Každé nově narozené dítě má naději, že vstoupilo do harmonického vztahu svých rodičů. Má naději, že prožije krásný pohodový život. Bohužel ji postupně ztrácí, pokud vyrůstá v prostředí svárů, kde napětí je každodenní náplní dne. Ztrácí naději, pokud příliš brzy zemře nebo od svého partnera odejde jeden z rodičů.

Stejně dítě prožívá ztrátu sourozence. Pochopí, že život není jen hra, ale i boj. Takové dítě vyspívá rychleji, přichází o dětství a k životu se bude stavět daleko odpovědněji než jeho vrstevníci z úplných rodin. Má potřebu nahradit rodičům i svého sourozence a tak pracuje za dva a neztrácí naději, že si ho rodiče jednou povšimnou. On ještě žije a neví, jak to má udělat, aby rodičům a sobě vrátil radost do života. Jak má na sebe upoutat jejich pozornost? Jak má získat jejich lásku?

Je dítě schopné nahradit i zemřelého rodiče nebo rodiče, který od rodiny odešel? Snaží se nahradit chybějící dospělou osobu tím, že na sebe převezme některé povinnosti týkající se chodu domácnosti. Dělá všechno, jen aby bylo oceněno. Neztrácí naději, že si toho rodič jednou všimne a náležitě to ocení.

Když dítě vyroste a začne chodit do školy, bude se snažit stejně jako doma upoutat pozornost a získat uznání. Stále žije pocitem, že není dost dobré, cítí se neúplné, nedokonalé. Neustále čeká na chvíli, kdy mu někdo řekne: „Jsi moc hodný, šikovný a skromný. Jen tak dál.“ Jen tak málo slov stačí. Jejich vyřčení netrvá ani minutu a dítě to učiní šťastným. Konečně mu někdo dal najevo, že to, co dělá, dělá dobře. Ví tedy, že může touto cestou pokračovat.

Co se ale asi děje ve školákovi, kterého nikdo nepochválí? Co si asi říká? „Jaké povolání mám jednou dělat? Vždyť ať sáhnu, na co chci, nic není dost dobré. Všude někdo najde nějakou chybu. Nejsem schopný cokoli udělat pořádně.“

Takový člověk nějak dodělá školu, která ho stála víc energie než kohokoli jiného. Nikdo mu vlastně nevěřil, že ji vůbec dokončí. Když sežene zaměstnání, snaží se pracovat vytrvale, poctivě, pečlivě a opět neztrácí naději, že si toho jednou jeho šéfové povšimnou a náležitě ho ocení. Dočká se? Kdo z vás byl poslední dobou pochválen za to, jak vykonává svou práci? Komu z vás byla přislíbena odměna, když doděláte tu zakázku včas? Dostali jste ji skutečně? Pokud ano, tak klobouk dolů. Není to dnes běžným pravidlem – stejně jako ta pochvala.

Nicméně neztrácejme naději, že slušnost a etika se navrátí nejen do našich domovů, ale také na naše pracoviště. Nejdříve ale musíme začít každý sám u sebe.

Když každý z nás zakládal svou vlastní rodinu, žil v naději, že mu ta rodina bude fungovat až do smrti. Je pro to na začátku ochoten udělat vše. Žena chodí do zaměstnání, pečuje o děti a neztrácí naději, že až někdy bude mít partner čas, také trochu pomůže v domácnosti. Partner chodí do zaměstnání. Musí vydělat peníze, protože jeho povinnost je dána od pradávna – uživit rodinu. Neztrácí naději, že si na něho partnerka taky někdy udělá čas nebo bude alespoň tolerovat, že se občas věnuje svým koníčkům, aby si odpočinul od každodenního stereotypu. Není schopen po zápřahu v zaměstnání poslouchat ještě křik peroucích se dětí a nářky své manželky. Snad ve všech rodinách nastává okamžik, kdy ještě všichni věří, že maraton povinností a překážek zvládnou.

Později žena už nemůže, má toho všeho dost a tak se snaží partnera upozornit, že by měl doma také trochu pomoct. Neztrácí naději, že mu to dojde. Muž ztrácí trpělivost, nechce se mu dělat něco, co vždycky dělaly ženy samy. Jeho matka přece také vše zvládala a otce k ničemu nepotřebovala. Navíc jeho žena má v domácnosti zdatné pomocníky – myčku, sušičku, roboty. To matka neměla. Jak je to možné, že manželka to nezvládá? Neztrácí naději, že se vše vyřeší samo. Vždyť on je pod velkým tlakem nejen doma, ale především v práci. Požadavky na něho kladené firmou jsou stále vyšší. Neztrácí naději, že vedení firmy dostane rozum a přestane své zaměstnance přetěžovat a vyhrožovat jim ztrátou práce. Na ulici prý stojí zástupy nezaměstnaných. Kdy se má ještě vzdělávat, když doma nemá klid? Jeho manželka neztrácí naději, že si partner uvědomí, že ona má v zaměstnání stejné podmínky, ne-li ještě horší. Musí ale ještě zvládat celé to domácí martyrium. Kdy se má učit ona? Kdo se bude učit s jejich dětmi?

Žena zjistí, že partner má milenku, ale neztrácí naději, že dobré domácí bydlo a děti zajistí, že partnera neztratí. Věří, že si manžel netroufne na budování nové domácnosti a uvědomí si, jak je ona pro něj cenná. Uvědomí si to opravdu? Muž má všeho dost a tak vkládá naději do nového vztahu, kde dostane to, co teď doma nemá – pozornost, která je soustředěna pouze na něho. Má dát přednost milence, anebo partnerce? Již se mu nejedná o manželku. S tou si již užil dost. Má ale strach, že se nebude moci stýkat se svými dětmi. Má strach, že bude dětem chybět, nebo má strach, že jemu budou chybět děti?

Později ale manželce dochází trpělivost a tak se rozhodne partnerovi domluvit. Neztrácí naději, že si partner nechá říct.

Pokud převáží manželovy sobecké zájmy, manželství se rozpadá, ale ani jeden z partnerů neztrácí naději, že se najde někdo jiný, kdo je konečně ocení.

Naděje umírá poslední.

Ukázka z knihy Život v metaforách