Včera jsem se účastnila dvou setkání, na kterých jsme hovořili mimo jiné také o našich pocitech ze stavu současné společnosti.

Na tom prvním setkání se sešli staří lidé, kteří se narodili v době před, během nebo po 2. světové válce a na peklo této doby vzpomínají zásluhou vyprávění svých rodičů. Jak se o této době učí na základních školách? Jaký je stav současného školství? Těmto lidem je smutno ze současného morálního, ekonomického, emocionálního, kulturního stavu společnosti. I když na své zasedání pozvali vedoucí představitele města, nikdo z nich na ně v této pohnuté době neměl čas.

Neodpovídá to celkovému stavu společnosti? Kdo má čas navštěvovat své staroušky, starat se o ně, zajímat se o ně v době, kdy jejich život již není produktivní a oni se připravují na odchod z tohoto světa? Jsou neproduktivní?

Vždyť to není pravda. Teprve na sklonku života, v době, kdy vystoupí z koloběhu každodenních starostí, mají prostor a čas bilancovat svůj život, uvědomit si své chyby. A co nás učili nebo měli učit naši rodiče? Že se my máme učit z chyb druhých. Proč to neděláme?

Máme takový pocit, že nic nestíháme a máme tedy to štěstí, že jsou starouškové ještě soběstační – tedy se o ně nemusíme starat? A kolik těchto staroušků je odloženo do domovů důchodců, aniž by je jejich děti, vnuci a pravnuci navštěvovali? Kde skončila jejich rodina?

Rodina není jen slovo – prázdné nic nevyjadřující slovo. Jsou to nejen rodiče a jejich děti, ale také prarodiče. Prarodiče vidí ve vnoučatech pokračovatele svého rodu a děti se ve vztahu ke svým dědečkům a babičkám učí empatii, toleranci, komunikaci, ale také naslouchání. Není to o tom, kolik peněz prarodiče ušetří a mohou je svým vnoučatům věnovat. Tím si svá vnoučata pouze kupují. V takovém vztahu se vytrácí veškerý cit.

Současná společnost posuzuje jednotlivce na základě jejich hmotného zabezpečení. Bylo to jindy jinak? Nevdávaly se ještě naše babičky a prababičky v době, kdy se patřilo, že nevěsta má do rodiny svého manžela přinést věno? Ta materiální nemoc lidstvo neopustila, ale naopak se stala chronickou, neboť zcela popírá ostatní hodnoty člověka, které můžeme vyjádřit jedním slovem – lidskost.

Každé zvíře má svého predátora. Pro člověka je to ale zase jen člověk. Kolikrát jsme to již slyšeli? Kolikrát jsem to již použila ve svých článcích? Když je zvíře zabito jiným zvířetem, nejsou v tom žádné zákulisní hry. Zvíře je slabé, je nemocné. Pro vývoj druhu ztrácí cenu. Přežívají jen silné, zdravé kusy, které mají právo přenášet své vlastnosti, zkušenosti, informace na své potomky.  Jak je tomu u člověka? Bude člověk na této planetě žít ještě za tisíc let? Nepřemnožil se? Jak on redukuje svůj druh?

Existuje země, která svého času svým obyvatelům zavedla politiku jednoho dítěte. Jelikož to ale ostatní země umožnily, narostla tato země v ekonomického mamuta, který nyní nastolil politiku tří dětí a snaží se expandovat se svou ekonomikou do dalších zemí světa. Jak ale fungují v této zemi lidská práva? Vzpomínám na dobu totality a na železnou oponu, kdy na základě rozdílného společenského zřízení nebyl rozvíjen mezi kapitalistickým Západem a socialistickým Východem obchod a blokována byla také spolupráce těchto zemí. Padla železná opona a najednou to bylo kapitalistickému Západu jedno, že v Číně, o které je řeč, zůstalo zachováno původní zřízení. Vždyť i Čína tehdy patřila do onoho východního bloku států.

Vraťme se ale ještě hlouběji do historie. Jak se chovali Evropané, když kolonizovali Ameriku, Afriku, Austrálii, Asii? Chovali se lidsky? Respektovali hodnoty tamních obyvatel? Chtěli, aby se přeměnili a sloužili k jejich potřebám? Převáželi je na jiné světadíly, aby zde pracovali jako otroci? Rabovali jejich území k svému osobnímu obohacení? Ničili jejich tradice a kulturu? Snažili se původním obyvatelům vnutit svoji kulturu – křesťanství? Na všechny tyto otázky můžeme odpovědět ano.

Co, kdo dal Evropě tu sílu, tu drzost, ale také vyspělost a oprávnění zasahovat do života lidem na jiných kontinentech? Indiáni v Severní Americe byli zahnáni do rezervací. Na tomto území, jim bělochy přiděleném, žijí dodnes. A přesto jim přistěhovalci dál narušují klid, když navzdory jejich vůli chtějí vést přes jejich území ropovod. Přistěhovalci nemají na tomto kontinentu své kořeny a je tomu tak od dob, kdy byl objeven, až po současnost.

Na tento kontinent i ve dvacátém století nově příchozí hleděli jako na zemi zaslíbenou, na zemi nových možností a nadějí. Podařilo se ale všem uspět tak, jak si představovali? Jsou Američané spokojeni se životem na svém kontinentu? Kolik lidí se z Ameriky navrátilo zpět? Kolik lidí posílalo peníze své rodině do Evropy? Kolik z nich se v Americe svým rodinám ztratilo?

Nalejme si čistého vína. Každý stát Spojených států amerických je na tom ekonomicky, hospodářsky zcela jinak. Rozhoduje jeho poloha a s tím související podnebí a hustota osídlení. To samé platí o Kanadě. A lidé jsou zde nespokojení stejně jako všude ve světě. Kolik procent je těch, kterým se splní sny? Jsou to ti, kteří vlastní energetické zdroje?

Každý člověk má nějaký svůj vnitřní energetický zdroj. Aby si ale energii udržel, musí se o své tělo starat a dodávat mu vhodnou výživu. Řekněme, že je to zdroj biologický, materiální. To ale tělu nestačí. Musí se také vyvíjet duševně. Jinak by zůstalo myšlenkově ve fázi dítěte a musí být usměrňováno, hodnoceno. Jak? Penězi? Pochvalou? Když je člověk hodnocen jen formou peněz, motá se neustále v energiích materiálních. Pokud je ale hodnocen pochvalou, úsměvem, pohlazením, objetím, rozvíjí se u něho cit, emocionalita. A tento zdroj člověku velice v životě chybí, pokud ho nedostával již v dětství. Všechny tři zdroje by měly být v rovnováze.

V době druhé světové války a těsně po ní se narodili dnešní stařečkové a stařenky. Jaká to byla doba? Doba, kdy chyběla výživa a nejdůležitějším, nejsilnějším emocionálním prožitkem byl strach. Co bylo nejvíce rozvíjeno? Duševní úroveň člověka, jeho myšlení a komunikace. Člověk musel být ve střehu a vážit každé slovo, přemýšlet, co a kde může říci, dělat, aby přežil. Člověk si uvědomuje svoji zranitelnost, citlivost.

Počáteční období totalitního režimu a později počátek sedmdesátých let byly stejně tvrdým obdobím. Dá se říci, že program druhé světové války se opakoval v další generaci? Nebude se opakovat znovu? Jakou hodnotu má lidské slovo? V době, kdy lidé neuměli číst a psát, mělo hodnotu velkou až klíčovou. Když se lidé naučili psát, byla hodnota mluveného slova znehodnocena. Už neplatilo to, co bylo řečeno pouze ústně. Bylo potřeba vše stvrdit písemnou smlouvou.

Na začátku války na Ukrajině byly zveřejněny informace týkající se rozpadu východního bloku koncem devadesátých let minulého století. Jeho rozpuštění bylo realizováno na základě vzájemné dohody západního bloku států s blokem východním. Země, které do té doby spadaly do sféry vlivu Sovětského svazu, neměly být přijímány do NATO ani EU. Údajně neexistuje ohledně této dohody žádná písemná smlouva. Dohoda byla pouze ústní. O této domluvě ale učinil záznam v jedné své knize americký politik Henry Alfred Kissinger.

Jak je tomu s hodnotou psaného slova nyní? Není i ono znehodnocováno? Nejsou všechny předpisy, zákony takovými dohodami, smlouvami, které bychom měli dodržovat? Říkáte, že jste nic nepodepsali? A jaký význam má občanský a řidičský průkaz? Jejich převzetím jste stvrdili podpisem, že budete dodržovat všechny předpisy a zákony s jejich držením související. Stejně tak všichni poslanci, senátoři, vláda a samozřejmě prezident se svým slibem zavazují sloužit lidu, národu, kterým byli do svých funkcí zvoleni. Činí tak opravdu? Jak se dnes s oblibou tvrdí, neznalost neomlouvá. Kdo z nás, obyčejných lidí, dokonale zná všechny zákony? Nehřeší na naše neznalosti politici?

I politici jsou bohužel chybující. Když se splete prodavačka, připraví kupujícího snad jen o pár korun. Když udělá chybu projektant domu, mohou zůstat skladem dveře v řádu tisíců korun, které se nevejdou do stavbou vybudovaného otvoru. Také ale může připravit o život lidi stavbu budující nebo ve stavbě žijící. Tedy zde může jít i o život. Lékaři dnes a denně bojují o životy lidí. Co když stanoví špatnou diagnózu?

Politici ale určují svým konáním osud celého národa – bude nadále fungovat nebo bude destruován? Jaká je hodnota jednoho člověka? Jakou hodnotu má národ? Můžeme kritizovat Masaryka, Beneše jak chceme, ale jakou hodnotu jsme měli jako národ za jejich éry? Jakou hodnotu jsme měli po čtyřiceti letech totality a jakou hodnotu máme nyní?

Hodnota nespočívá jen v našem materiálním vlastnictví, ale také v morálce, etice, národním cítění.

Foto:  Ivana Šmucrová