Nikdy nevíš předem, na které světové straně najdeš dobré či špatné. Kde bys chtěl zatratit, zajiskří ti minulá či budoucí hodnota; kde by ses chtěl nadšeně připojit ke karavaně, najdeš nelidskost nebo nesmyslnost. Nikdy nejsi hotov s porovnáváním; žádné zklamání ti není ušetřeno, žádná naděje ti není cizí. Nevidíš dvě otýpky, nýbrž tisíce stébel; ale tím se tvá možnost volby násobí tisíckrát. Po stéblech sbíráš to, co je v lidském světě dobrého a užitečného; po stéblech odmítáš bejlí a plevel a žádný král mravenců ti nepřijde na pomoc; musíš sám vykonat celé dílo. Nekřičíš pro útlak tisíců, nýbrž pro útlak jednoho každého; musel jsi zrušit jednu pravdu, abys jich nacházel tisíce. Tvá nečinnost záleží v tom, že pořád máš co dělat; tvá indiference v tom, že se tě týká vše, co jest; tvůj pesimism v tom, že nemůžeš odsuzovat. Nemůžeš být vzletný, protože chceš zůstat blízko věcí. Nemůžeš svět spasit, protože chceš světu pomáhat. Pro samé poznávání nemůžeš říci, že už něco víš. Tvá jistota není v zásadách, nýbrž ve faktech; nerozhodný vůči principům, skeptický ke slovům, důvěřuješ jen tomu, co vidíš; nejsou k tomu, aby se do nich strkaly prsty. Koneckonců z nedostatku něčeho dokonalejšího věříš prostě v lidi.

Úhrnem tedy „ignoramus et ignorabimus“ je jméno pro jistou svobodnou a nekonečnou cestu poznávání, zkoušení a zjišťování; a víte co? V tomto osvětlení se mi nezdá být tak docela špatná. Mám-li už volit mezi vírou a kritikou, volím kritiku; neboť víra mne zbavuje kritiky, ale kritika mi umožňuje zachránit aspoň nějaký pěkný kousíček víry; dokonce i víry jiných lidí. A mám-li volit mezi ignorancí a ignorabismem, volím také raději to druhé.

(1924)

Pro správné pochopení úvahy jsem si musela najít bližší údaje o výrazu „ignoramus et ignorabimus“. Tento výraz se dá přeložit jako „nevíme, a nebudeme vědět“ nebo „neznáme a nepoznáme“. Zjistila jsem, že poprvé ho vyslovil fyziolog Emil du Bois-Reymond. Psal se rok 1872 a tento muž si kladl otázku, jaké jsou limity v poznávání přírody. Jsou možnosti člověka omezené?

Čapek byl úžasný. Dokázal své myšlenky vyjádřit bravurně. Má naprostou pravdu, když píše, že mnohdy něco zavrhujeme a najednou zjistíme, že to není nebo nebylo tak špatné, jak se původně zdálo. Dobré je ale, když to zjistíme včas, dříve, než tu starou hodnotu zničíme. Mnohé zničené věci jsou neobnovitelné. Bohužel. Nejedná se ale jen o zničené materiální hodnoty, ale také o emocionálně strádajícího člověka.

lidské embryo po dobu svého vývoje v těle matky vnímá její emoce. Je s ní v úzké vazbě. Do jaké míry to ale činí? Dítě je silně vázáno na emoce matky – až do doby, kdy je schopné samo vyjádřit své emoce. V té souvislosti mě napadají další otázky. Uvědomme si, že pokud se do rodiny narodí zdravé dítě, nikdy není apatické – tedy nikdy neignoruje své okolí. Od prvních chvil získává kontakt samo se sebou, matkou, rodinou. Seznamuje se se svými smyslovými orgány. Již jako embryo vnímalo matčin hlas. Nyní vnímá její doteky a doteky dalších lidí. Uvědomuje si, že má orgány, které mu umožňují vnímat chuť potravy, že může sledovat své okolí a „své“ lidi pozná i dle jejich osobité vůně. Má tolik možností! Dítě své možnosti poznávání světa rozvíjí. Je to pro něho naprosto přirozené. Chce komunikovat. Potřebuje se neustále vyptávat na vše, co nezná. Dítě by se tak rádo začlenilo do společenské „karavany“. Velice často ale naráží na překážky, které mu pokládá nejdříve jeho matka a postupně celá rodina. Je omezováno tam, kde to nečekalo, a osobami, u kterých ho to velice překvapilo. Často mu tato omezení přijdou nesmyslná a nelidská. Jak získává zkušenosti, začíná se konfrontovat se svými sourozenci, spolužáky, vrstevníky. Jelikož každé dítě se neustále porovnává a je porovnáváno s ostatními dětmi, není ušetřeno mnoha zklamání. Postupně si uvědomuje, že přestože má své rodiče a kolem něho se pohybuje mnoho lidí, při řešení problémů, které si způsobilo, se cítí být samo. Dítě se musí naučit být odpovědné za své činy, být samostatné. Je to v jeho prospěch. Vždyť kolem sebe vidí tisíce případů, že dítě a později dospělý člověk zůstal závislý na svých rodičích, na svém okolí a nebojoval sám za sebe, nepostavil se životu čelem. Vidí, že to odneslo jeho bezprostřední okolí, ale nejvíce on sám.

Každý člověk by měl po celý svůj život pracovat především sám na sobě, neboť každý v sobě máme i svůj stín – tedy odvrácenou stranu své osobnosti, jak píše K. G. Jung. To znamená, že u každého z nás se občas mohou projevit vlastnosti, které za normálních okolností skrýváme, např. zbabělost, drzost, bezohlednost. Pokud si neuvědomíme svoji temnou stránku, nemůže být korigována. Teprve když se naučíme rozlišovat sebe a svůj stín, tedy vlastnosti, které jsme dosud popírali, tím, že poznáme a uznáme jejich realitu jako podstatu, základ svého bytí, můžeme na sobě začít pracovat. Aktivně pracujeme na vnímání sama sebe a pak začínáme i jinak vnímat své okolí.

Jak snadné je odsoudit jiného člověka. Soudíme jen na základě faktů, která jsme získali od jiného člověka, z médií. Jednáme a vytváříme si své vlastní mínění jen na základě informací, které jsme získali od jiného člověka, z médií? V důsledku toho, jak se život na naší planetě neustále vyvíjí a zrychluje, zbývá nám něco jiného než důvěra ve druhé lidi? Je tato důvěra oprávněná?

Když začneme pátrat ve svých životech a ohlédneme se zpět, třeba až do dětství, uvidíme mnoho souvislostí. Zjistíme, že to, co jsme řešili ve své rodině, se kopírovalo i v zaměstnání. Život nám neustále znásoboval potíže a kupil zážitky, které měly vést k našemu prozření, poznání, pochopení a řešení programů, které se nám táhly životem. Odhalili jsme je vždy včas? Jaké máme limity ve svém sebepoznávání? Jsou omezené? Jsou omezené námi a naší myslí, naším strachem ze sebepoznání. Sami si stanovujeme hranice.

Když se zamyslíme nad tím, kde všude se náš život kopíruje, musíme konstatovat, že zrcadlo nám nastavuje i fungování našeho státu. Co ale děláme? Soudíme druhé, místo abychom začali u sebe. Ano, kritizujeme, jak píše Čapek. Pokud ale kritizujeme, znamená to, že ještě žijeme a přemýšlíme. Tedy nejsme ignoranti, nejsme lhostejní k osudu naší země, lidí v ní žijících a ani k životu vlastnímu. Jen ještě začít něco dělat. Každý musí začít u sebe. Nelze měnit svět, aniž bychom změnili sebe.

(podklad článku – stejnojmenná kapitola z knihy Karla Čapka – Zóon politikon)

Foto: Ivana Šmucrová