Říkám si: proč máme tendence si druhé idealizovat? Je to proto, že jedině tak se cítíme součástí někoho, něčeho? Je to proto, že potřebujeme k někomu patřit?

Jako malé děti jsme měli tendenci idealizovat si své rodiče. Proč tomu tak bylo? Protože oni věděli vše nejlépe? Protože tehdy byli rodiče dospělými lidmi a tedy autoritami pro nás děti?

Dnes se naopak stává, že si rodiče idealizují své dítě a berou ho jako hotového člověka, který ví, co chce.

V prvém případě jsme neviděli, že naši rodiče také chybují, protože jsme neměli možnost ty chyby, které dělali v zaměstnání, v životě vidět. To, že dělali chybu v naší výchově, jsme sice věděli, ale brali jsme to jako normální, protože jsme neměli možnost zažít něco jiného. Nebo jsme věděli, že dělají chybu, ale ač jsme se vztekali, neměli jsme možnost se bránit.

Dnes si rodiče idealizují své děti, protože touží, aby se jejich dítě prosadilo, když se neprosadili sami. Vidíme to i na sociálních sítích, když se rodiče pyšní svými dětmi, ač to experti nedoporučují.

Ztráta ideálu nesmírně bolí. Když rodič podráží sebevědomí svého dítěte, odrazí se to samozřejmě v celém jeho životě. To ale platí i v opačném případě, kdy si ho idealizuje. K pádu dítěte obvykle dochází v okamžiku, kdy ztrácí obranný val, který kolem něho rodiče vytvořili. Ať děláme cokoli, ať cítíme, nebo třeba hovoříme, vše se projeví na všech úrovních našeho těla – toho fyzického, emocionálního, duchovního.

Zatímco první skupina po celý život musí všem i sobě dokazovat, že je hodná, dobrá, pozorná, inteligentní, chytrá, schopná, s pevnou vůlí, ta druhá skupina z opačné polarity nemusí nic. Ona je natolik dobrá, že nic nemusí, ale kolem ní musí všichni dokazovat, že jsou jí hodni. Setkávají se ale jen s pohrdáním.

První skupina je nucena po celý život na sobě pracovat a zvedat si tak své vlastní sebevědomí. Druhá skupina pracovat nemusí, protože je si sama sebou jistá. První skupina vidí své chyby a má snahu na nich pracovat, pokud je ochotná si je přiznat. Druhá skupina své chyby nevidí, a tedy na sobě nepracuje. Ona přece nemá žádný problém. Ona vidí ty chyby spíše u druhých, a těch, kdo chybují, se zbavuje.

Proto lidé s nedostatkem sebevědomí obdivují osoby patřící do té druhé skupiny, neboť obdivují jejich rozhodnost, ale v jejich přítomnosti mají strach, aby neudělali chybu. Život je neustále v pohybu mezi těmito polaritami. Společnost je zdravá, pokud jsou tyto polarity v rovnováze. Pokud se ručička vah vychýlí, společnost onemocní.

Jednou z krajních poloh je fašismus a nacismus. Byl a je stále mezi námi. Hitler nadřazoval svůj národ nad druhé. Uvědomoval si, že chybuje? Přiznával si své vlastní chyby? Viděl chyby u druhých? Tento postoj není dnes ani tak postojem národů, jako nadnárodních korporací, které doslova ovládají světovou ekonomiku a také nás, protože naše pozornost, pozornost našeho bytí je zaměřena na zisk. Toužíme po penězích, protože chceme být také bohatí a ovládat druhé? Chceme peníze, protože potřebujeme pouze žít a přežít.

Moc korporací je již tak velká, že mladí lidé odmítají mít děti, protože mají strach, že se neuživí. Jak by mohli uživit své děti? Jak by se jim mohli věnovat a omezit tak svůj čas, omezit sami sebe, když společenský tlak je zaměřen na výkon a zisk? Při tak tvrdých požadavcích musí také následně tělo a mysl relaxovat, zotavit se, pobavit se.

Kdo dnes rodí děti? Ti, kteří vystoupili ze systému? Ti, kteří se vždy vymykali systému, a naopak je systém podporuje?

Anglie s Francií se před druhou světovou válkou nalézaly na úrovni druhé skupiny. Po vyhrané první světové válce jim narostlo sebevědomí. Říká se ale, že pýcha předchází pád. Pýcha člověka i stát oslabuje. V tomto případě by mohla slabá vláda těchto dvou zemí zapříčinit válku na svém území. Jak to dopadlo?

Zároveň si musíme přiznat, že Německo bylo ve velkém ekonomickém propadu po prohrané první světové válce. Nebylo schopné platit válečné reparace, které na ně vítězné mocnosti uvalily. Byla v něm tak vyvolána obrovská inflace, která oslabila veškerý život ve státě. Koncem listopadu 1923 stál jediný dolar čtyři biliardy dvě stě bilionů německých marek. Byla tedy tato inflace vyvolána samotným Německem nebo státy, které na ně tehdy měly obrovský vliv? Jak je možné, že se v tomto období mohl dostat k moci Adolf Hitler a jeho strana NSDAP? Kdo měl takový pocit, že má obrovskou moc a může ponížit národ tak, aby tam následně došlo k výměně vlády a systému? Německo následně doslova povstalo z popela a získalo obrovskou moc. Získalo moc, nebo pocit moci?

Začalo se hrát o Československo. Anglie a Francie náš stát obětovaly. Obětovaly konkurenci, neboť ač byl náš stát mladý, byl vyspělým průmyslovým státem.

Jakou roli tehdy hrál Sovětský Svaz? Byl to zaostalý stát z pohledu nejen Německa, pyšnil se ale velkou rozlohou, zdroji obrovského nerostného bohatství, a lidmi, kterým přes veškerou bídu nechybí sebevědomí.

Jsou dnešní války jiné? Jsou o rozdílnosti kultur, tradic, ale také o nerostném bohatství. Pokládám si tedy otázku, kdo je dnes na úrovni tehdejšího Německa?

Kdo má obrovský ekonomický problém – měnu, která není krytá zlatem? Kdo v souvislosti s krachem na burzách zažil v minulosti pád ekonomiky? Kdo se vykašlal na své spoluobčany a svou výrobu přestěhoval do Asie za levnější pracovní silou? Chtěl vyrábět co nejlevnější zboží a nasytit jím domácí trh? Jak může trh růst, když lidé přijdou o práci? Nepřipomíná vám to něco?

Každý člověk má nějakou určitou karmu a svoji karmu, jak si dovoluji tvrdit, má i stát. Do státu, který mi vytanul na mysli, na tento kontinent, odcházeli lidé od dob jeho objevení s programem, že začnou jinde znovu, s programem víry, že se tam budou mít lépe. S programem dravců, kdy v bojích likvidovali stávající obyvatele. Pokud to nebylo v bojích, bylo to nemocemi, které na tento světadíl zavlekli.

Pokud jste uhodli, kterého kontinentu a kterého státu se tyto řádky týkají, možná vidíte, že tímto programem se lid této země včetně jejího vedení stále řídí. Německo v něm po druhé světové válce našlo svého podporovatele. Vždyť na jeho území našli ochranu všichni ti Hitlerovi vědci, inženýři. Německo je tomuto státu velmi zavázáno, neboť jeho zásluhou se stalo hybatelem politiky v Evropě. Má Německo strach z chyb? Má strach, že ztratí svého patrona?

Mezi těmito státy to funguje zcela stejně, jako když do školy přijde dítko vědomé si zastání ze strany svých rodičů. Toto dítko pak provádí různé lumpárny jak dětem, tak učitelce, se kterou může naoko spolupracovat. Musí mít dobrý prospěch a tak drží učitelku v šachu. Když ona nejedná, jak dítě potřebuje, pomůže mu jeho rodič hodit ji přes palubu. Jedná se tedy o to, jakou sílu má ona učitelka. Ostatní děti mají z takového spolužáka strach a bojí se mu oponovat. Ty nejslabší se mu snaží vyhovět, aby je nepotopil. Potopí je? Nepotopí, pokud nemusí. Zcela určitě jimi ale pohrdá.

Je to zvláštní, jak lačné jsou státy po nových územích. Druhá světová válka jim nestačila. Stejně, jako trvají spory o hranice mezi Izraelem a Palestinou, je možné vnímat tlak na hranice mezi námi a Polskem, námi a Německem a v neposlední řadě mezi Polskem a Německem. Myslíte si, že se mýlím? Vztahy těchto národů jsou historicky poznamenány nejen světovými válkami. Není možné si je idealizovat, neboť obyvatelé těchto států jsou ovládáni různými ideologiemi, které nejsou vždy mírumilovné. Je potřeba mít se stále na pozoru.

Pokud si dítě dělá na něco nárok a je neústupné, ustoupíte mu? To je špatné řešení, neboť pak můžete ustupovat pořád. Pokud vás takové dítě pozve do nějakého svého společenství, musíte být neustále jako ostříž, neboť můžete čekat cokoli.

Stejně tak funguje EU nebo NATO. Tato společenství dnes již nefungují tak, jak fungovala v devadesátých letech minulého století, kdy jsme do těchto seskupení vstupovali.  Tehdy se měnily systémy uspořádání v Evropě a také v naší zemi. Možná, že jsme změnu fungování těchto společenství neviděli, nebo jsme ji vidět nechtěli. Jen jsme potřebovali někam patřit. Měli jsme pocit, že jsme ti slabí a potřebujeme se schovat pod něčí křídla. Těmto společenstvím ale obrovsky narostla moc.

Je to stejné jako se ženou, která se právě vyvázala z jednoho chomoutu a do druhého hned vlezla, protože se bála být se sebou sama. Po čase pak zjišťuje, že ten druhý svazek je stejný nebo ještě horší, než byl ten předchozí. Nepochopila, co je jejím učením.

Co je učením nás občanů? Na to si každý musí přijít sám. Co je učením našeho národa, našeho státu? Na to nepřijdeme, když se budeme neustále opírat o tvrzení druhých, budeme čekat, co udělají druzí, abychom se přizpůsobili. I jako národ bychom měli stát při sobě a naslouchat jeden druhému. Tím, že vláda nenaslouchá svému vnitřnímu hlasu, hlasu lidu a nerespektuje a nechce vidět to, že začínají selhávat a krachovat jednotlivé firmy tvořící ekonomiku státu, může způsobit kolaps ekonomiky. Je to účel? Komu se vláda zaprodala?

A možná je potřeba, aby celý systém, který jsme si idealizovali, padl a lidé se probudili. Jen aby již nebylo pozdě.

Foto: Ivana Šmucrová