Trest je slovo, které neslyší rád nikdo z nás, pokud se nás přímo dotýká. Ať chceme nebo nechceme, jsme trestáni celý svůj život, mnohdy si ten trest ani nemusíme uvědomovat a přicházíme na to, že jsme trestáni za předešlá rozhodnutí v okamžiku, kdy je pozdě. Je pozdě? Je příliš pozdě, aby se vše nedalo změnit? Jací jsme? Necháme se i nadále trestat, nebo zabojujeme a pokusíme se o zvrat? Někteří se nechtějí účastnit boje, a proto raději odcházejí? Odcházejí, nebo utíkají? Vrátí se někdy ti, kteří utekli? Vrátí se, aby vše napravili, nebo proto, aby se za útěk pomstili?

Je to proces, který se odehrává nejen v jednotlivci, ale i mezi jednotlivci, v rodinách, v rodech, ve společnosti. Vše se neustále opakuje, abychom pochopili a už jednou udělali změnu.

Pojďme se spolu podívat na trest očima, pocity jednotlivce. Co jsme považovali za trest? Bylo pro nás trestem, když nám bylo něco zakazováno? Bylo pro nás trestem, když nám bylo něco přikazováno a my jsme to činili neradi? A co se stalo, když jsme tak neučinili? Co následovalo? Výčitky? Jak jsme na ně reagovali? Bylo nám to příjemné? Učinili jsme nápravu? Omluvili jsme se? Co následovalo, když jsme tak neučinili? Další trest? Byl to zákaz činnosti, kterou jsme měli rádi? Byl to záhlavec nebo pár třepanců přes zadek, když jsme se ještě vzpouzeli? Měli jsme šanci nad rodiči vyhrát? My byli děti a rodiče byli autoritami, které jsme museli poslouchat. Jsou dnešní rodiče autoritami pro své děti? Jsou dnešní děti autoritami pro své rodiče? Neplatí spíše ta druhá varianta?

Máte pocit, že je dnešní společnost citlivá, empatická, ohleduplná, solidární, spolupracující? Taková je společnost, která se opírá o moudrost, zkušenosti starých lidí. Máte snad pocit, že dnešní společnost je bezohledná, netolerantní, dravá, slepá, hluchá, sobecká? To je vlastnost mládí, které má celý život před sebou a jehož vidění světa je ryze materiální. Je to pohled sobecký? Kolik párů dnes žije nesezdáno, přestože vychovávají malé děti? Kolik mladých lidí se dnes bojí mít rodinu? Bojí se odpovědnosti? Kolik mužů odchází od svých partnerek a dětí a následně mají problém nést odpovědnost za svůj čin? Není současná společnost nemocná? Kdy dospívají současní mladí muži? Jsou dospělými, když žijí s výrazně staršími partnerkami? Proč mladé ženy uzavírají svazky s výrazně staršími muži?

Tento článek píši, jak to je u mne zvykem, ve vlaku. Sedím čelem ke vstupu do vagonu a v okénku ve dveřích jsem spatřila mladého muže. Může mu být sedmnáct nebo osmnáct let. Usedl na sklápěcí sedátko a mou pozornost upoutal nejen svým kolem, ale také oblečením a způsobem, jímž seděl. Dnes byl poměrně teplý den a tak mladý muž vyrazil v kraťasech sahajících mu těsně nad kolena, zateplené mikině a na hlavě měl zimní pletenou čepici, kterou má naraženou tak, že mu zakrývá nejen uši, ale celé čelo. Kolo, aby ho nemusel držet, postavil vzhůru nohama – tedy stojí opřené na řídítkách a opěradle. Jeho nohy v bílých teniskách spočinuly na rámu kola tak, že je má výše než pánev na sklopném sedátku. Dalo by se říci, že si uměl poradit. Ale působí tato pozice nezvykle? Názory mohou být rozdílné. Dnes se ale často stane, že jedete vlakem nebo autobusem a vidíte, že zmožení mladí lidé pokládají nohy na protější sedadla i v botách. Děje se tak ve vlaku, kde je samoobslužný prodej jízdenek a takové cestující může napomenout pouze strojvedoucí procházející vlakem. Jinak tomu je ve vlacích, kterými prochází průvodčí.

Položme si tedy otázku, zda je těžké napomenout druhého, aby se choval slušně? Víte vždy, koho napomínáte? Znáte ho? Máte strach, že reakce, kterou vyvoláte, se otočí proti vám? Budete mít v takovém případě někoho na své straně? Bude na vaší straně zákon?

Dnešní soudnictví je nevyzpytatelné. Jak jsem se dočetla, polovina případů znásilnění končí podmínkou. Střelná zbraň může být adekvátní obranou proti agresivnímu zloději stejně tak, jako nůž v případě rvačky, jak ukázal nedávno projednávaný případ, kdy byl muž beze zbraně zabit.

Vidíme dnes a denně, jak se ti, kteří mají moc, nebo mají pocit, že mají moc, snaží vymluvit ze svých chyb. Jaký vzor dávají „mocní“ svým „poddaným“, když se k zjištěným věcem nedokáží postavit čelem, omluvit se a odstoupit?

Kdo je nebo kým je člověk, který si myslí, že kdybych byla na jeho pozici, činím totéž? Ale já na pozici dotyčného nejsem, nebudu a nikdy bych být nemohla. Společnost je trestána za volbu svých vůdců a je jedno, zda se jedná o rodinu, rod, obec, město, okres, kraj nebo stát.

Nespokojená společnost ukazuje nejen na neschopnost svých vůdců, ale také na neschopnost a neochotu stran spolupracovat. Aby ale mohly strany spolupracovat, musí být ochotny jedna druhé naslouchat. Dnes dochází k záměrné konfrontaci mezi mladými a starými lidmi, muži a ženami, migranty a domorodci, dovozci a domácími výrobci a pěstiteli, českým jazykem a anglikanismy. Kdy dojde k boji o každý kousek zemědělské půdy? Kolik je jí již prodáno zahraničním investorům? Kde ještě vzniknou průmyslové zóny, které se po dostavbě dálnic stanou překladištěm zboží pro celou Evropu?

Jsme jako společnost trestáni za to, že jsme byli třicet let slepí a hluší? Od samého začátku jsme dovolili politikům, aby umožnili zahraničním investorům naši zemi drancovat a rozkrádat. Domníváte se, že na nás dopadá zasloužený trest? Jak velký trest ještě uneseme, než se probudíme?

Foto: Ivana Šmucrová