Chudák je souzen. Chudák je ten, kdo soudí. Není toto téma hlavní podstatou našeho života, našeho bytí na Zemi? Kolik chudáků na planetě žije?
Je člověk chudákem, protože je fyzicky nebo mentálně postižený? A co když je postižený emocionálně? A není nějak postižený každý z nás? Proč tedy máme potřebu soudit? Máme problém podívat se na svět očima druhých lidí.
Chudák v nás vzbuzuje soucit, ale také vztek, pocit bezmoci a úzkosti, když nevíme, jak se máme k takovému člověku chovat. Často uděláme to, že se mu vyhneme. Když nemůžeme kolem něho projít oklikou, uhneme alespoň očima. Činíme tak jako jednotlivci i jako společnost. Kdo z nás pomůže žebrákovi, aby se opětovně zařadit do života?
Výjimky existují a jsou to lidé, kteří chodí po ulicích a nejsou ke svému okolí slepí a lhostejní. Díváte se vy na bezmocné? A jak? Kdo jsou ti, kteří končí na ulici? Zajímáte se o ně?
Kdo je větším chudákem – dítě, které je ovlivněno přísnou výchovou, nebo rodiče, kteří jsou ovládáni vlastním dítětem? Kde jsou hranice mezi námi jednotlivci? Kde jsou hranice ve společenském soužití? Jak vidíme i dnes, hranice států se posouvají nejen mírovou cestou. Hranice v soužití jednotlivců i společnosti se už neposouvají, ale přímo se bortí. Na jedné straně se ocitá chudák, který je souzen a odsouzen, a na té druhé stojí chudák, který soudí.
Jak je možné, že kdokoli soudí a může odsoudit? Vše je založeno na pocitu, že na jeho straně je pravda, a proto má právo a moc soudit a odsoudit.
Jindy se opírá o tvrzení někoho jiného. O tvrzení, která považuje za pravdivá. Opírá se o ně natolik, že je považuje za svá a postupně ztrácí schopnost vlastního úsudku. Považuje je za vlastní do takové míry, že má potřebu je tvrdě hájit. Postupně u něho roste pocit, že je musí hájit a ruku v ruce s ním mu roste i moc. Nevznikají tak ideologie? Ten, kdo ideologii vytvořil, stojí v pozadí. Ten, kdo ideologii šíří a brání, se stává chudákem, obětním beránkem, který může být za to, co a jak koná, v případě krachu oné ideologie, souzen a odsouzen. Sami tvůrci ideologie stojí mimo tento proces, aby nebyli vidět. Vystoupí v okamžiku, kdy budou mít pocit, že obětní beránci splnili svůj úkol?
A tak si pokládám otázku, zda je možné stát mimo tento proces, mimo tento systém, který z nás dělá chudáky ze všech. Je dnes možné někoho nesoudit? Je dnes možné nebýt souzen a odsouzen? Dokonce je v tomto systému člověk trestán mimosoudně a je předpokladem, že bude přibývat nejen těch trestaných a trestajících, ale budou přibývat i důvody, proč a za co soudit, odsoudit, trestat.
Jak je vlastně dnešní společnost rozdělena? Je rozdělena stejně, jako byla rozdělena vždy, jen poměry na jednotlivých stranách se, zdá se, jaksi posunuly zcela stejně jako společenské hodnoty. Je mezi námi opravdu daleko více těch, kdo jsou slepí a hluší? Jsou tedy laxní k jednotlivcům i společnosti? Co myslíte? Nebo jsou uminutí a nechtějí slyšet názor někoho jiného než ten svůj vlastní? Jsou nepoučitelní? Na sociálních sítích je tato umanutost vidět nejvíce. Lidé opačného názoru, kritici, jsou nekompromisně vylučováni ze skupin. Nepohodlné weby jsou blokovány. Svoboda slova visí na vlásku a člověk neví, co může a co nemůže, aby nebyl potrestán.
Průmysl, zemědělství, stavebnictví – všude máme dotace, kterými je celý trh pokřiven. Ten, kdo nemá peníze na rekonstrukci domu, je potrestán tím, že si nemůže vzít hypotéku a dotace na jeho rekonstrukci. Dotace a hypotéky jsou pro movité. Je to tedy neustálé rozevírání nůžek mezi nemajetnými a majetnými. Nikdo dnes neví, co nastane, až vejdou v platnost nové podmínky EU, kdy budou muset domy splňovat určité parametry, jako je tomu např. u elektropřístrojů, které jsou již dnes opatřovány tzv. energetickými štítky. Jak budou potrestáni ti, kteří dnes žijí v energeticky nevyhovujících domech? Další roky se ale parametry přiostří a tak dojde i na ty movitější.
Nemáme už dnes svého krále, šlechtice, dvořany, rytíře, poddané a žebráky? Žijeme sice v jednadvacátém století, ale třídní uspořádání se vlastně moc nezměnilo. A pokud jsme mohli mít na chvíli pocit, že se společenské vrstvy přiblížily, šlechta udělala vše pro to, aby se to změnilo. A co budovali naši předkové od vzniku první republiky, bylo od roku 1989 ničeno a zničeno. Bylo zničeno opravdu vše?
Díváme se na tělesně postižené jako na chudáky jen proto, že je jejich postižení na první pohled patrné. Neprojevují ale obrovskou vnitřní sílu a statečnost, že tady jsou s námi a fungují v tomto řádu? Celé společnosti musejí oni, nebo i jejich rodiny dokazovat, že mají právo na život. Jsou zde třeba jen proto, abychom my ostatní byli vděční za život, jaký máme. Abychom byli pokorní a ostatním pomáhali. Vždyť o čem je smysl života? O hromadění majetku? O psychické nebo fyzické likvidaci lidí a nejen jich? Chudák, kdo takto činí. Chudák, kdo takto činí z donucení. Chudák je i ten, kdo tak činí pro ekonomický zisk. Chudák je ten, kdo tak činí pod vlivem ideologie.
Jako kdybychom již nebyli dostatečně poznamenáni oběma světovými válkami. Tak, jak se zkušenosti rodin z těchto válek propisují do chování dalších a dalších generací, tak se propisují i do chování společnosti, neboť rodiny utvářejí společnost, národ, stát. Položme si otázku, zda je skutečně potřeba tuto paměť vymazat, zničit, předělat.
Každé zvíře se v přírodě chová neustále podle stejných pravidel, pokud mu člověk násilně nezmění podmínky k životu. Neděje se to samé i v lidské společnosti? Obě světové války ukázaly, jakých násilných činů je člověk schopen a to bez ohledu na národnost. Zvěrstva se dějí vždy na obou stranách válečného konfliktu, ale na jedny jsme upozorňováni a o těch druhých se mlčí, podle toho, na jaké straně válečného konfliktu se máme cítit. Války dělají z lidstva chudáky a to nejen fyzické, ale i duševní. Války rozdělují státy, národy, společnost. Války ochuzují, omezují, likvidují myšlení lidí. Války jsou ničivé pro duševní, duchovní, fyzický = materiální vývoj lidstva a jsme chudáky, pokud to nevidíme a pokračování vojenských konfliktů podporujeme. Lidi, žijící na území vojenského konfliktu, jsme tímto konáním odsoudili. Budeme za tento počin souzeni? Budeme jako řadoví občané hnáni k odpovědnosti? Budeme platit dluhy. Zadlužení společnosti odsoudí nás a budoucí generace k chudobě? Jaké?
Foto: Ivana Šmucrová