Společnost

O ženách v politice

Čapek:

„Ženy se velmi málo zajímají o politiku, protože se velmi málo zajímají o abstraktní hesla. Žena se dá zabít z lásky, ale nedá se zabít ze zásady. Mnoho žen se dalo zabít pro lásku ke Kristovi, ale žádná se nedala rozčtvrtiti pro teologickou otázku svaté Trojice; to je vyhrazeno, jak se zdá, mužům. Vyskytnou se mučednice pro revoluci nebo pro svobodu; ale nevím, že by některá žena obětovala život řekněme pro volební vítězství mladoturků proti staroturkům. … Žena pojímá celkem politiku stejně konkrétně jako lásku, rodinu nebo jiné věci života; muž, pokud nevytlouká z politiky přímo hmotný zisk, je s to pojímat ji s dogmatickým fanatismem jako nějakou teologickou otázku.

Druhý motiv ženské nechuti k politice jsem zatím nazval „nedostatek válečnického ducha“. Nezapírejme si, že mužská potřeba být členem nějaké politické strany odpovídá archaickému mužskému pudu být v nějakém bojovnickém táboře nebo klanu. Vězí v nás hluboko jistý válečnický kolektivismus; našeho boje za naše vítězství. … Muž vychází ze své rodiny, aby splynul s karavanou, výpravou, mužstvem, táborem, stranou; jeho „já“ má náklonnost rozpínat se na širší celky. Slovo „náš“ je povětšině mužské povahy; naše vesnice, naše generace, náš hasičský spolek, naše strana; žena spíše vystačí se slovem „můj“, jako můj muž, má rodina, mé sousedky. … Politická strana je organizace pudu hromadnosti, jenž je prastarým pudem mužským; proto je zcela přirozeno, že ženy vstupují nesrovnatelně méně do politických stran než mužští. Politická strana je význačně mužský útvar; politika stranictví je mužská politika.

Polovina národa je nucena politicky hlasovat, ačkoliv většinou neví, oč vlastně jde. Není to proto, že by se dobré nebo špatné výsledky politiky netýkaly dobrým nebo špatným způsobem ženských životních a soukromých zájmů. Je to proto, že se politika provozuje metodami jim podstatně cizími a vlastně odpornými. Může se říci, že ženy nemají smyslu pro politiku. … Politika stran nebude nikdy politika žen; ženy těžko získáte řekněme pro ideu volného obchodu, ale získáte je pro ideu lacinějšího chleba. Získáte je pro řadu konkrétních věcí, které jsou stejně důležité pro muže jako pro ženy; ale stěží je nadchnete pro vymoženosti, kterým se říká „úspěch naší strany“. Ženy nikdy nevědí, kdo je ministrem toho nebo onoho oboru; zdá se, že by jim nevadilo, kdyby jím byl odborník. Nebylo by žádným politickým pokrokem, kdyby polovina poslanců byly ženy; ale bylo by velkým pokrokem, kdyby se politika dělala tak, aby tomu rozuměla ženská polovina národa. Takříkajíc škrtnutím pera jsme přičlenili do politické masy ženy; ale zapomněli jsme, že se tím tato masa poněkud změnila. Není nijak patrno, že by se podle toho změnily i politické metody. Politika zůstala stejně heslová, stejně bojovně stranická, stejně neurvale mocenská jako předtím. Zůstala politikou mužskou.“

(1925)

 

Po přečtení této úvahy Karla Čapka jsem si uvědomila, že s ním opět musím souhlasit. Nic se v životě lidském, v životě společnosti nemění. Postavení žen i mužů je stále stejné, jen v poslední době se dá pozorovat, že vztahy mezi lidmi, mezi politiky i mezi státy jsou stále méně tolerantní. Narůstá vzájemná rivalita, boj. Když někdy pozorujete vystupování politiků v parlamentu, když sledujete zprávy z našich médií, je stále více vidět mezi mužskými zástupci boj, kterého se ženy neúčastní. Dá se říci, že stojí mimo pozornost médií. Můžeme říci bohužel nebo bohudík, že osobním zájmům politiků jsou nadřazeny zájmy stranické? Každý politik je jiný; abychom jejich jednání mohli posoudit, museli bychom znát názory každého jednotlivce, který nás v parlamentu zastupuje. To je ovšem nemožné, nereálné. Kde je také psáno, že to, co politik říká mezi čtyřma očima, mimo televizní kamery a mimo oficiální rozhovory s novináři, je zcela upřímné? Ví člověk, který se neustále pohybuje v prostředí plném přetvářky, co je reálné, a co je jen hra?

Na televizních obrazovkách jsme již měli možnost vidět politiky – muže, kteří se rvali v ruském nebo tureckém parlamentu. Nesmíme zapomenout na facku, kterou uštědřil někdejší vícepremiér Macek ministru zdravotnictví Davidu Rathovi. Není v tuto chvíli důležité, z jakého důvodu byla tato facka uštědřena, ale uvědomujeme si, že žena se k takové formě vyjádření svých emocí na politické scéně nikdy nesníží? Bude se bránit a útočit slovně, nikdy ne fyzicky. Bylo by to pod její úroveň. Fyzický boj sice k mužům patří, není ale styl „padla facka na sále“ pod úroveň vysoce postaveného politika? Jaké byly morální hodnoty obou mužů, především pak toho, který onen pohlavek uštědřoval?

V době od vzniku republiky až do začátku druhé světové války nebyla na ministerském postu ani jedna žena. Vládu, tedy moc, měli vždy v rukou muži. Dnes je tomu jinak. Jinak se ale žije ženám v evropské společnosti celkově. Na ženách zde leží mnohdy daleko větší odpovědnost, než tomu bylo dříve. Souvisí to s jejich zaměstnaností, kdy zastávají i mužské profese? Ženy mají mužské koníčky, mezi jejich pohybové aktivity patří i sporty, které dříve byly považovány za ryze mužské. Víme, že v každém z nás je mužská i ženská energie. Ženy jsou mnohdy donuceny svým životem, tím, čím procházejí, postavit se ke svým povinnostem mužským způsobem. Dá se říci, že se musí „pochlapit“, neboť vedle sebe nemají žádného chlapa, který by se jich zastal, který by je ochránil a o kterého by se mohly opřít. Je to důvod, že se mnohdy chovají a jednají jako muži? Je to důvod, proč jsou ženy činné v současné politice a to i na ministerských křeslech? Je to ukázka skutečnosti, že lidé ztrácejí důvěru ve vládu, kde jsou pouze muži?

Všechny energie na světě jsou ve vzájemné rovnováze. Pokud jedné straně naroste moc, té druhé se vliv na politické dění sníží. Pokud lidu roste moc, morálka je uvolněna, vláda je v napětí. Co vláda udělá? Vezme lidem svobodu nastolením nových pravidel. Pokud ženy zůstávají ve vysoké politice, berou mužům prostor. Mají ženy zůstávat v politice?

Vidí ženy za svými politickými rozhodnutími jejich dopad na obyčejné lidi? Nelze jen souhlasit s Karlem Čapkem, že každý myslí zcela jinak. Otázkou dneška je, jak se ženy ve vysoké politice cítí a zda je muži svými názory a postoji neválcují.

Je nutné také se podívat, jakým směrem se dívají ženy a jakým muži. Karl Gustav Jung píše, že psychologie má dvě tváře; jedna se dívá do minulosti a druhá do budoucnosti. Politika má také dvě tváře; jedna se dívá do vnitrozemí, k obyvatelům toho kterého státu; druhá se dívá směrem ven, do ciziny. Je vám jasné, který směr je přirozený ženám a který mužům?  Žena jako matka hledí na své děti, muž od pradávna hledá obživu pro svou rodinu. Toto je atavistický vzorec chování už od pračlověka a ten nikdy nemůžeme popřít.

Pokud se žena ocitne při současném životním stylu v Evropě ve vysoké politice, má ambice dobyvatelské, nebo má ambice mateřské? To můžeme sledovat u současné kancléřky Spolkové republiky Německo. Je první ženou v tomto úřadu – a uvidíme, zda nebude na dlouhou dobu také poslední. Myslíte si, že jako žena myslí více dobyvatelsky, nebo více mateřsky? Jakou roli hraje tato žena v domácí i mezinárodní politice? Pokud se mluví o politice v Německu, hovoří se o ní, nikoli o současném prezidentovi, kterým je Frank – Walter Steinmeier.

I v politice by měla být určitá vyváženost. Neměl by chybět pohled dovnitř ani pohled ven. Směrem dovnitř by neměla chybět pevnost v zásadách, ale i empatie, umění vcítit se do života obyčejných lidí. Směrem ven pak je potřeba věci, záležitosti, situace uchopit, správně je předvídat a s rozmyslem se k nim postavit. Mužům chybí cit, empatie, ale nechybí jim rozhodnost. Umějí určité situace lépe předvídat, analyzovat. Pokud se ale ocitají v boji, nevidí nic jiného než nepřítele. Chybí jim širší úhel pohledu?

 

 (podklad článku – stejnojmenná kapitola z knihy Karla Čapka – Zóon politikon)

Foto: Renáta Siebenbürgerová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *