosti, kdy dochází k radikálním změnám v životě Evropanů.

Evropa již nikdy nebude vypadat tak, jak ji viděl Karel Čapek. Nebude vypadat tak, jak ji viděli a budovali naši dědové po obou světových válkách. Abychom v politiky budované multikulturní Evropě neztratili sami sebe, je potřeba poznat kořeny našich předků, poznat jejich tradice. Měli bychom mít v úctě symboly našeho státu, za které naši předkové bojovali a které jsou zakotveny i v ústavě. Znáte je?  Do budoucna nás multikulturní Evropa a stroje – počítače, mohou připravit i o naši řeč a písmo. Kdo z vás již tak zpohodlněl, že píše pouze skriptem? Proč se učit psát, když se dnes vše píše na počítačích? Co to z vás v tom případě hovoří? Lenost, nebo energičnost? Jednoduchost, nebo kreativnost? Povrchnost, nebo hloubavost? Není to vše záměr?

(podklad článku – stejnojmenná kapitola z knihy Karla Čapka – Zóon politikon)

Foto: Ivana Šmucrová