Společnost

O tradici

Čapek:

„Dejme tomu, že tradice je podle definice udržování starých řádů. Naproti tomu přežitek je také udržování starých řádů. … Minulé století považujeme za zdroj starobylých tradicí, místo aby nám docela jednoduše bylo širší půdou přítomnosti. Snad je to pro nedostatek dějinné souvislosti, že věci a děje u nás tak rychle stárnou;  pohříchu snad právě proto i lidé u nás daleko rychleji stárnou než v západních, historicky starších zemích.

Vůbec slovo „starý“ je kuriózní pojem; nedá se s ním vážně pracovat. Tříletému nunátku je pětiletý prcek příliš starý, dvacetiletý mládenec se neuctivě posmívá šedinám prastarého třicátníka; dívčí pulec považuje abiturienta za dědka. Je docela přirozeno, že mladí lidé považují staré za dědky; horší je, kdy staří považují sebe samy za dědky.

Přiznávám se, pokud mne se týče, k jakési historické neschopnosti; nemám rád staré věci; nebo přesněji řečeno, mám neobyčejně rád některé staré věci, ale ne proto, že jsou staré, nýbrž proto, že vůbec nejsou staré.

To je to, co jsem chtěl říci: slušelo by nám víc lásky k minulosti a k starým věcem, protože v nich je zasuta spousta přímo fantastické mladosti. Jen lidé, kteří nikdy nebyli pořádně mladí, mohou považovat minulost za skladiště starých a překonaných věcí. Je jakási senilnost v tom, mluvit o starých tradicích; nejsou-li i ty nejstarší tradice zatraceně mladé, nevím opravdu, co s nimi. Jsou-li opravdu staré, jsou tedy přežitkem.“

(1924)

 

Když Karel Čapek psal tento článek, bylo Československo ještě šest let starým mládětem, které nabíralo dech. Jaké asi byly ty první roky? Také tehdy naši předci hanili vše, co zde bylo vybudováno za doby Rakouska – Uherska?

Pokaždé, když se v naší republice výrazně změnil politický režim, docházelo k razantním změnám i v životech a osudech lidí zde žijících. Rok 1918 – rok vzniku samostatného Československa, rok 1939 – začátek druhé světové války, rok 1948 – k moci se dostává KSČ, rok 1945 – konec druhé světové války, rok 1968 – okupace Československa sovětskou armádou, rok 1989 – „sametová revoluce“ – to jsou letopočty, které výrazně ovlivnily životy mnoha lidí.

Když si promítneme životy dnešních osmdesátníků, uvědomíme si, kolika životními údobími si prošli. Co je ještě čeká? Co nás ještě čeká? Jaké změny zažijeme?

Nebyla chyba, že jsme jako malé děti sledovali filmové pohádky? Získali jsme představu, že dobro vždy vítězí nad zlem. Je tato představa mylná? Dívají se dnešní děti stále ještě na filmové pohádky? Jsou fantastické filmy, ve kterých vystupují různé příšerky, pohádkami? V původních pohádkách děj odpovídá reálnému životu lidí. Jedinými nereálnými bytostmi byl drak, čaroděj, víly, hastrman. Drak, čaroděj, hastrman – symbolizovali strach, který životem provází každého z nás. Pokud někdo tvrdí, že se nebojí, je na tom hůře než ten, kdo si dokáže přiznat, že strach má. Víla může být synonymem něčeho neznámého, zrádného i překvapivého. Patří pohádky tradičně k našemu životu, k našemu dětství, nebo jsou již přežitkem?

Když jsme byli dětmi, poměřovali jsme svůj věk s vojáky. Tehdy mladí muži povinně rukovali na vojnu a po dobu dvou let procházeli základním vojenským výcvikem. Jako děti školou povinné jsme k nim vzhlíželi a říkali si, jak jsou ve srovnání s námi staří. Postupně se ale věkový rozdíl vytrácel. Tato letitá tradice předchozích generací zmizela v okamžiku, když byla zrušena základní vojenská služba.  Byla tradicí nebo přežitkem?

Po staletí lid této země obdělával půdu. Zemědělská půda byla rozdělena na pole, pastviny, sady. Jednotlivá pole oddělovaly meze, které nejen zadržovaly vodu, ale působily také jako hranice polí různých vlastníků. Tehdy na polích pracovala masa lidí. Obrovská změna nastala, když v padesátých letech dvacátého století sedláci a rolníci přicházeli o svá hospodářství v důsledku kolektivizace. Byly narušeny tisícileté tradice, kdy vlastníkem polí a také hospodářského dobytka byl jednotlivec, rodina, rod. Sami víme, že pokud máme něco v osobním vlastnictví, daleko více si toho vážíme, neboť jsme si na to museli vydělat. Grunty se dědily z generace na generaci. Lidé pracující celý život na polích si byli dobře vědomi dřiny, kterou museli jejich předci odvést, aby oni, jejich následovníci, mohli hospodařit samostatně. Tito lidé měli vztah k majetku a vážili si ho, vážili si práce svých předků. V padesátých letech, v období kolektivizace, tito lidé ztratili vědomí tradice společně s majetkem. Bylo hospodaření přežitkem?

Jsou Češi v provádění změn razantnější než všechny okolní národy? Je to již naše tradice, že jsme, jak se říká, „papežštější než papež“? V naší zemi bylo soukromé hospodaření zrušeno úplně, zatímco například v Polsku i v dobách „budování socialismu“ zůstali a fungovali soukromí zemědělci. Bylo reálné, aby po roce 1989 opět v naší zemi vzniklo soukromé zemědělství v takovém rozsahu, jako tomu bylo před rokem 1948? Původní tradice soukromého zemědělství jsou nenávratně pryč. Ti, kteří začali podnikat a snažili se o návrat k soukromému hospodaření, museli mnohdy skončit, neboť neměli prostředky nebo zasáhly jiné okolnosti, například v podobě nemocí hospodářského dobytka. Jinde úroda pomrzla nebo zemědělec své produkty neprodal. Proč by se měl pěstovat český česnek, když je možné ho přivézt z Číny nebo Španělska? Proč pracovat v sadech, když se jablka mohou přivézt z Polska? Má zemědělství v jiných zemích větší podporu vlády, než je tomu u nás? Je tradicí, že rodiče podceňují své děti, tedy že stát – vláda a lidé pohybující se v politice, podceňují lid své země?

Je tradicí, že musíme neustále mít někoho nad sebou, někoho, kdo nám diktuje, za jakých podmínek budeme fungovat, tedy žít? Dětem diktují své požadavky rodiče. Jim pak diktuje své požadavky stát. Za pojmem stát se schovává vládnoucí strana či strany, a za těmito stranami se schovávají lidé, kteří usilují o stále větší moc. Je toto tradice, nebo přežitek?

Nevím nevím, zda je tradicí nebo přežitkem po „sametové“ revoluci, že se každý snaží urvat, co se dá, a nehledí napravo ani nalevo. Chybí nám loajalita, empatie, porozumění. Nedostáváme je a nedokážeme je tedy ani sami dávat. Neumíme je dávat? Nemůžeme je tedy ani dostat. Když se ale podíváme na politické strany, ať už vládnou nebo jsou v opozici, vidíme u nich, jako již tradičně, obrovskou aroganci. Tam, kde je arogance, povýšenost, samolibost, může být zároveň i loajalita, empatie a porozumění?

Stalo se tradicí, že to, co fungovalo v předešlém systému a osvědčilo se, bylo s nástupem nového systému zničeno? Rozhodují o tom obyčejní lidé?  Stalo se tradicí nebo přežitkem, že o našem životě, bytí či nebytí, fungování či ochromení rozhodují ti, kdo mají nad námi moc? Proč máme tak málo úcty k životu a práci našich předků? Myslíte si, že naši předkové neuměli žít a dělali všechno špatně? V projevech některých „posametových“ politiků byly podobné výtky hodně slyšet. A v současnosti, když posloucháme, co na nás politici vymýšlejí, se mnohdy ptáme, zda při tvorbě nových zákonů, vyhlášek či norem vyhrává rozum, nebo peníze. Také jedna tradice – nebo přežitek?

Karel Čapek píše, že jen lidé, kteří nikdy nebyli pořádně mladí, mohou považovat minulost za skladiště starých a překonaných věcí, a mě napadá ještě jedna myšlenka.  V době, kdy Karel Čapek žil, přistupovali mladí lidé k těm starým s úctou. Vážili si jich pro jejich zkušenosti, moudrost, citlivost a život, kterým si prošli. Poslední dobou se potvrzuje, že náš život se prodlužuje. Prodlužuje se náš produktivní věk, kdy jsme schopni odvádět maximální pracovní výkon, nebo se prodlužuje naš věk vegetativní? Myslí si vládní strany, že když budou neustále oddalovat odchod lidí do důchodu, že ovlivní i produkční schopnosti člověka? Reprodukční určitě. Děti se rodí stále starším a starším matkám. Mladí se dnes nemohou spolehnout, že jim děti ohlídají potenciální dědečkové a babičky, neboť ti jsou ještě mnohdy v „produktivním“ věku a nemohou tedy mladým rodičům vypomoci. Je problémem sehnat práci na poloviční úvazek. Jak se tedy má zvednout porodnost u těch, kdo se snaží řádně pracovat? Byla také zde narušena tradice?

Lidé po padesátém roce věku shánějí práci jen obtížně, ale vládou, zákony, vyhláškami, normami jim je dána povinnost pracovat. Jak se takový člověk cítí? Je přebytečný? V zaměstnání nemůže konkurovat dravosti mladých. Ptám se vás: je trpělivost, pečlivost, preciznost při výkonu práce tradicí, nebo přežitkem? Je úcta ke starým lidem tradicí, nebo přežitkem? Stává se zneužití slabosti druhých tradicí – nebo se do budoucna stane přežitkem? Co by asi na dnešní dobu a život v ní říkal Karel Čapek? Měl by radost, nebo by byl smutný?

 

(podklad článku – stejnojmenná kapitola z knihy Karla Čapka – Zóon politikon)

Foto: Ivana Šmucrová