Čapek:
„Kompromis neznamená učinit tolik, co mohu, nýbrž učinit co možná méně, než bych mohl. Kompromis znamená, že to mohlo dopadnout ještě všelijak jinak. Kompromis není přesná výslednice sil; kompromis není „zlatý střed“, neboť se pohybuje v širokém poli možností.
Vede-li inženýr dráhu, nevede ji přes vrchol hory, nýbrž oklikou po jejím úpatí. Tato oklika není kompromis mezi přímostí tratě a výškou hory; je to prostě velmi přesné počítání se skutečnými fakty. V politice se však nepracuje inženýrsky; udělá se projekt a čeká se, s jakými překážkami se setká, a teprve potom se handluje o nějakou tu okliku. Řeší-li se všechno kompromisem, znamená to, že nejsou předem váženy okolnosti, s nimiž bude nutno dále prakticky počítat; tomu se ovšem říká fušerská práce. Kompromis je zející rozdíl mezi zásadou a praxí; ale kupodivu se pak neřekne, že je-li tento rozdíl nutný, jsou patrně zásady špatné, ježto se nehodí na skutečné poměry.
Politický kompromis je stín politické demagogie; udává velikost rozdílu mezi volebními sliby a skutečnými poměry. Kompromis není choroba kompromisních politiků, nýbrž právě nekompromisních programů. Politika kompromisů je možná opatrná; ale není přesná; je jako obchod, ve kterém se smlouvá. Je to nevěcnost programu; a je to nejistota v praxi.“
(1925)
Uvědomujete si, že celý náš život je plný kompromisů a že neustále někomu nebo něčemu ustupujeme? Když ustupujeme a nejdeme si tedy za svým životním cílem, čeho dosáhneme? Pokud si někdo jde ale tvrdě za svým, je neústupný a my stojíme proti němu a ze strachu ustupujeme, vzdáme se – nebo se snažíme o kompromis? Pokud jsou dva protivníci nekompromisní, neústupní, buď vše vzdají, nebo dochází k boji.
Jak již Čapek naznačil v předešlém tématu, život obyčejných lidí je politika. Je to neustálé taktizování, manipulování. Jen si představte, že byste měli peníze a chtěli si dát postavit domek. Máte určité představy, jak by měl vypadat? Máte nastudované z časopisů a knih poslední technické poznatky? Byli jste na několika stavebních výstavách, abyste nasbírali informace o materiálech, případně si udělali představu o nějaké projekční a realizační firmě? Vnímali jste zde tu komedii, tu manipulaci? Každý má ten nejlepší materiál, dělá ty nejlepší projekty, realizuje stavby rychle, kvalitně. Jste ve hře. Pokud chcete stavět, musíte mít projekt. Úřad je nekompromisní. Dostanete seznam náležitostí, které musí tento projekt obsahovat. Můžete obdržet i seznam dalších podmínek, které musíte respektovat, neboť jsou určeny územním plánem – plocha objektu, typ střešní krytiny, sklony a tvar střechy, výška objektu, vzdálenost od plotu atd. Již jste pozemek koupili, aniž byste si tohle zjistili? Myslíte si, že můžete jít do nějakého kompromisu? Která projekční firma je ochotná vypracovat řešení vašeho objektu dle vašich představ, aniž by byly respektovány požadavky dané úřadem? Jsou úřady ochotné jít do kompromisu? Říkáte jak kdy a jak komu? Má úřad právo dělat kompromisy?
Než vám projektant vyprojektuje podklady, dle kterých by úřad byl ochoten vydat souhlasné stanovisko, zjistíte, že se musí nejdříve vyprojektovat studie. Dále se na pozemku udělá jeho polohopisné a výškové zaměření, radonový průzkum a průzkum geologický. Musí se zjistit majitelé sousedních pozemků a polohy inženýrských sítí vůči vašemu pozemku. Zjistíte, že váš domek byl pouze sen a že dle projektanta musíte jít do určitého kompromisu, aby bylo vyhověno všem zúčastněným. K vašemu projektu se budou vyjadřovat i budoucí sousedé, správci sítí …
Ještě jste do pozemku ani nekopli a již tolik peněz odteklo z vaší kapsy. Všichni chtějí vydělávat a mít práci. Když je navržena studie objektu, která určí jeho tvar a umístění na pozemku, následuje konečně projekt na stavební povolení. Upřesní se v něm konstrukční tvar objektu, vedení inženýrských sítí v něm, umístění jednotlivých zařizovacích předmětů … Teď teprve se ukáže, jak solidní projekční kancelář jste si vybrali. Propracování projektové dokumentace je kompromisem mezi nekompromisním úřadem, vaší peněženkou a vašimi nekompromisními požadavky a projektantem, který nechce dát svou práci a informace zadarmo. Kdo vyhrál? To se ukáže při provádění stavby v reálu.
Byl součástí projektové dokumentace, kterou jste si nechali udělat, i výkaz výměr – tedy spotřeba jednotlivých materiálů, nebo jste pro úřad cenu stavby střelili jen tak – „od boku“? Necháte si dělat ještě podrobnější dokumentaci? Vyberete si tu nejlevnější firmu? Jste uprostřed stavby a stavbyvedoucí vám oznámí, že v projektu nebylo zapracováno to a to a že to znamená, že budete muset vydat peníze navíc. Počítal jste s tím, když jste si vybíral tu nejlevnější firmu? Stalo by se vám to i v případě, že byste si vybral tu nejdražší? Kde je kompromis a kde můžete být nekompromisní a odporovat, když chcete ten dům dostavět?
V arabských státech je obchod neustálým kompromisem, kdy obchodník je nucen své zboží neustále zlevňovat, aby prodal. V naší zemi se ceny zboží neustále navyšují, aby vydělali především obchodníci, a ceny jsou stanoveny nekompromisně. Vzpomínáte si na dobu po „sametové revoluci“, když byly otevřeny první vietnamské tržnice? Zde bylo možné ještě o cenu zboží smlouvat, pokud tomu byly obě strany ochotny. S přestěhováním vietnamských tržnic do kamenných obchodů skončilo i ono smlouvání. Máte jiné zkušenosti?
Cena, kterou platíme za zboží v obchodech, je vůči zákazníkovi zcela nekompromisní. Obchodník je nekompromisní vůči výrobci a ten, kdo má velký kapitál, si může dovolit snížit ceny svého zboží tak, aby co nejvíce nalákal do svých obchodů zákazníky – tedy se tváří, že je ochoten ke kompromisu. Jelikož obrat zboží v takovém obchodě je veliký a výrobce potřebuje prodat, obchodník to ví a může být k němu zcela nekompromisní. Výrobce může prodat pod cenou, nebo neprodá nic.
Celý život je taková hra. Abychom vůbec přežili ve vztahu k nekompromisnímu jednotlivci, firmě, úředníku, státu, děláme kompromisy neustále, ale sami v sobě. Jsou to kompromisy, kdy proti sobě stojí představa – jak by měl život vypadat – a skutečný život.
(podklad článku – stejnojmenná kapitola z knihy Karla Čapka – Zóon politikon)
Foto: Ivana Šmucrová