Kdo je naší životní inspirací? Kdo je naším vzorem? Přemýšleli jsme nebo přemýšlíme někdy o tom? Přemýšlíme někdy o sobě?
Jsou nebo byli naším vzorem rodiče, prarodiče? Byli vzorem vědomě nebo nevědomky? Pokud jsou manželství nefunkční a rodiče při výchově dětí a chodu domácnosti nespolupracují, mohou být vztahy mezi jejich dětmi následně harmonické, vzájemně spolupracující a empatické? Rodiče se pak podivují, jak rozdílné jsou jejich děti.
Pokud se rodiče vzájemně nevidí a nerespektují se, jak se mohou vidět a respektovat jejich potomci? A vidí, vnímají, mají pochopení pro své rodiče?
Je to špatné, když rodinu ovládá pouze jeden rodič a všichni ostatní ho musejí poslouchat? To je tématem i starých filmů pro pamětníky. I ony ukazují muže v podobě rodinných diktátorů. Kdo si nevzpomene na filmy „Anděl na horách“ nebo „Trampoty oficiála Tříšky“ a další? Jenže v těchto starých filmech děti respektují oba své rodiče. Z otce mají strach, ale s matkou jsou na jedné vlně. Matku dětí respektuje i její manžel. V těch jmenovaných filmech je oslovována – maminko. Kdo takto dnes oslovuje svoji matku? Jsou mezi námi i ti, kteří své rodiče oslovují jménem. Je to tak v pořádku?
Říkám si, kde a jakou inspiraci mají pro svůj život současné děti. Jejich rodiče tráví veškerý svůj čas v zaměstnání. Nevím, jak může mít někdo, jak tvrdí, dvě i tři zaměstnání. K tomu, aby mohli být rodiče dětem vzorem, museli by se účastnit rodinného života. Je rodič, který je neustále v zaměstnání, součástí rodinného života? Může být vzorem? Když je nevychovávají rodiče, jsou jejich potomci dětmi ulice? Kdo nahrazuje rodičovskou výchovu? Je to stát? Každopádně stát stále více vstupuje do výchovy dětí i tím, že stále aktivněji nastavuje rodičům pravidla, jak mají své děti vychovávat. Tato pravidla nastavuje v zákonech a v předpisech. Nastavuje je nejen rodičům, ale i výchovným a vzdělávacím zařízením. V současnosti vláda hodlá přijmout zákon, který má zamezit využívání pohlavku jako výchovného prostředku. Jaké výchovné tresty mohou udělit dětem rodiče a učitelé? Dnes už si učitel nedovolí dát svému žákovi ani písemný trest.
Když se podíváme na filmy pro pamětníky, věříte, že tak tehdy společnost a rodiny ji tvořící skutečně fungovaly? Byl to vzorec chování společnosti podsouvaný, nebo byl ve společnosti tak zakořeněný, až byl v těchto filmech zesměšňován? Kam dospěla současná společnost? Nevzala dětem naivitu?
Rodiče jsou od nepaměti inspirací pro své děti v přístupu ke svému bezprostřednímu okolí, v přístupu ke společnosti jako celku nejen svým chováním, vystupováním, ale také názory. Děti se dívají očima svých rodičů a v komunikaci jsou jejich ozvěnou.
Nejlépe je to znát na vesnicích, kde zná cihla cihlu. Pokud rodiče haní kohokoli z rodiny spolužáka jejich dítěte, přenese jejich dítě tento názor druhý den do školy a na konflikt rodin je zaděláno. Jsou nebo byli někdy inspirací pro děti jejich učitelé? Neuvědomuji si to, ale nemohu hovořit za všechny. Výjimky potvrzují pravidlo. Kdo jsou ti, kteří inspirují dnešní děti? Jsou to takzvané celebrity. V minulosti jimi mohli být učenci, ale také třeba mořeplavci, lékaři, církevní hodnostáři – tedy ti, kteří se podíleli na tvorbě dějin. Jenže tehdy slovo celebrita nikdo neznal. Dnes jím nazýváme herce, zpěváky, ale také osoby ostře sledované na sociálních sítích. Jsou oni tvůrci dějin? Jakou roli hrají ve vývoji společnosti? Jsou oni těmi správnými vůdci? Patří mezi celebrity politici?
Údajně je za celebritu považován člověk, který ve společnosti dosáhl vysokého uznání, ohlasu nebo povědomí. Máte pocit, že politici, herci, hudebníci, ale také sportovci mají vystupování celebrit? Můžeme si říkat, že bychom od nich, od mnohých z nich, toho chtěli moc. Přece jen to jsou obyčejní lidé, kteří mají stejné základní potřeby jako všichni ostatní. Jsou jako my? Jsou vzorem pro společnost? Jak pro koho. Každý má na morální stav společnosti jiný náhled, jiný úhel pohledu dle svých zkušeností.
Platí, že čím naivnější a jednodušší je myšlení, jednání, konání jednotlivce, tím krutější a tvrdší, nekompromisnější dokáže tento člověk být? Jaká je společnost tvořená takovými lidmi? Je omezená omezeností jejích členů?
Omezenost je dána i neschopností naslouchat, spolupracovat, kooperovat i se zdánlivým protivníkem. Vzpoura místo spolupráce – to nikdy nemůže vést k ničemu dobrému. Je vzpoura, provokace, pomsta inspirativní? Jsou osočování, agresivita, které jsou zviditelňovány nejen prostřednictvím médií, ale také díky sociálním sítím a digitálními hrami inspirativní?
Co je morální a běžné, a co je již za hranou, nemorální a nenormální? Vždyť nám někdy zůstává „rozum stát“ nad výroky některých politiků nebo rádoby politiků. Kdyby se tak vyslovil obyčejný člověk, měl by problém s policií. Jsou dnešní politici pro mladé lidi inspirativní? Byli naši politici někdy inspirativní? Ti, kteří by jimi mohli být, jsou dnes dehonestováni, nebo jsou pohřbeni v propadlišti dějin – např. Rašín, Švehla, Krofta. Co víme o Edvardu Benešovi mimo to, že nás „vydal“ Hitlerovi? Co opravdu víme o T. G. Masarykovi? Co vůbec vědí dnešní mladí lidé o roce 1918, 1938, 1948, 1968?
A to se z médií dovídáme, že se ve školách má omezit výuka dějepisu. Žáci prý nepotřebují znát data, ale mají se naučit myslet v souvislostech. Naučí se myslet v souvislostech bez patřičných dat, informací? Dějiny se mění v přímém přenosu neustále. Informace jsou stále omezené a omezované.
Jaký kontrast s tvrzením, že jsme informacemi zahlcováni! Jakými informacemi jsme zahlcováni? O tom vypovídají i vědomostní soutěže, v nichž jsou soutěžící dotazováni na postavy ze světově známých filmů či muzikálů. Kdy ale padne otázka týkající se historie našeho národa? Je snad Harry Potter postavou našich dějin? Může být inspirativní? Dokáží děti rozlišovat, co je možné a co je jen umělecký počin? Tak kdo je tedy vůbec inspirativní pro dnešní děti a mládež?
Foto: Eva Youssef (Švýcarsko)